V den rozdávání vysvědčení a zároveň i odjezdu na farmu měl Jindřich co dělat, aby udržel víčka otevřená. Seděl v lavici, čekal, až zaslechne své jméno a učitelka mu předá vysvědčení, a každou chvíli cítil, jak mu hlava klesá na prsa.

Noc pro něj byla dlouhá, jen zíral do stropu a přemýšlel, usnout se mu podařilo až půl hodiny před zazvoněním budíku, takže zaspal a dorazil pozdě. Ale i tak byl příšerně unavený. Monotónní hlas učitelky ho uspával, tikání hodin jakbysmet. Měl pocit, jako by v tu chvíli jakýkoliv zvuk zněl jako ukolébavka.

„Jindřichu, nespěte mi tady!" Trhnul sebou, podíval se na učitelku, která stála kousek od něj, a zastyděl se. Nechtěl, aby si myslela, že ho nudí, tak to vůbec nebylo.

„Promiňte," zamumlal a sklopil hlavu.

„Pojďte si raději pro vysvědčení. Pak už budete moct jít všichni domů."

Neochotně vstal, vzal do ruky kytici, kterou pro učitelku měl, a došel k ní. Květině věnovala jemný úsměv, jemu jen přísný pohled. Když mu předávala vysvědčení, kladla mu na srdce, aby příští rok neměl tolik problémů. Poté všem konečně popřála hezké prázdniny a pustila je.

Spolužáci se v tu chvíli proměnili v divoká zvířata, hnali se ke dveřím, strkali do sebe a hlasitě se okřikovali, když do sebe vrazili. Jindřichovi připomínali pakoně utíkající před nebezpečím. Lišili se jen v počtu nohou.

Unaveně si promnul obličej, popadl vysvědčení a pomalu se odšoural ven. Horko bylo nesnesitelné, měl totiž sako, takže se hned šíleně zpotil. Rozhlédl se, jestli někde náhodou nestojí Diana, a ulevilo se mu, neboť ji nikde neviděl. Místo ní zahlédl nějakou ženu, která netrpělivě přecházela před jejich gymnáziem a neustále se dívala okolo sebe, šaty jí při tom nadzvedával lehký větřík, takže mohl každou chvíli odhalit její stehna. Asi něčí máma, napadlo ho a zamířil směrem k domovu.

Najednou ale zaslechl spolužačku, jak říká jeho jméno. Zavrtěl hlavou, určitě ho zase pomlouvali, nic neobvyklého. Jenže když na něj zavolala, zmateně se otočil.

Stála u té paní, co před chvílí sledovala dění okolo školy, a mávala na něj. Vydal se k nim a pokoušel se pochopit situaci. Udělal něco? Čí máma by mu tak mohla něco chtít? Možná si doma Roman stěžoval, že mu dlužím stovku, tak poslal vlastní matku, aby to za něj vyřídila, pomyslel si naštvaně a zrychlil. Jestli se opravdu jednalo o ni, tak měl plánu jí dost jasně říct, že ty peníze vrátí, až je bude mít. Došel k nim a tázavě zvedl obočí.

„Ta pani s tebou chce mluvit. Tady to je on." Kývla směrem k Jindrovi. „Na shledanou. Jo a užij si prázky," zadrmolila rychle Nikola, jeho spolužačka, a rozešla se k vlastnímu autu.

Jindřich s neznámou osaměli. Nenápadně si ji začal prohlížet a došlo mu, že tohle rozhodně nemohla být matka jeho kamaráda. Měla krátké kudrnaté černé vlasy, robustní postavu, svalnaté nohy a byla opálená. Úplný opak Romanovy mamky. Když pohledem zabloudil k jejímu obličeji, zjistil, že si ho také s úsměvem prohlíží. Začervenal se a nervózně si odkašlal.

„O čem jste se mnou chtěla mluvit?" zeptal se a slyšel, jak mu přeskočil hlas.

„Tvoje maminka chtěla, abych tě vyzvedla, až ti skončí škola, nechala tě si u vás doma vzít věci a potom odvezla na naši farmu." Jindra se ušklíbl nad oslovením maminka, ale raději to nijak nekomentoval a nechal ji pokračovat.

„Málem bych zapomněla, Jana Nejedlá, těší mě." Potřásla si s ním rukou, stisk měla na ženu nezvykle pevný.

„Jindřich Protek," řekl tiše a měl chuť svojí matce zavolat, ať mu vysvětlí, co má tohle znamenat. Nechtěl jet s někým úplně cizím, koho viděl poprvé v životě. A navíc byl tak unavený! Těšil se, až v autě konečně na chvíli zavře oči, jenže takhle bude pořád ve střehu, jestli se neřítí někam do stromu.

