Jindřich žmoulal lem svého trička, kousal se do rtu a rozhlížel se kolem sebe. Byla kolem něj sice černočerná tma, spousta stromů a nějaký ten keř, i tak se ale bál, že se zničehonic někdo vynoří z lesní cesty a načape ho tu. Připadal si neskutečně nepatřičně a trapně. Jak ho jen mohli k tomuhle donutit?

„Dělej, poď! Přece se nebojíš," ozval se vpravo od něj Kuba. To on přišel s tím šíleným nápadem, kterého se Jindřich děsil už od rána, kdy to černovlasý klučina navrhl celé klučičí partě. Jindra se cítil zle hlavně kvůli tomu, že je ani pořádně neznal – jen jedenáct dní –, a oni ho donutili dělat takové věci.

„Už jdu," pípl a znovu roztřesenými prsty uchopil lem trička. S tichým povzdechem si ho přetáhl přes hlavu. Naskočila mu husí kůže. Zul si boty, svlékl ponožky a zabořil nohy do hlíny. Bylo to uklidňující.

Zaklonil hlavu a pohlédl na oblohu osázenou malými světlounkými tečkami. Měsíc nikde neviděl, což ho sice mrzelo, ale aspoň měl jistotu, že ho uvidí cestou zpátky. Pokud tohle přežije. Prohrábl si vlasy, sundal z krku řetízek, který si uložil do levé boty, a vyrazil za ostatními. Nebyla nějaká příšerná zima, i tak se ale třásl. Jen nevěděl, jestli nervozitou nebo mrazem.

„Konečně seš tady, to to trvalo. Cos tam dělal, prosim tě?" zeptal se Kristián, který si zrovna rozvazoval tkaničky.

„Moc se mi nechtělo," připustil starší chlapec a sklopil hlavu. Bezva, teď mě budou mít za idiota.

„Bude to prdel uvidíš. Navíc tě to pořádně probere. A jestli se stydíš, tak tě můžu ujistit, že stejně není nic vidět."

Jindra se tomu prohlášení snažil věřit, chtěl mu věřit. Když ale vykoukl zpoza keře a spatřil dvě bledé osoby, ozářené měsíčním světlem, bázlivě ucouvl.

„Bože, nebuď baba. Sundej si brejle a pojď," zamumlal blonďák procházející kolem něj a rukou mu lehce přejel po rameni, snad aby ho uklidnil. Jindřich měl co dělat, aby na něj celou dobu nezíral. Zavrtěl hlavou. Tyhle obrazy musí vyhnat z hlavy. Hned.

Nakonec podle Kristiánovy rady položil brýle do své druhé boty, zhluboka se nadechl a vylezl z chroští. Jako první spatřil tři světlé rozmazané fleky. Ať se snažil zaostřit sebevíc, nic dalšího nerozeznal. Až když přišel blíž, došlo mu, na co se doopravdy celou dobu dívá. Na tři totálně nahaté kluky. A sám na tom nebyl jinak.

Když zaslechli jeho kroky, mávli na sebe a postupně se po písečné pláži začali přibližovat k vodě. Jindra za nimi lehce zaostával, ale nevadilo mu to. Alespoň se mohl psychicky připravit na tu ledovou vodu, s níž se měl za chvilku potkat. Když se tak rozhlížel kolem a pozoroval ty mladé kluky před sebou, najednou mu došlo, že mezi ně vlastně ani nepatří. Sakra, známe se asi deset dní a já se tu s nima mám koupat nahej ve vodní nádrži. To přece nejde.

Zastavil se a objal se rukama. Tohle nemohl udělat. Věděl, že by se měl jít obléknout, vrátit se zpátky na farmu a dělat, že se nic nestalo. Ale taky věděl, že by se kluci urazili a už by ho mezi sebe nepustili, což by znamenalo, že by si musel poradit sám. A to nechtěl.

„Děje se něco?" vytrhl ho z přemýšlení blonďákův hlas.

„Ne..."

„Tak pojď!"

Naposledy se ohlédl, vrhl zoufalý pohled na temné a děsivé stromy, odkašlal si a pokračoval v cestě. Chodidla se mu bořila do studeného písku, jemný vítr mu pročesával vlasy a hladil ho na holé kůži. Připadal si potupně.

Ve chvíli, kdy se jeho prst setkal s ledovou vodou, uskočil. Nečekal, že bude až tak studená. Když se ale podíval na ostatní, zjistil, že jim teplota rozhodně problém nedělá. Nadšeně vběhli do vody, cákali, smáli se a překřikovali se. Bylo jim úplně jedno, že jsou na místě, kam je vstup zakázán. Jindra místo toho nervózně přešlapoval na pláži, nořil prsty do písku a v duchu si říkal, že tohle je snad ta největší blbost, kterou kdy provedl. Opatrně udělal krok vpřed, vydechl a rozešel se.

