Jindřich by rád řekl, že dny plynuly jako voda, vše mu šlo od ruky a našel si spoustu kamarádů. Jenže ani jedno z toho nebyla pravda. Kamarády si skoro nenašel, protože pomalu nemluvil a s nikým se nechtěl moc bavit, nic se mu nedařilo, neboť občas zjistil, že neví, co má dělat, ale připadal si kvůli tomu tak trapně, že nikoho nepoprosil o radu. A co se týkalo plynutí času, tak ten se coural jako smrad.

Jediné, co se mu dařilo, bylo lezení Kristiánovi na nervy svojí neschopností – měl talent na pomalé zavírání zahradní branky, takže mu už pětkrát za dva dny utekly slepice ze zahrady. Musel je poté honit po louce, což byla sice vtipná podívaná, ale následné výtky na jeho účet už tak vtipné nebyly.

Vlastně se mu dařila ještě jedna věc – hodně si rozuměl s Martinou. Sice se zpočátku jevila jako chladná a nepřístupná, ale nakonec se z ní vyklubala vtipná a veselá holka, co byla pro každou srandu. Povídali si spolu poměrně často, především u večeře, což Jindřich bral jako menší provokování Kristiána, ale nijak nebyl proti. Podle něj si to ten kluk zasloužil, protože se choval jako idiot.

Byl již čtvrtý den jeho pobytu zde a za celou dobu nezahlédl pana Nejedlého. Připadalo mu to zvláštní, ale kdykoliv toto téma jen nakousl, Kristián se začal vykrucovat. On ale patřil mezi zvědavé jedince, proto se rozhodl se nevzdat a zeptat se na to Martiny. Stačilo jen počkat na správnou příležitost.

Takže když zrovna krmil králíky a dívka se ho přišla zeptat, jak to jde, okamžitě na ni vybalil otázku, jež ho už nějakou dobu pálila na jazyku. Trochu toho litoval, když viděl, jak jí zmrzl úsměv na rtech a párkrát zamrkala, jako by se snažila zahnat slzy.

„Musíme to řešit?" pípla tiše a začala špičkou boty rýt v zemi. Párkrát popotáhla, což Jindrovo přesvědčení, že se nechtěla rozbrečet, jen potvrdilo.

„Nemusíme, jestli nechceš. Jenom mě to zajímalo."

„Dík." Otočila se k němu zády, takže se lekl, že zašel opravdu daleko. Zastyděl se, když mu došlo, že se ptát neměl, akorát jí kvůli němu bylo hůř.

„Já... Omlouvám se. Netušil jsem, že je to tak citlivý téma."

„Hele," otočila se zpátky k němu a rukávem od mikiny si utřela nos, „nic se nestalo. Nevěděls to, takže pohoda jahoda." Na důkaz svých slov se usmála a podala mu trochu sena pro dalšího králíka, který už je oba netrpělivě pozoroval.

„Fakt se omlou –" Martina ho přerušila nacpáním sena do pusy, takže se rozkašlal a snažil se všechno vyplivnout. Vrhl po ní vyčítavý pohled a odplivl si na trávu. „Za co to bylo?"

„Víš, občas by ses měl naučit mlčet. Prostě mýho tátu už nebudem řešit. Takže se přestaň omlouvat, popadni kýbl a dej napít králíkům."

Naštvala ho tím, to nemohl popírat. Ale na druhou stranu ji nemohl obviňovat, to on se zachoval špatně. Měl to přestat řešit. Přesto začal přemýšlet nad tím, co udělá, aby se jí za to seno pomstil. A pak mu to došlo. Vzal kyblík, udělal dva kroky k menšímu sudu, naplnil kýbl skoro po okraj, rychle se otočil a vychrstl vodu na Martinu.

Měl pocit, jako by se čas zastavil, když místo Martiny spatřil vysokého muže ve středních letech. Krev mu hučela v uších, cítil, jak se mu hrne i do tváří, a srdce mu bilo jako o život. Nadechl se, aby se omluvil, ale nic z něj nevyšlo. Oči se mu zaplnily slzami, když mu došlo, co udělal za blbost. Teď ho vyhodí. Pošlou ho domů.

„On to tak nemyslel, trochu jsme blbli, měla jsem to schytat já," ozvala se nesměle Martina a vrhla po Jindřichovi vyděšený pohled.

