Ráno bylo bolestivé. Nejen kvůli pulzujícím spánkům, přeleželé ruce a slunečním paprskům, které Jindřichovi svítily přímo do obličeje, takže měl o probuzení postaráno, ale převážně díky vnitřní bolesti. Měl pocit, jako by do něj bodalo tisíce špendlíků. Při každém nádechu cítil ostré píchnutí kdesi u srdce. Následovala jakási horkost rozlévající se mu po celém hrudníku, postupující až ke konečkům prstů. Několik minut nehnutě ležel na posteli a přemýšlel, jestli se mu to všechno nezdálo. Jestli nešlo jen o hloupou noční můru. Když se však rozhlédl po pokoji a spatřil hromadu posmrkaných kapesníků, otevřené okno a rozepnutý batoh, došlo mu, že vše, co se stalo, byla pravda. 

Tiše sykl, když se zvedl a rozbolela ho hlava, jako by mu do ní někdo bušil kladivem, a došel zavřít rozražené okno. Teprve ve chvíli, kdy se malátně posadil zpátky na postel a promnul si obličej, si uvědomil, že spal bez peřiny a ukrutně ho škrábe v krku. Sáhl si na krk, ale křížek byl opravdu pryč. Bože můj, já jsem takovej idiot, pomyslel si a složil hlavu do dlaní.

Trhl sebou, protože někdo zaklepal. Urychleně se zvedl, aby uklidil alespoň nějaký nepořádek, co byl všude kolem, ale před očima se mu roztančily jiskřičky, takže se znovu usadil. Když se ozvalo další zaklepání, vzpomněl si, že včera večer zamknul. Pomalu a opatrně tedy došel ke dveřím, otočil klíčem a otevřel je, aby stanul tváří v tvář rozespalému Kristiánovi, který si ještě mnul oči. 

„Tak teď fakt nevim, kdo z nás vypadá hůř,“ zachraptěl blonďák a o krok ustoupil. „Šel jsem ti jenom říct, že bys už měl vstávat.“ 

„Fajn,“ šeptl Jindra a už chtěl zavřít, když na klice přistála Kristiánova ruka. 

„Hele seš v pohodě? Já nechci nějak vyzvídat, ale večer jsi vypadal dost… divně.“ 

Jindřich beze slova zavřel dveře. Neměl náladu ani chuť se bavit o tom, co se dělo předchozí den. Necítil se na to připravený, vlastně ani netušil, jestli někdy připravený bude. Při vzpomínce na noc ho rozbolelo srdce a sesunul se podél dveří na zem. Nesmíš brečet. Mohl by tě slyšet. Zhluboka se nadechl, mrkáním rozehnal slzy, popotáhl a postavil se.

Věděl, že bude muset předstírat, že se nic nestalo. Proto sebral poslední zbytky sil, zvedl se, popadl všechno, co potřeboval, a vydal se do koupelny. Při pohledu na svůj obličej se zděsil a nechápal, jak před ním mohl Kristián jen tak stát a dívat se na něj – vypadal jako mrtvola stará už několik dní. Kůže byla nepřirozeně bledá, žíly vystouplé, rty namodralé, oči měl celé zarudlé a kruhy pod očima působily dojmem, že by se na nich dalo bez problémů houpat. Pomalu si přejel třesoucími se prsty po tváři, skousl si ret a neměl daleko k tomu se znovu rozbrečet. Už nejsem odporný jenom zevnitř, ale i zvenčí. 

Opřel se rukama o umyvadlo, prohrábl si vlasy a dovolil jedné jediné slze sklouznout po jeho bílé líci. Možná byla jediná, ale skrývala se v ní všechna bolest, kterou v tu chvíli pociťoval.

Když o několik minut později vyšel z koupelny, připadal si jako někdo jiný – tvářil se neutrálně, žádná známka předešlé slabosti nebo bolesti, zkrátka si všechno uchovával uvnitř. Během chvilky už byl v kuchyni a bral si snídani, nedávaje najevo, jak mu doopravdy je, což blonďáka sedícího u jídelního stolu celkem překvapilo. 

„Mám to zavření dveří před nosem brát tak, že včerejšek prostě nechceš řešit?“ 

„Jo, přesně tak,“ zaskřehotal Jindra a nalil si čaj. Hodně čaje. 