Paní Nejedlá se prudce otočila, takže se její červené letní šaty zase rozlétly a odkryly jí nohy, a zamířila na parkoviště, které se nacházelo vedle gymnázia. Zamávala na Jindřicha, aby ji následoval. Ten se probral z přemýšlení, otřel si orosené čelo a šel za ní.

Cestou odhadoval, kolik jí tak mohlo být let. Třicet pět? Vypadala poměrně mladě a svěže, takže by jí netipoval více než čtyřicet. Ovšem v odhadování věku byl špatný, zvlášť pokud šlo o ženy. Nemohl se ale ubránit pohledu na její svalnaté opálené nohy, které se mu hýbaly před očima a tím přitahovaly jeho pozornost. Chodila ladně, jako by se snad vznášela, a našlapovala lehce. Připadala mu jako víla. A někdo takový měl farmu, na kterou se chystali za krátkou dobu odjet.

Auto, do něhož nastoupila, nepatřilo mezi nejlevnější, takže se Jindřich nejdříve zdráhal nasednout. Zaprvé se mu nechtělo sedat si dopředu, kde na něj svítilo sluníčko, a zadruhé si připadal poměrně nepatřičně, když se měl celý zpocený uvelebit v tak luxusním autě. Na rozmýšlení ale nebylo moc času, paní Nejedlá se už tvářila netrpělivě, takže zapadl dovnitř, a než si stihl zapnout bezpečnostní pás, rozjela se.

Uběhlo jen pět minut a stáli před panelovým domem, v němž bydlel. Slíbil, že za chvilku je zpátky, a vyběhl ven. V bytě se rychle převlékl, popadl tašku, kterou si sbalil den předtím, batoh a už pospíchal zpět do auta.

Když o dvě minuty později seděl v autě a Jana startovala, došlo mu, že si doma nechal sluchátka. To bude dlouhá cesta, pomyslel si otráveně. Vzápětí si ale uvědomil, že by stejně nemohl poslouchat hudbu, protože se to považovalo za neslušnost, takže si jen tiše povzdechl, otevřel okénko, zavřel oči a nechal se ovívat větrem. Pomalu usínal, když se projevila povaha paní Nejedlé - byla nesmírně upovídaná.

„U nás by se ti mělo líbit, máme malou farmu nějakých sto třicet kilometrů odsud, je to docela klidná lokalita. Manžel dneska pracuje, takže tě nepřivítá, ale děti už se na tebe těší. Říkala ti maminka, že máme dvě děti? Rostou jako z vody. Jsou to dvojčátka, už je jim sedmnáct, ale pořád mi připadá, jako by jim nedávno bylo teprve pět. Ale chovají se už jako dospělí, hodně mi pomáhají a jsou samostatní. Taky máme pejska, tak doufám, že ti psi nevadí," pousmála se na něj a zaníceně pokračovala dál, „protože pokud jo, tak zavolám Martince nebo Kristiánovi, aby ho zavřeli, až se budeme blížit..."

„Komu že zavoláte?" zeptal se unaveně. Měl pocit, že se přeslechl. Takhle zvláštní jméno ten kluk přece nemohl mít, ještě když se jeho sestra jmenovala normálně.

„Martince a Kristiánovi, to jsou naše děti. Jsou to vážně zlatíčka. Už jsem říkala, jak se na tebe těší?" zasmála se a vzala si sluneční brýle. Poté se podívala na usínajícího Jindřicha a jemně do něj šťouchla.

„Ale pořád mluvím jenom já, řekni mi taky něco o sobě! Jak se ti daří ve škole, jestli máš nějaká zvířátka doma, co sourozenci a podobně."

„Myslel jsem, že už vám všechno řekla moje matka," zamumlal ospale a promnul si oči. Kdy ho ta ženská nechá se vyspat?

„Tykej mi, prosím, takhle si připadám staře. A ne, tvoje maminka mi toho moc neřekla. Jen kolik ti je, kde studuješ a jak se jmenuješ," pravila vesele a znovu se na něj podívala. Tehdy ale konečně uznala, že vypadá vyčerpaně, takže přestala pokládat další otázky a začala se věnovat vozovce před sebou.

„Pokud chceš spát, klidně můžeš, dorazíme až za dvě hodiny," dodala tiše.

Hned jak to dořekla, Jindřich si opřel hlavu o opěradlo a zavřel oči.
„Díky," zamumlal těsně předtím, než usnul a jeho mysl odplula do říše snů.

☆☆☆

Ano, já vím, měl bych se učit. A já to taky dělám! Aspoň někdy...
Ale tohle je moje poslední pořádně předepsaná kapitola, zbytek jsou jen návrhy, takže mi přišlo celkem patřičné ji zveřejnit, když další přijde na řadu až po maturitě... :)
Najdete-li nějakou chybu, dejte mi, prosím, vědět!

Taky přeju všem maturantům hodně štěstí, zvládneme to!

Hezký zbytek dne,

Quentin