„Vždyť já nic neříkám. Jen bych byl rád, kdyby mě příště tvůj nápadník tolik nezlil. Ještěže je vedro a rychle to uschne." Jindra se na něj překvapeně podíval. Tolik ho reakce toho muže překvapila, že si ani neuvědomil, jak ho nazval. Martina si to ale uvědomovala moc dobře.

„Můj co?"

„Nápadník. Nebo se pletu?" zeptal se muž hlubokým hlasem a pokýval hlavou směrem k Jindrovi, který tam jen stál a snažil se všechno pochopit. Co mu uteklo? Měl pocit, že mu asi někdo stojí na vedení, protože stále nepochytil, proč se ten chlap nezlobil, co tu dělal a kdo to vlastně je.

„To je Jindřich, ten kluk, co tu má brigádu. Tati," osvětlila oběma situaci, ale poslední slovo procedila skrz zuby.

„V tom případě tě rád poznávám, Jindřichu, jsem táta Martinky a Kristiána, Milan Nejedlý. Ale můžeš mi říkat Milane. Jsem rád, že se pořád najdou kluci, co jedou radši pracovat, než aby seděli doma," pravil s úsměvem a poplácal Jindru po rameni. Poté si zamnul ruce a rozhlédl se po zahradě. „Kde je máma, Marti?"

„V kuchyni."

„Tak mě omluvte, jdu si s ní promluvit." A s těmito slovy se na oba usmál a odešel za Janou.

Jindřich ho sledoval, dokud nezmizel ve dveřích, načež se podíval na Martinu v očekávání vysvětlení. Ale ona tam jen stála, tupě zírala před sebe a neznatelně pohybovala rty. Udělal pár kroků k ní a položil jí ruku na rameno. Opatrně, aby se ho nelekla.

„Hej, jsi v pohodě?"

Zavrtěla hlavou, ale poté naopak pokývala na souhlas. Pak se zarazila, potřásla hlavou, zhluboka se nadechla a podívala se Jindřichovi do očí.

„Tak tohle byl můj otec. Fajn člověk, co? Úplně kouzelnej." Z těch slov ironie přímo tekla.

Jindřichovi ale stále nedocházelo, proč ho tak nemá ráda. Opravdu totiž vypadal jako člověk, se kterým není utrpení trávit svůj čas. Připadal si zmateně, ale nechtěl se vyptávat, protože mu do těchto rodinných vztahů v podstatě nic nebylo. Nevěděl, co má dělat. Ptát se a riskovat, že ji naštve? Nebo být zticha a naprosto netušit, co se tu právě stalo? Potřeboval, aby mu někdo poradil, jestli se má ptát, vyzvídat, nebo všechno ignorovat a snažit se to sám pochopit. Jsem naprosto nesamostatnej.

„Dáme těm králíkům vodu, co ty na to?" vytrhla ho dívka z přemýšlení.

„Jo, jasně."

A jak řekli, tak udělali. Martina mu pomohla ještě obstarat Aloise, za což jí byl vděčný. Ona naopak vypadala, že jí práce se zvířaty alespoň trošku pročistila hlavu a zase se s ním dala do řeči. Řešili spoustu blbostí, například probírali pravděpodobnost existence telekineze a její použití v praxi. Našli spoustu využití, některá byla sice trošku sobecká, třeba podávání si jídla z ledničky, ale jiná už se mohla zdát i prospěšná – například zastavení kulky v letu.

Jindřich musel uznat, že mu s ní bylo dobře. Dokázal alespoň na chvíli nemyslet na to, co se dělo doma, na naštvaného Kristiána nebo na pana Nejedlého, který z nějakých důvodů všem lezl na nervy. Společně seděli na balíku slámy, jen se smáli, prokecali spousty minut a připadali si šťastní.

Aspoň do té chvíle, než se ozvalo prásknutí dveří a z domu vyběhl rozzuřený Kristián. Chrlil nadávky tak rychle, že je ani jeden nestihl pochytit. Mířil směrem k nim a Jindřich si připadal poměrně nepříjemně. Už čekal, že se na něj rozeřve, i když vlastně ani nevěděl proč, když se mladší chlapec zastavil a prohrábl si vlasy, přičemž lapal po dechu a snažil se z úst vypustit smysluplnou větu.