„A co když se budu i tak ptát?“ 

„Proč?“

„Protože mě zajímá, co se stalo. Nikdo se nerozbrečí jen tak.“ 

Jindřich už neodpověděl, jen popadl svůj hrnek a rozešel se směrem ke stolu. Jeho nevyspání a začínající nemoc ale měly za následek, že se mu klepaly ruce, čehož si druhý chlapec samozřejmě všiml. Rychle se zvedl a sáhl na Jindrův hrnek, omylem se ale dotkl i jeho prstu. 

„Nesahej na mě,“ sykl Jindřich a ucukl. Čaj se jako zázrakem nevylil. 

„Chtěl jsem ti jenom pomoct, hrozně se ti třásly ruce,“ bránil se blonďák a zamračil se. „Hele fakt nechápu, co s tebou je. Včera jsi ještě byl v pohodě, ale teď seš na zabití. Jestli ti něco vadí, tak to řekni.“ 

„Prostě na mě nesahej,“ zavrčel starší z nich, otočil se na patě a místo ke stolu se vydal zpět do svého pokoje. Nechtěl být v Kristiánově společnosti déle, než bylo nutné. Cestu mu však zkřížila jiná osoba, kterou si opravdu nepřál v tomhle rozpoložení vidět. 

„Už zase ste se porafali?“ zeptala se Martina, přičemž pozvedla jedno obočí a opřela se o zeď. 

„Co kdyby si každej hleděl svýho?“ poznamenal uštěpačně Jindra a pokusil se kolem ní prosmýknout – marně. Položila mu ruku na rameno a poměrně pevně ho stiskla. 

„Dneska se vyprdni na práci, půjdeš se mnou do vesnice, ok?“ 

Chtěl odmítnout, poslat ji do patřičných mezí, zamknout se v pokoji a pokračovat v tom, co dělal celou noc. Chtěl být sám, bez Kristiána, bez Martiny, chtěl pryč. Jenže si dost dobře uvědomoval, že život není plný chci, ale musím. Podíval se na ni, v očích nevyřčenou prosbu, aby ho nechala na pokoji – zavrtěla hlavou. 

Ztěžka si povzdechl a kývl na souhlas. „Ale aspoň si dopiju čaj.“ 

„Fajn, za deset minut na zahradě. Ani o vteřinu dýl.“ Obešla ho, sešla schody a byla pryč.

Konečně osaměl. Bohužel ne na dlouho, věděl, že bude na zahradu muset dorazit, jinak ho roztrhá na kusy. Nakonec se vykašlal na nějaké chození do pokoje, zkrátka si jen sedl na zem, opřel se zády o zeď a hrnek uchopil oběma rukama, aby mu rozehřál prokřehlé prsty. V hlavě mu stále nepříjemně tepalo, vnitřní bolest naštěstí ustoupila do pozadí, jako by se rozhodla, že mu dá alespoň chvilku klidu. Stále si však připadal příšerně unavený a malátný. Sotva udržel víčka otevřená a myšlenky mu bloudily všude možně. Po pár vteřinách mu ale svět na chvíli zčernal a mysl se vypnula, takže když sebou trhl a probral se, okamžitě se zvedl, aby neusnul úplně. Došel se do pokoje převléknout, načež seběhl dolů a následně i na zahradu. Martina tam naštěstí ještě nebyla, takže si nepatrně oddechl. 

Vzhlédl k obloze, sledoval předhánějící se mraky a přemýšlel, jaké by bylo stát se jedním z nich. Na hnědovlasou dívku nemusel čekat dlouho, během několika málo sekund už stála za ním a tiše si odkašlala, aby ho upozornila na svou přítomnost. Když se na ni otočil, zasmála se jeho výběru oblečení – sama totiž měla kraťasy a tričko, zatímco on se choulil v mikině a kalhotách – a vyrazila k brance. Jindřich ji následoval, snažil se polykat co nejméně, aby nemusel vnímat bolest spalující jeho hrdlo, a pořád se nemohl zbavit dojmu, že něco zapomněl udělat. 

„Provedu tě v naší malý vesničce, snad nevadí. Jako ještě můžeme jet do města, ale to se ti asi nechce, hádám.“ Zavrtěl hlavou. 

