Čtvrtá doména života.

To znělo divně.

Tři je takové kouzelné číslo, že? Tři bratři, tři sestry, tři přání, tři zlaté vlasy děda vševěda, tři oříšky pro popelku. Do třetice všeho dobrého.

Jako, ano, když se na to podíváme z pohledu vývoje, tak eukaryota, kam patříme, vznikly vývojem z archeí. Ale jedinečná vlastnost mít jádro, obalené organely a další, z nich dělá vlastní doménu, a nikdo o tom nepochybuje.

Čtyřka... Je v asijských zemích dost nešťastné číslo. Ale kam to tedy zařadit?

Marťas byl ohledně mých poznatků skeptický, ale zároveň přiznával, že je to možné. Že proč ne. Proč by se v puklině horniny staré více jak 700 miliónů let nemohly konzervovat tyto mikroorganismy – proč by se v izolovaném prostředí, bez kontaktu s okolím, nemohli vyvinout v novou větev?

Bylo nám jasné, že LUCA to není. Ale spíše další směr, kterým evoluce šla. Že někdy krátce po LUCce, ještě před rozdělením domén na Archaea a Bacteria, se z větvě odštěpila tato evoluční linie. Pracovně jsme si ji pojmenovali jako Primigenia. A tato větev byla schovaná pod vrstvami hornin, možná na celé planetě zemi již dávno vymřela – možná se jedná o endemický nález. Možná jsou původní extrémofilové, kteří žili, podobně jako LUCA, za hypertermofilních podmínek. Schovávali se v zemské kůře, kde bylo teplo, ale nakonec se museli i oni adaptovat na nižší teploty.

Pukliny v hornině umožnily a usnadnily těmto pradávným mikroorganismům putovat výš, kde narážely na naleziště pyritu, který jim sloužil jako zdroj energie. Podobně jako další prvky v horninách – využívaly je, oxidovaly, rozpouštěly horniny velice pomalým procesem, který mohl trvat i miliony let. Proto voda v propasti obsahovala vyšší množství těchto běžně stopových prvků. Mezitím se však primigenia adaptovaly a rozrůznily na druhy, které se od sebe lišily v závislosti na způsobu metabolismu. Ve výsledku pak máme různé MAG s odlišným obsahem všelijakých hydrogenáz, které náleží jednotlivým druhům.

Doteď jsme si mysleli, jaké živé fosilie všude máme. Ne. Ty pravé živé fosilie, které nám mohou říci o původu a vzniku života, jsou u nás v laboratoři. Jestli víme, že cyanobakterie a archea jsou staří 3,5 miliardy let, naše primigenia... Nejspíš sahají do minulosti ještě dál!

Jakmile nastal říjen, kluci ze sekvenace se do toho obuli ještě více. Vzali i má zjištění a snažili se z toho vyždímat co nejvíc. Zároveň jsme společnými silami kontaktovali ještě další tři zahraniční pracoviště, aby se k datům nějak vyjádřily. Stále bylo brzy na nějaké závěry.

Na mně zbylo začít psát roční zprávu pro GAČR, alespoň s tím, co dosud máme. Romanovi jsem zatím nic nesdělila – nevím, jestli by to úplně pochopil. Mohu mu potvrdit teorii o degradaci minerálů, což on chce, a více ho asi ani nezajímá.

„Kolik máme ještě peněz z toho GAČRu? Mohli bychom poslat na shotgun i DNA z našich lahviček. Ty, kde jsou v médiu minerály, by mohly být zajímavé. Alespoň si ověříme, že se v nich primigenia udržují," nadhodil Marťas při naší kávičkové diskuzi v kuchyňce. V ruce jsme drželi horké šálky, aroma kávy plně zahltilo ten malý prostor, a kofein tak rychleji pronikal do krevního oběhu. Mohli jsme provést schůzku v kanceláři, ale nějak jsme oba věděli, že občas je změna prostředí nutná, a takto jsme měli pocit, že vedeme obyčejný přátelský rozhovor.

To, co můj doktorand navrhl, nebyl vůbec špatný nápad. Kárala jsem se, že mě to nenapadlo dříve! Nějak jsem se ponořila do bioinformatiky, že jsem zapomněla na to, co se děje v laboratoři. Pohlédla jsem vděčně na Marťase.

„Určitě. To rozhodně udělejte. Vem k sobě Katku, ať si izolace vyzkouší, a pak mi jen ukaž, kde vzorky jsou, a já je tam zanesu," a usrkla jsem kávy, která ve mně vzbuzovala pocit klidu a bezpečí.

„Měli by tam být. Analýzy nasvědčují tomu, že se minerály rozkládají. V atmosféře vzniká metan a nic nesvítí."

„Ale všechno probíhá velice pomalu. Co čekáme, že? Asgarďani si taky vždy dávali na čas," zamíchala jsem hrnkem, až se mi kafe málem přelilo přes okraj. „Co tvůj článek? Koukala jsem se na něj dva týdny zpátky. Nic se nezměnilo. Měl by ses teď soustředit hlavně na něj. Holky jsou už zaučené, v laboratoři se neztrácejí. A ty máš všechny PCR ze vzorků hotové."

