Kristián odjel. Dva dny po jejich prapodivném rozhovoru si sbalil batoh, uprosil paní Nejedlou a vyrazil za kamarádem, který bydlel asi hodinu cesty autem od nich. Jindřich vše zjistil až v moment, kdy spatřil rozvířený prach na cestě, otevřená vrata a zadek mizejícího auta v zatáčce.

Celkem ho ranilo, že mu o tom druhý kluk neřekl, ale na druhou stranu to chápal. Ode dne, kdy před ním doslova utekl, se mu stranil a nevědomky se před ním uzavíral. Přestože si předtím dost rozuměli, nyní vypadali jako dva cizinci. Ovšem musel blonďákovi přiznat k dobru, že už nevyzvídal. Několikrát ho sledoval, doslova mu pohledem vypaloval díru do zad, snažil se navázat konverzaci, ptal se ho, jak mu je, ale Jindřich všechny pokusy odrážel chladnými odpověďmi, že je v pohodě. Potřeboval si to nejdřív srovnat v sobě a pak teprve něco říkat mladšímu klukovi.

Ta myšlenka, která se mu vkradla do hlavy toho osudného dne, tam zakořenila a pokoušela se ho rozežrat zevnitř. Neustále si v duchu přehrával ten moment, nadával si, že přemýšlí nad tak nečistými věcmi, a zároveň se proklínal, že to prostě neudělal. Nevěděl, co ho štve víc. Chtěl to udělat, ano, bylo to lákavé pokušení. Ale bylo to správné?

Celý ten večer nad tím přemýšlel, snažil se vymyslet pro i proti. Hádal se sám se sebou a netušil, na jakou stranu se přiklonit. Ještě dva týdny zpátky by všechno zavrhl se slovy, že Bůh si to tak nepřeje. Ale teď... Vše se zkomplikovalo. Kdyby Bůh nechtěl, aby se tohle dělo, nedovolil by to. V jednu chvíli ho napadlo, jestli tohle celé není jeden Boží trest za to, že se něčím provinil, třeba nenávistí k matce - které se té noci ozval a dostal od ní pořádnou sodu za to, že jí nevolá -, ale tuhle myšlenku hned zavrhl. Bůh miluje, netrestá.

Přál si být malým dítětem, které vidí svět černobíle, ví, co je dobré a co špatné, rozhodne se během chvíle. Od doby, kdy zjistil, že nic není jen dobré nebo zlé, bylo všechno jen těžší. Usínal s pocitem, že selhal - jen netušil, jestli tím, že se neodhodlal k činu, nebo tím, že ho napadla tak nenormální věc.

Dalšího dne už od rána viděl, že se mezi nimi něco změnilo. Kristián ho sice pozdravil a normálně se s ním bavil, ale on cítil, že je něco jinak. Jenže to ještě nevěděl, že to něco je jeho přístup a začínající odtažitost. Zbytek dne spolu pracovali, mluvili, ale Jindra se s každým slovem stahoval do sebe, dokonce tak moc, že k večeru už neodpověděl ani na přihlouplou otázku ‚Co si dáš k večeři?'. Možná to bylo tím důvodem, proč mu blonďák ani slůvkem nenaznačil, že dalšího dne mizí pryč. Když si Jindřich všechny události toho dne připomínal v posteli, měl chuť si nafackovat, protože se zachoval jako idiot.

Druhého kluka od sebe nevědomky odehnal, ačkoliv se mu snažil pomoct. Zasloužil by si medaili za sobeckost. Chtěl za ním hned ráno zajít a omluvit se, jenže zaspal. Stihl sotva zahlédnout auto, kterým odjížděl.

V první chvíli se už chtěl pomalu začít utápět v sebelítosti a hudrovat si pro sebe, že se Kristián nezachoval fér, naštěstí se včas zarazil. Uvědomoval si příliš dobře, že je to jeho vina. A taky moc dobře věděl, že se mu to ten kluk snaží jistým způsobem vrátit, což mu neměl za zlé. Jen se prostě oba chovali jako malé děti.

Rozhodl se, že místo toho, aby tady řešil, kdo se zachoval hůř, by měl raději pracovat. Zašel dovnitř do domu za Martinou, zeptal se jí, jestli by mu nepomohla s Emilkou na pastvu, a když nadšeně souhlasila, vyrazili.

„Jsi dneska nějak zamlklej."

„Jenom mě pobolívá hlava," zalhal a promnul si dřevěný křížek na krku, jako by tím snad chtěl odčinit, že už zase nemluví pravdu.

„Oba ste s bráchou nějaký divný. Od tý doby, co ste šli na ten západ slunce, se chováte totálně jinak," poznamenala a zastavila se. „Nechtěl bys mi něco říct?"

„Jen jsme se trochu nepohodli, to bude v pohodě."

„Nerada bych, abyste se k sobě chovali takhle. Vždyť je vidět, jak strašně moc si rozumíte. Normálně mě ničí, když se tohle děje."

„Marti, neboj," podíval se jí do očí a pousmál se, „nejsme nepřátelé na život a na smrt."

„Aspoň že tak."

Jakmile dovedli krávu k ostatním, rozezvonil se Martině telefon. Zvířata po nich vrhla otrávené pohledy, jako by jim snad nějaký zvuk bránil v tom, aby mohla žrát. Jindřicha napadlo, jestli třeba nevolá Kristián a neptá se, jak se mají, ale vzápětí tu myšlenku zaplašil. Jsi jak malej natěšeněj puberťák, klidni se trochu.