Šli vedle sebe s rukama v kapsách, každý zahloubaný ve vlastních myšlenkách, zrak měli přilepený k zemi a nemluvili. Přesto ale Jindřich cítil, že je mu s ní o trochu lépe než s Kristiánem. Moc nevěděl proč, ale líbilo se mu to. Necítil takové napětí. Zvedl hlavu a rozhlédl se, kudy to vlastně jdou. Zrovna procházeli kolem malé strouhy, přes níž vedla lávka k něčí chalupě. Když se ale podíval na obě strany, s překvapením zjistil, že je kolem asi jen deset domů. Martina se v tu chvíli zastavila a popadla Jindřicha za předloktí. 

„Támhle je školka!“ vyhrkla a ukázala na žlutou budovu s malým hřištěm. „S bráchou jsme tam chodili asi rok, ale byla tam strašná učitelka, pořád jenom řvala, tak nás máti dala jinam.“ 

„Aha, zajímavý,“ zamumlal Jindra a zhoupl se na špičkách. Tahle informace mu připadala poměrně zbytečná, ale nechtěl dívku urazit, takže to neříkal nahlas. 

„A tam je zase fotbalový hřiště.“ Její levá ruka mířila někam dopředu, hřiště ale vidět nebylo.

Potom se vydala dál, ostatní stavby nijak nekomentovala, jen u jedné mu oznámila, že se jedná o samoobsluhu. Jindřicha to začínalo pomalu ale jistě vytáčet. Táhla ho sem, nenechala ho na pokoji jen kvůli tomu, aby mu ukázala pár baráků, které ale nebyly vůbec důležité. Všechny vypadaly skoro stejně a jediné, co mu připadalo ohledně téhle vycházky přínosné, bylo, že zjistil, kam si může jít koupit rohlíky. Martina si však šla bezstarostně dál, jako by si nevšimla, že chlapec vedle ní se čím dál víc mračí a tiskne ruce v pěst, takže mu zbělaly všechny klouby. 

„No a tohle –,“ 

„Bože můj, tak už vyklop, proč jsi mě sem vzala. A netvrď mi, že to bylo jenom kvůli tomu, abych viděl, kam jste chodili do školky, protože to ti fakt nesežeru,“ přerušil ji naštvaně a zastavil se. Hnědovláska se jenom pousmála. 

„Proč mi to neřekneš?“ 

„Vidíš, chováš se stejně jako Kristián dneska ráno,“ oznámila mu upřímně, čímž zabránila dalšímu přívalu otázek. Sakra, má pravdu, pomyslel si smutně Jindra a sklopil hlavu. 

„Něco ti ukážu.“ 

Neprotestoval, prostě se jen rozešel za ní a v duchu si nadával, že se zachoval jako blbec. Samotnýmu mi to vadí, ale dělám to taky, opakoval si neustále, když sledoval cestu, aby nezakopl, a zároveň si v hlavě promítal rozhovor jen hodinu starý. Natolik se ztratil ve svých myšlenkách, že když se Martina zastavila, vrazil do ní. 

„Promiň,“ špitl a už chtěl pokračovat v chůzi, jenže jemné zatahání za mikinu ho zarazilo.

„Podívej,“ řekla mu a kývla před sebe. Jindřich tedy zvedl hlavu a zůstal ohromeně stát. 

Dvoupatrová budova před ním by mohla klidně být námětem k hororu. Střecha domu se skoro celá propadla, komín se nakláněl na stranu, okna byla všechna vysklená, dveře rozražené, malá terasa rozbořená a zdi zčernalé od požáru, který zde musel před několika lety vypuknout. Zahrada onoho domu byla až překvapivě velká, železný plot byl ale tak zrezivělý, že se na některých místech rozpadl. Jindřicha ten dům dočista uhranul. Cítil, jak ho něco vábí dovnitř a nutí ho se podívat, co se tam skrývá. Strach mu ale nakazoval zůstat tady, v bezpečné vzdálenosti. Jedna věc mu však vrtala hlavou – Proč ho sem Martina vzala? 

Jako by snad vycítila jeho myšlenky, usmála se na něj a objala se rukama. 

