Hermiona celý den moc nemluvila, spíše vůbec. Jen zdravila, ale Severusovi dávala najevo, že není doma. A Severuse to hlodalo. Co hlodalo, žralo ho to! Vlastní hloupost! Nedokázal jí teď rozumět a nerozuměl ani sobě.
,,Dnes je nějaký...no ples ne, ale bude tam spousta lidí. Půjdeme?" zeptal se Severus tiše.
,,Asi ano," odvětila nezaujatě Hermiona, aniž by na něho pohlédla. Severus nevěděl, co si má myslet, a co si myslí ona. Najednou Hermiona rychle vstala.
,,Ty si myslíš, že se budeš jen tak hrabat v mý hlavě?!" vykřikla naštvaně a rychlým krokem odešla. Nestihl se jí omluvit. Nestihl vysvětlit, že to byla poslední možnost, jak jí porozumět.

Naštvaně kopla do stromu. ,,Sakra!"
,,Ničíš přírodu," napomenul ji milý hlas. Hermiona se otočila.
,,Jamesi..."
Přistoupil k ní a pohladil ji po tváři. ,,Manžel?" Spíše než otázka to bylo konstatování. Hermiona přikývla a objala ho. ,,Mio, můžu tě políbit?" zeptal se jemně. Dokázal využít situace, to se mu muselo nechat. Podruhé přikývla, nejdříve ji líbal něžně, ale to se hned změnilo. Byl jako divoké zvíře a ona byla jeho kořist. Toužil po ní, to na něm nesnášela a milovala.
,,Víš, že dneska jsem na pokoji sám?"
Hermiona se zamyslela. ,,Dneska nemůžu, ale co zítra?" usmála se.
,,Tak jo. Zítra!" zopakoval James a odešel pryč. Hermiona hleděla, jak odchází a sama se vydala k tajnému jezeru. Podzimní slunce trošku hřálo, na jezeru byly odrazy stromů bez listí. Hermiona si lehla do zelenkavé trávy a po chvíli usnula.

Severus pochodoval po hotelu.
Kde může být?! Snad se jí něco nestalo! Snad si sama něco...neudělala!
Obával se, v myšlenkách uvažoval nad nejhoršími scénáři. Do haly vešel James, usmíval se.
,,Kde jsi byl?" zeptala se Selia podezíravě.
,,V lese," odpověděl jednoduše James.
LES!
Došlo mu to a hned se za ní vydal. Už se stmívalo, lesní cestička nebyla skoro vidět a větvičky se objevovaly na nečekaných místech.

Jedna větev mu vrazila ránu do obličeje, na tváři se mu objevila krvavá rána. Ani si toho nevšiml a šel dál. Když přišel k jezeru zprvu zaklel, protože ji neviděl. Avšak pak ji zahlédl. Ležela v trávě, hnědé vlasy rozprostřené kolem bělostné tváře, ústa pootevřená. Sedl si k ní a její hlavu si položil do klína. Hermionu to probudilo, pomalu otevřela oči. Jen na sebe hleděli, nic neříkali...a nic jim nechybělo. V očích Severuse Snapea se objevila omluva, ale nevyslovil to. Slunce už mizelo za obzorem a jezero ztmavlo. Hermiona se najednou posadila proti němu a zamračila se.
,,Co se ti stalo?" zeptala se starostlivě a ukázala na malou ránu.
,,Větev," odpověděl prostě Severus. Jak zpozoroval, jak na něj hledí, pousmál se. ,,Vůbec to nebolí."
,,Ale radši ti to ošetřím," pravila Hermiona a vstala.
,,Ne, zůstaneme tu ještě chvíli," řekl Severus a pokusil se ji stáhnout zpátky. Hermiona se zakymácela a spadla na Severuse.
,,Já se...omlouvám."
Severus se ušklíbl. ,,Já jsem ten, co se má za všechno omlouvat."
,,Ale ne, Severusi. Tohle prostě musíme vydržet. A tím to hasne, nemusíš se omlouvat."
Severus zauvažoval. ,,Deset bodů pro Nebelvír."
Hermiona se zašklebila. ,,Ty jsi vtipnej! Tak jdeme." Slezla z něho  a vydala se do lesa.

Hermiona z koupelny přinesla lahvičku.
,,Teď to bude trochu bolet," upozornila ho.
,,Zažil jsem horší věci, tohle přece...Au!"
Překvapením sebou škubl.
,,Já to říkala."
,,To je z toho, že mě moc rozmazluješ! Kdybych tu s tebou nebyl, tak by mě tahle blbost v životě nebolela!"
Hermiona se usmála.
A nebo je to tím, že jsem v její přítomnosti zranitelnější!
Hned tu děsivou myšlenku zahnal.
,,Půjdeme teda na tu oslavu?" zeptala se.
,,Jistě," odpověděl Severus a oblékl si sako. Oslava byla dlouhá, ale Severus a Hermiona vydrželi mezi posledními. Hermiona si povídala s paní Sisiovou a Severus se potuloval po místnosti. Najednou se z klavíru v rohu ozvalo pár tónů, Hermiona se otočila a užasla! Severus hrál na klavír nějakou smutnou melodii, nikdy ji neslyšela a přesto měla pocit, že ji zná roky. Hleděla na to jak jeho dlouhé prsty tancují po klávesách. Severus na ni pohlédl. Hermiona se pousmála, okouzlil ji! Lidé poslouchali a nechali se společně s Hermionou unášet po vlnách melodie. Zazněl poslední tón, všichni zatleskali. Bylo jich sice málo, protože ostatní odešli před půlnocí, ale i tak byl potlesk velký.
,,Proč jsi mi nikdy neřekl, že hraješ na klavír?" zeptala se omámeně.
,,Hodně jsem ti toho neřekl," pravil Severus.
,,Ale hraješ úžasně!"
Severus se pousmál. ,,Hrál jsem to jen tobě," přiznal se potichu. Hermiona překvapeně vykulila oči. ,,Místo omluvy, do které mě nenutíš," odcitoval.