„Já vím, jen... Jo, začnu na tom pracovat," rezignovaně svěsil hlavu, když mu došlo, že výmluvy nemá smysl hledat. „A článek tady z toho?"

„...Můžeme si dovolit to vydat? Celý vědecký svět se nám bude smát. Novináři za námi budou jezdit a dělat rozhovory, z nichž vystřihnou ty nejméně podstatné věty mimo kontext, a nakonec z toho vyplyne, že nové bakterie nás všechny brzo zabijí. Nemám pravdu?"

Marťas se zasmál. Ano, nebylo to daleko od pravdy. Kolikrát jsem kroutila hlavou, když nazvali parazita bakterií a naopak? Kdy hlásali návrat záškrtu, přestože se u pacienta objevila bakterie úplně jiného druhu? Copak je těžké si při psaní publicistického článku otevřít i tu podělanou wikipedii a ověřit si to? Najednou je celý stát v panice, ačkoliv to nebylo ani Corynebacterium diphtheriae. A taky ne každá bakterie toho druhu nese difterický toxin. Ale novinář zřejmě viděl rodové jméno a hned se do toho pustil.

„Uvidíme, jak se vyjádří ti ze zahraničí. Pokud potvrdí naše domněnky, tak ano, na článek to bude. A to bych si troufla i do takového Nature nebo Science. Ale... I kdyby to prošlo oponenty, i tak nás vědci sežerou zaživa. Vždyť jak si dobírali Woeseho tehdy, když popsal třetí doménu života?"

„Ale to bude jen prvních deset let po vydání," snažil se mě uklidnit. „Pak už všichni budou vzpomínat na Naděždu Vystrčilovou, mladou docentku, která poprvé popsala čtvrtou doménu života... Vem si, že se v oblasti Libce zvýší turismus! Prospěje to!"

Musela jsem se zasmát. Marťas to podával tak lehce, že... No jo. Doktorand nepolíbený tím, jak to ve světě vědy chodí. Jak špinavý je tento desinfekcí vystříkaný svět.

„Najednou se všichni budou předhánět v tom, kdo vyvrtá úspěšnější díru, v níž tyto smrady najde."

„A bude to vůbec možný? Tak nějaké hluboké vrty už byly, myslím, provedeny..."

„Jo, vrt Kola v Rusku nebo Chikyu v Japonsku. Neboj, už jsem se na to koukala, už jsem je i obepsala – ty Japonce, jestli nenašli nějaké neobvyklé DNA. Protože i v těch kilometrech pod jsou normální, obyčejné, běžně najitelné mikroorganismy. Použili ale jiné primery, tak je možná nepodchytili, nebo spíše odsekli jako sekvence, co pro ně nebyly důležité. Slíbili mi, že se pokusí najít data a zkontrolovat to, ale asi na to už zapomněli."

„Kdyby se to povedlo, a byly by tam, tak bys měla další důkaz. Není to dobrý?"

„Jako, ano. Ale pokud jim dojde, na co se ptám a co tu vlastně máme, tak se dostáváme do nepříjemného závodu s časem."

„Že by to opublikovali jako první?"

„Jasně. Znáš pracovní morálku Japonců, ne? Neodejít z labu, dokud nepublikují článek. Navíc, jejich tým může mít známosti v žurnálech, kam bychom to hodili. A mohou být domluvení s tím, že nám to nevydají, aby si prvenství mohli vzít oni. Třeba," nevím, ale rozhodně to nevylučuji.

„Ale oni nebudou mít ty koule," mrkl na mě lajdácky.

„No jasně. A já vypadám, že nějaké mám?" poukázala jsem na skutečnost, že mojí silnou zbraní jsou prsa a ne koule. „Jen... Mám z toho divný pocit. Takový nejistý. Jako kdybych... Jako kdyby to nebyla skutečnost. Prostě, dosud jsme roky pracovali s nějakými fakty, s nějakými danými pravidly, a přestože se občas objevilo něco překvapivého, stále se to dalo nějak pobrat. Nebo... Vždy za těmi objevy byl někdo jiný."

A já si nikdy o sobě nemyslela, že bych přišla s něčím převratným. Nepovažuji se za extra chytrou, na své místo jsem se vypracovala pílí a dřinou. A teď to vše padá na má ramena. Nepřišlo mi to spravedlivé.

Bylo to jen štěstí. Nebo smůla. Avšak...

Každý velký objev byl jen výsledkem štěstí a postřehu. Penicilin a Fleming, kterému zplesnivěly misky. Newton a jablko, které spadlo ze stromu s gravitačním zrychlením. Zavedení agaru do mikrobiologie, protože to Hessemu poradila manželka – cukrářka. Mendel a hrášky – protože si shodou náhod vybral zrovna ideální rostlinu pro sledování genetických znaků. A samozřejmě spoustu dalších a dalších...

Jen já... Mezi ně prostě patřit nemusím.