„Ten kretén. Idiot. Hajzl jeden, já bych toho zkurvysyna přizabil," mumlal stále dokola a propaloval je oba pohledem. Když už konečně přestal jen nadávat, přistoupil k nim oběma blíž a podíval se na svou sestru.

„Víš, co ten debil udělal? Normálně přišel za mámou a prosil jí, jestli mu nepůjčí prachy. A ani mu to nebylo blbý!"

„Třeba je vážně potřebuje," zašeptal Jindřich a hned po vyslovení té věty se chtěl propadnout do země. Blonďák párkrát zamrkal.

„Cože?"

„Nic, nic jsem neříkal."

„To doufám, protože kdybys měl náhodou chuť se toho imbecila zastávat, támhle jsou dveře," pravil překvapivě vážně Kristián a přeměřil si Jindru pohledem.

Martina seskočila z balíku slámy a poklepala bratrovi na rameno. Když se na ni otočil, objala ho. Bylo to pro něj asi hodně nečekané, protože několik sekund jen stál jako sloup, než jí objetí opětoval.

„Já vás nebudu rušit," zamumlal Jindřich, slezl dolů a zamířil k malým rozvrzaným vrátkám, která měl tu čest navštívit první den. Pomalu je otevřel, vyšel na lesní cestu a zase je zavřel. Poté se rozešel do lesa a rozhlížel se všude kolem.

Chtělo se mu brečet. Připadal si jako páté kolo u vozu. Neměl v té rodině co dělat. Oni spolu nějak vycházeli, neměl právo se jim do toho montovat a komukoliv se vnucovat. Nechtěl tam být, nechtěl se s nimi bavit, nechtěl s nimi trávit čas. Byl tam naprosto zbytečný, ničím jim nepomáhal, všechno zvládali i bez něj, jen jim přidělával práci. Vlastně chápal, proč byl Kristián pořád tak naštvaný. Vždyť byl tak neschopný, nic nedokázal udělat sám, pořád potřeboval něčí asistenci!

Ohlédl se a bodlo jej u srdce, když zjistil, že za ním nikdo nejde. Nikdo se ho nepokoušel zastavit. Všem to bylo jedno. Všem bylo ukradené, jak mu je a jestli se mu něco nestane. Vzhlédl k obloze a spatřil obrovský černý mrak, jak se pomalu blíží ke slunci. Přesně tak si připadal. Jako ten mrak, co vždy někam přijde, na co sáhne, to pokazí, vše akorát komplikuje a lidé ho nemají moc v lásce.

Už vím, co bych Silvii řekl, kdyby se dneska zeptala, kdo jsem. Jsem naprosto zbytečný člověk. Ničím výjimečný, nijak důležitý. Jak mravenec. Umře jeden, kolonie žije dál.

Ztěžka se nadechl a polkl. Cítil knedlík v krku, věděl, že se co nevidět rozbrečí. Znovu se podíval na oblohu. Připadal si tak osaměle.

„Bude pršet," hlesl, když mu po tváři stekla první slza.

☆☆☆

Trochu serióznější kapitola. Maličkato. Co na ni říkáte? Jak moc vám která postava leze na nervy?

Upřímně, chtěl jsem kapitolu vydat dřív, ale... Prokrastinoval jsem u božího seriálu. (Jo, hanbou se přímo propadám.)
Mimochodem, ano, v médiích je písnička. A ne, nesouvisí moc s dějem. A ano, nyní bude u každé kapitoly. (Musím vás přece trochu zkazit a ukázat vám temnou stranu hudby. [Mám tu nějaké rockery/metalisty? Nebo jsem sám?] Stejně si to skoro nikdo neposlechne, ale aspoň můžu mít čistý svědomí, že jsem ji tam dal.) A kdyby měl někdo z vás čirou náhodou hodně volnýho času, tak písnička u kapitoly „Odvaha" ke kapitolce sedne jak zadek na hrnec. A je fakt pěkná. Jen tak mimochodem...

Naleznete-li jakoukoliv chybu, upozorněte mě a já ji v nejbližší době opravím.

Snad se máte všichni líp jak Jindra a užíváte si prázdniny!

Přeji hezký zbytek dne,

Quentin