„Tenhle dům je tady už hrozně dlouho. Jako malá jsem se ho fakt bála, což se nemůžeš divit, protože je fakt děsivej,“ zasmála se tiše, „navíc mi naši vždycky vyprávěli děsivý historky, že tam chodí bezhlavej rytíř a podobně. Všichni mi říkali, že se od něj mám držet dál, aby na mě náhodou nespadnul strop nebo tak. A já to fakt dodržovala, protože jsem se řídila radama ostatních. Ale jednou mě přemohla zvědavost, takže jsem se rozhodla to tam prozkoumat.“

Prohrábla si vlasy a věnovala vyhořelému domu jeden krátký pohled, než se znovu podívala na Jindřicha.
„Vevnitř bylo úplný prd, jen ohořelej nábytek a pár shořelejch obrazů. Ale byl to pořádnej adrenalin, protože to fakt působilo dojmem, že ten barák každou chvíli spadne. Když jsem odtamtud vylezla, načapal mě jeden soused a ptal se, proč jsem tam byla. Já mu řekla, že jsem hledala bezhlavýho rytíře, a on se začal hrozně smát. Pak mě pozval domů na koláč, co pekla jeho žena, a řek mi, že v tom domě bydlela jedna fajn rodina, ale jednou jeli do lesa a nechali jídlo v troubě. Tou dobou ale byli všichni z vesnice buď v práci, nebo na dovolený, takže když začalo hořet, nikdo nevolal hasiče. Přijeli až ve chvíli, kdy byl barák celej v plamenech.“
Odmlčela se, porozhlédla se, jestli někdo nejde kolem, a sedla si na trávu.

„Takže epickej příběh o strašidlech byl najednou v čudu, protože v reálu jenom blbci nechali zapnutou troubu. Historky ostatních už jsem pak nebrala vážně, protože pravý tajemství už jsem věděla. Ale nelituju toho. Možná se tam neodehrála nějaká super zajímavá věc, ale aspoň vím pravdu a neukojuju se bájnejma představama,“ dokončila svůj proslov a prohlédla si Jindru. 

Nechápal, co mu tím chtěla říct. Marně si lámal hlavu s tím, co mělo tohle vyprávění znamenat. Snažila se mu naznačit, že tam nemá chodit? Nebo že se toho domu nemá bát? Nevěděl. Hlava ho rozbolela ještě víc, takže si promnul spánky. „Proč… Jsi mi tohle řekla?“ 

„Jindro, ty seš jako ten barák. Můžu jen hádat, co se doopravdy stalo a děje. Vždycky budu vědět jenom to, co řeknou ostatní, protože ty sám nepovíš nic,“ pousmála se na něj a sáhla si pro něco do kapsy. Když to něco našla, natáhla k němu ruku a rozevřela ji. Byl to dřevěný křížek. Ten, který včera večer zahodil. 

Bodlo jej u srdce, když ho zase viděl. Chtěl si ho vzít a nandat na krk, ale měl pocit, že ho není hoden, že mu nepatří. 

„Nebudu se ptát, co se stalo, že se válel na zahradě. Ale chci, abys věděl, že když budeš chtít, můžeš mi cokoliv říct. Jakýkoliv tajemství. Já chápu, že se známe jenom chvíli, ale poznám, když se někdo trápí. Takže až budeš potřebovat, prostě jenom přijď.“ 

Cítil tlak v očích. Ne, znova už ne, pomyslel si zdrceně, když mu první slza stekla po tváři. Než stihla uniknout další, hnědovláska mu s letmým úsměvem nandavala provázek s křížkem na krk. 

„Už ho nezahazuj, sluší ti.“ 

Sevřel ji v pevném objetí a snažil se nerozbrečet – nepovedlo se. Během chvilky už měla mokrý flek na tričku. 

„Hlavně o tom nikomu neříkej,“ hlesl, když se konečně uklidnil a přestal popotahovat. 

„Neboj, bude to naše tajemství. Děsně tajný.“ 

Oba věnovali tomu děsivému domu poslední pohled, pousmáli se, když si uvědomili, co způsobil, a rozešli se zpět na farmu. A Jindřich měl pocit, že mu z ramen spadl kousek té tíhy, která se tam usadila předchozí večer. Cítil se o kousek volněji.

☆☆☆

Zatím nejdelší kapitola, jéj. Omlouvám se za tu měsíční pauzu, ale měl jsem toho fakt hodně, takže jsem byl rád, když jsem vůbec stíhal spát - a i to se mi občas nedařilo, heh.

Tak co říkáte na vztah Martiny a Jindry? A její přirovnání Jindry k domu hrůzy? 
Nebojte se se vyjádřit, komentáře jsou pro mě největší odměna. :D 

No, přeju vám pěknej víkend, užívejte si ho, brzy už tu máme zase pondělí (optimista Quentin)...

Hezký zbytek dne přeje

Unavený Quentin