Ledová voda ho objala a roztřásla mu celé tělo. Měl pocit, jako by mu chlad pronikl až do morku kostí, drkotal zuby a bál se, aby nedostal křeč, protože v tom případě by se asi utopil. Doplaval ke klukům, kde mu byla voda po pupek, takže si připadal o trochu jistější. Proto ho ani tolik nevykolejilo, když mu pár kapek přistálo v očích a světlý flek s blonďatými vlasy na něj začal cákat. Jindřich minutu přemýšlel, jestli nemá vylézt a utéct pryč. Vždyť se právě koupali v pitné vodě, a dokonce nazí. Pohlédl na nebe a v duchu nad tím mávl rukou. Však Adam s Evou byli taky nahatý a nikdo to neřešil.

Vzápětí palbu opětoval.

* * *

Jindřich měl pocit, že ho někdo nakopal do koulí. Nemohl si pomoct, ale jinak ta bolest snad ani popsat nešla. Bolelo ho všechno. Kompletně. Pomalu se posadil, promnul si obličej a tiše zaúpěl. Co se sakra včera dělo?

Měl celý zbytek jejich akce jako v mlze. Poslední, co si jasně vybavoval, bylo, jak se vzájemně shazovali do vody a potápěli. Pak už bylo vše jako v mlze. Pamatoval si, jak klečel na lesní cestě a kameny ho tlačily do kolen. Pamatoval si neskutečnou bolest a křeče. A pamatoval si, jak mu někdo říkal, že to nebude bolet.

Frustrovaně si povzdechl a vstal z postele. Žaludek se mu zhoupl jako na centrifuze a měl co dělat, aby se nepozvracel. Začal rychle polykat, aby zahnal nevolnost, a v tu chvíli si uvědomil, jak moc ho bolí v krku. Jako by měl v hrdle žhavé železo. Tohle bude den...

Vypotácel se z pokoje s pocitem, že horší už to snad nebude a došel do kuchyně, kde si natočil sklenici vody. Nikde nikdo nebyl, což ho lehce udivovalo, ale říkal si, že asi ještě spí. S letmým úsměvem se natáhl pro hrnek, aby si mohl uvařit čaj a zklidnit žaludek, přičemž pohledem zavadil o nástěnné hodiny. Málem se utopil vlastním pitím.

Bylo pět hodin odpoledne. A on celou dobu ležel v posteli. Nepracoval. Nic neudělal. Jen spal. Zaplavil ho stud a pocit viny. Okamžitě vyběhl do svého pokoje, vyměnil si tričko a vyřítil se ven z domu. Když doběhl ke stodole a zjistil, že je prázdná, vyrazil na louku, kam se s Emilkou běžně chodilo. V duchu se modlil, aby tam s ní opravdu někdo byl. Jinak by se musel propadnout studem.

Po deseti minutách běhu a lapání po dechu konečně dorazil na místo. Krávu našel okamžitě, ovšem člověka, který by tam měl být s ní, už ne. Rozhlížel se všude možně, ale nikde nikoho neviděl. Děsilo ho to. Kam mohli všichni zmizet? A co se včera večer stalo? Měl pocit, že si z něj někdo dělá legraci. Sáhl si do kapsy pro telefon, aby se podíval, jestli mu náhodou někdo nevolal nebo nepsal esemesku o tom, že někam jedou, ale nebyl tam. Zaklel, podíval se na krávu, která se spokojeně pásla a švihala ocasem, otočil se k ní zády a vydal se zpět na farmu.

„Do háje, jak jsem tam mohl nechat mobil? A kam jako všichni zmizeli? To si teď jako hrajeme na schovku?" mumlal si pro sebe, když se prodíral křovím, aby se dostal do domu rychleji a neztrácel čas zbytečným obcházením po lesní cestě. Nikdy neměl pocit, že by byla farma nějak daleko od místa, kde nechávali Emilku pást se s ostatními krávami, ale když nyní pospíchal, měl pocit, že mu ta cesta musí trvat snad sto let. Což se mu vůbec nelíbilo.

Když proto konečně stál v pokoji, přehazoval věci z jedné strany na druhou a koukal po telefonu, který nebyl nikde k nalezení, neudržel nervy na uzdě a nadával tak sprostě, až rudnul i za ušima. Po deseti minutách nepřetržitých nadávek a bezúspěšného hledání se zoufale podíval z okna, přímo do slunce, takže musel přivřít oči, a snažil se vymyslet, kam ten zatracený přístroj mohl dát. Určitě věděl, že v pokoji není – obrátil ho vzhůru nohama a nic nenašel. Musel tedy být někde jinde. Ale kde? Naposledy jsem ho měl v ruce u tý vody. Do hajzlu.

