James trhl hlavou a otevřel oči.
,,Dobré ráno," usmála se Hermiona.
,,Dobré," řekl James.
Hermiona byla obalená přikrývkou a měla hlavu na Jamesově hrudi.
,,Co včerejšek, líbil se ti?" zeptala se mile. James se ušklíbl.
,,Samozřejmě."
,,Ale Severusovi nesmíš nic říct!"
,,Prosim tě! Nejsem blbej. Au!" hlesl překvapeně.
,,Volá nás?"
,,Jo, rychle se obleč a já se zatím vysprchuju."

Hermiona se vážně rychle oblékla, nechtěla aby ji James viděl méně oblečenou než včera.
,,Chyť se mě," řekl James a hned se přemístili.
Ostatní Smrtijedi stáli v kápích u zdi, Voldemort zrovna mluvil o svých plánech.
,,Omlouvám se pane, my jsme zaspali a..."
,,To mě nezajímá!" pravil přísně hlasem hladkým jako samet. Poté Voldemort pohlédl na Hermionu. ,,Někoho mi připomínáš, dítě, ale... To bys musela být mladší a ošklivější, abych si vzpomněl."
Hermiona na to nic neřekla a ani nevěděla, co by měla říct.
,,A co tvůj manžel? Nic netuší?" vyptával se.
,,Ne, pane, my se teď stále hádáme. Takže, že jsem pořád pryč, ho nepřekvapuje," odpověděla Hermiona tiše. Rozmluvila se víc, než měla.
,,Ale nemusíš tu vyprávět úplně všechno, co tě napadne! Crucio!"
Hermiona se bolestí svezla k zemi, svíjela se v křečích a z očí jí začaly téct slzy. Voldemort nepřestával, chtěl ji vidět trpět - a dařilo se mu to. Už měla pocit, že omdlí, ale tohle osvobození nepřišlo. James nic neříkal, nezastal se jí, nepoprosil. Ne, že by to čekala, ale něco udělat mohl. Najednou se do místnosti někdo přemístil, Hermiona to viděla mlhavě. Voldemort přestal a Hermiona zůstala ležet na zemi.
,,Pane, dnes..." dál už Hermiona neslyšela, možná šeptali a nebo už přestávala vnímat.
,,Přiveďte ho sem," uslyšela a obrovské dveře se otevřely. Do místnosti přišel mladík, šaty měl roztrhané a po těle rány.
,,Mudlovskej šmejd!" pronesl Voldemort a jediným gestem mladíka smetl ho na zem, dopadl hned vedle Hermiony. Všichni okolo se rozesmáli, jen Hermiona byla zticha. Mladík na ni pohlédl, měl zelené oči, upřímné oči. Hnědé vlasy mu padaly do tváře. Hermiona by tipovala, že je mu takových patnáct, maximálně šestnáct let.
,,Jak se jmenuješ?" zeptal se ledovým hlasem Voldemort.
,,Zjisti si to sám!" vykřikl mladík.
,,Furnunculus!"
Mladíkovi se vytvořily na kůži bolestivé lysinky.
,,Chceš zemřít pomalu?"
,,Jako kdyby vás můj názor zajímal!"
,,To je pravda," uchechtl se Voldemort. ,,Tak tedy zemřeš pomalu."
Hermiona na něho soucitně pohlédla.
,,Co udělala ona?" zeptal se najednou. Voldemort se na Hermionu překvapeně podíval. ,,Ta?Špatně odpověděla na otázku. Běžte ho mučit!" zvolal na dva Smrtijedy.
,,Lepší smrt, než ty!" řekl před tím, než se zavřely dveře.
,,A ty vstaň!" přikázal Hermioně, ta ztěžka vylezla na bolavé nohy.

Po hodině a půl promlouvání o eliminaci mudlů do místnosti zase přišel jeden ze Smrtijedů. Něco Voldemortovi pošeptal.
,,Poslední přání?" zamyslel se. ,,No dobře, vemte ji tam!"
Smrtijed zamířil k Hermioně, chytil ji za paži a vyšel s ní ven.
,,Ten šmejd už umírá, ale jeho poslední přání bylo s tebou mluvit," řekl tiše, bez emocí. Hermiona cestou slyšela děsivé výkřiky, na zemi byla vidět čerstvá krev. Zastavili se u poslední cely, žádné kukátko, nic na to, aby se tam mohlo dát jídlo.
,,Až bude po něm tak zaklepej," pravil a otevřel. Hermiona pomalu vešla do temné místnosti. Mladík ležel na zemi, kůže skoro nebyla vidět, jen hluboké rány, ale v obličeji byl ještě k poznání. Otočil se k ní a težce polknul. Hermiona si k němu přiklekla, svlékla si černý kabát a dala mu ho pod hlavu.
,,Tím mi nepomůžeš, ale díky," zachroptěl. Hermiona sklopila zrak. ,,Ty nejsi jedna z nich, že ne?" zeptal se, ale jeho jistota byla velká jako kdyby ji znal.
,,Já jsem špeh," zašeptala. Byl to veliký risk, ale ten mladík umíral. Nechtěla, aby zemřel s myšlenkou, že je Smrtijedkou.
,,Poznal jsem to, nejsi tak zlá...ty nejsi vůbec."
,,A proč jsi se mnou chtěl mluvit?"
,,Chtěl jsem někoho...než umřu...kdo by mě vyslechl. A ty..."
,,Hermiona."
,,Hermiono, jsi jediná dobrá duše na kilometry daleko."
,,A jak se ty jmenuješ?"
,,Jason," řekl. ,,Jsem tu proto, že jsem...však ty víš a snažil jsem se změnit přístup k...nám." Hermiona přikývla, že rozumí.
,,Zabili mi otce... Ale matka žije. Chtěl jsem tě poprosit, jestli bys jí tohle nepředala," vytáhl z kusu oblečení papírek.
,,Jistě, ale kde tvou maminku najdu?"
,,Adresa je navrchu."
Rozkašlal se. ,,Vidíš?" ukázal ruce. ,,Už vykášlávám krev, kusy plic. Prosím...můj čas se blíží...chyť mě za ruku," požádal ji tiše.
Hermiona k němu natáhla ruku a jemně ji stiskla.
,,Bolí smrt?" zeptal se vyděšeně.
,,Ne, smrt je cesta k lepšímu... Za chvíli to bude všechno v pořádku," řekla uklidňujícím hlasem.
,,Když jsi tu se mnou, tak se nebojím," přiznal. ,,Jsem unavený." Zavřel oči. Hermiona ho pozvedla ze země a objala ho, dech se zpomaloval doztracena a zelené oči pohasly. Začala ho kolébat a z očí se jí řinuly slzy. Její bílá halenka byla celá od krve, ale jí to bylo jedno. Zemřel člověk, který jí věřil a ona věřila jemu. Ještě deset minut ho objímala, pak ho jemně položila na zem a vstala. Utřela si slzy, zhluboka se nadechla a zaklepala. Její tvář byla kamenná. Muž ji pustil ven a dovedl ji zpátky k Voldemortovi.
,,No vida - celá od krve. Chudák, musela jsi ho ještě nějak trápit," ušklíbl se Voldemort. Hermiona přikývla, ani nevěděla čemu.

Přemístili se zpátky, do temné uličky, kde je nikdo neviděl.
,,Dávej pozor, ať tě nikdo nevidí," zašeptal James a sám vyběhl pryč. Hermiona si to také naplánovala dobře, dostala se k pokoji brzy a nikoho nepotkala.