Popadl mikinu, znovu vystřelil ven jako neřízená střela, tentokrát ale mnohem rychleji. Taktak stihl otevřít zahradní branku, aby do ní nevrazil a nerozbil ji. Okolo ohrady s dobytkem jen proběhl, nevěnoval jim jediný pohled, ale krávy jako by o sobě chtěly dát vědět, začaly ihned všechny bučet. Jindřich se snažil sprintovat co možná nejrychleji. Bál se, kolik bude mít asi nepřijatých hovorů, zároveň měl ale strach, jestli tam ten mobil vůbec bude. To by byl teprve problém.

Nevnímal okolí, soustředil se jen na to, kdy dorazí k jedné malé nenápadné odbočce, kterou rozhodně nesměl minout. V jednu malou chvilku ho napadlo, co by dělal, kdyby zabloudil, navíc bez telefonu – což ho natolik vykolejilo, že se mu zamotaly nohy a málem skončil na zemi –, ale uklidnil se tím, že celou dobu běží rovně, tudíž by neměl být problém vrátit se zpět. Ale i tak nepotřeboval pokoušet osud. V křoví si všiml malé cestičky. Prudce zabrzdil, až musel zamávat rukama, aby neskončil na kolenou, prodral se keři a vítězně se usmál, když spatřil známou cestu. Odsud už to bylo jen pár set metrů k pláži.

Rozběhl se, ignoroval palčivou bolest celého těla a ostré píchání v boku, snažil se pravidelně dýchat a nemyslet na to, že tam ten mobil nebude. Cítil, jak se mu hůř dýchá a je mu zima na ruce i obličej, proto raději zpomalil. Jak očekával, zanedlouho mu zorné pole zakrylo několik hvězdiček. Chytil se nejbližšího stromu a opřel se o něj, rozhodně sebou teď nechtěl seknout.

Když se konečně mohl normálně postavit a nehrozilo mu, že skončí na zemi, zjistil, že už je u pláže. Stačilo jen sejít z cesty, prodrat se křovím a byl by tam. Rozešel se tím směrem a snažil se si vybavit, kde se svlékl. Bylo to u tohohle pařezu? Nebo u tohohle kamene? Nebo tam u té hromady jehličí?

Obcházel ta místa jako nějaký pes. Nahližel pod každý list, prsty prohrabával trávu a občas měl dokonce chuť na svůj telefon zavolat. Když už se chtěl vzdát, konečně ho našel vedle nenápadného kamene, který původně netipoval na místo, kam si včera odložil věci.

Lehce nesvůj telefon odemkl a podíval se, co prošvihl. Nepřijatý hovor měl jeden, ale ten byl od matky, proto se rozhodl ho v tu chvíli ignorovat a raději si přečetl zprávu, kterou mu poslal Kristián.

Jeli jsme do města na nákup,tak snad nebudeš šílet, že tam nejsme. Emilka je hotpvá, nech jí venku. Ty hlavně zůstaň v posteli potom včerejšku tě máma normálně chtěla poslat domů, že prej není normální, aby někomu bylo tak blbě.

Jindřich si zprávu musel přečíst dvakrát, aby ji pochopil. Co tak vyrozuměl, předešlou noc mu evidentně nebylo úplně nejlépe. Dávalo to smysl – pamatoval si, že klečel. Tudíž se asi vyzvracel do mechu. Promnul si obličej, posadil se na zem a podíval se na klidnou vodní hladinu. Připomínala mu, co se tady včera stalo. Jak tu byli všichni spolu, nazí, jak je Bůh stvořil, hráli si jako malé děti a nikdo neřešil, že Jindru moc neznají. Vzpomněl si, jak se vzájemně strkali do vody, jak se každého z nich dotkl rukou na holém těle. Někoho na rameni, jiného na zádech. Vzpomněl si, jak se na něj ten blonďatý klučina usmíval.

Zase se mu tělem rozlil ten pocit. Měl chuť vrazit sám sobě facku, proto se rychle zvedl, oprášil si kalhoty a vydal se zpátky na farmu. Bylo mu jasné, že těchto vzpomínek se bude muset zbavit, než ho úplně pohltí. Jen nevěděl, jestli už není pozdě.

☆☆☆

Po sto letech jsem vstal z mrtvých. I když ne za dobrých okolností. Tak co, čekali jste, že ta kapitola vůbec přijde? A co říkáte na noční dobrodružství našich chlapců?

Pokud najdete jakoukoli chybu, tak mě, prosím, upozorněte.

A ta písnička nahoře s tou kapitolou moc nesouvisí. Jen mi to hrálo při psaní.

Tak... Mějte se fanfárově.

Q.