„Dneska večer? To fakt? Ale já píct nebudu, to si nemyslete, něco uděláte vy dvě. Hm, ok, to by šlo. Tak v sedm."

Jindra ji nedočkavě pozoroval a čekal, co z ní vypadne. Nevypadala moc nadšeně, když mu sdělovala, že v sedm hodin přijde zbytek party, aby si mohl řádně pokecat. Nechápal, co jí na tom vadí, ale raději se nevyptával. Možná si jen chtěla užít klidný večer a ne řešit kamarády v obýváku.

„Mimochodem, mám ti vyřídit, že Silvie se na tebe moc těší," prohodila s úsměvem, když scházeli z louky na lesní cestu.

„Uh, díky za informaci," zakoktal nervózně.

Po zbytek cesty na farmu se pošťuchovali, strkali se do křoví a Martina si z něj pořád dělala srandu, že než odjede, dá se s tmavovlasou dívčinou dohromady. Poprvé se tomu zasmál. I když ne úplně upřímně. Každá ta poznámka v něm probouzela touhu vykřičet do světa, že on o nic takového nestojí. Ale statečně se držel, nic neříkal a usmíval se, jako by ho to vážně bavilo.

Když dorazili, vymluvil se, že musí zavolat domů, aby alespoň na chvíli unikl ze spárů Martininých zraňujících řečí. Místo toho ale jen zalezl do pokoje, sednul si na postel a sevřel křížek na svém krku. Pomáhalo mu to uklidnit se. Ona to nemyslí zle. Jen si dělá legraci. Tak jí to nebudu kazit nebo si to brát osobně. Takže hlavně pohoda, chovat se slušně a nenaštvat se.

Pomalu se natáhl pro telefon. Chtěl se Kristiánovi omluvit za svoje chování, ale připadal si blbě, že ho napadlo napsat mu až teď. Kdyby si vzpomněl dřív, nebylo by to až tak trapné, ale teď... Kašlu na to, prostě se omluvím. To je toho. Naťukal rychlou esemesku a modlil se, aby ji blonďák nepochopil nějak útočně.

Už se zvedal, aby se vrátil za Martinou, se kterou měl ještě nakrmit králíky, když mu zacinkal mobil. Odpověď. To ten kluk musel celou dobu viset na telefonu, jinak si to neuměl vysvětlit. Opatrně zprávu otevřel, bál se, jestli ho neposlal do horoucích pekel. Ne že by si to nezasloužil.

To je v pohodě, chápu, že ti to bylo nepříjemný. :)

Co ten smajlík na konci? Myslel to ironicky? Nebo to vážně chápal? Nebyl naštvaný a uražený? Měl chuť mu zavolat a přesvědčit se podle tónu jeho hlasu, ale hned si za to v duchu vynadal. Bláznil jako malá holka. Když napsal, že v pohodě, tak je to v pohodě, šmitec.

Stále trochu nesvůj vyšel z pokoje a zamířil za Martinou. Ta už naštvaně přecházela po zahradě, ruce na prsou, obočí stažené k sobě. Protočil oči, nasadil úsměv, za který by si zasloužil minimálně poplácání po zádech, a došel až k ní.

„Neříkej mi, žes půl hodiny volal s vašima," utrousila nabroušeně.

„Jo, volal. A taky jsem se omlouval tvýmu bráchovi. Proč?"

„Protože si krom králíků ráno zapomněl i na Aloise. Chápu, že máš teď blbou náladu, protože ste se chytli, ale nemůžu za tebe dělat všechnu práci."

„Nemusela jsi to dělat," zamumlal a promnul si ruce. „Ale děkuju."

„Já vim. Jenže tu byl otec a měl kecy, že neděláš. Tak jsem si vymyslela, že ti není nejlíp, a proto to dneska beru na sebe."

„On mě asi fakt nemá rád..."

„Má na tebe pifku od tý doby, cos mu posekal sedmikrásky," odfrkla si a vzápětí se zasmála nad tím, jak hloupě to znělo.

Po zbytek odpoledne leželi ve stínu pod stromem, ujídali sušenky, které našli v kuchyni, a probírali všechno možné. Nejdéle se zasekli u historek z dětství, kdy se předháněli, kdo z nich zažil vtipnější příhodu. Nakonec vyhrála Martina se svým útěkem před divokou husou.

V sedm hodin jim oběma zazvonil budík na mobilu. Posadili se a sledovali bránu, protože se v ní měl každou chvíli objevit zbytek osazenstva. Zaslechli je ještě dřív, než spatřili Danovu hlavu. Byli hlasití jako malé děti. Pokřikovali po sobě a propukali ve výbuchy smíchu. Oba se na sebe podívali, zavrtěli nad svými kamarády hlavou a šli jim otevřít. Skupinka se nahrnula dovnitř, všichni byli neskutečně veselí, až je Jindra podezíral, že něco pili. Silvie jediná postávala maličko stranou a v rukou svírala tác s jakýmsi koláčem. Stoupl si vedle ní a pousmál se.

„Copak jsi nám přinesla?"

„Borůvkovej koláč," odpověděla vesele.

„Máš můj obdiv, že umíš píct."

„Nic na tom není, je to o cviku. Co ty a Kristián," uculila se, „jak to mezi váma je?"

Povzdechl si a promnul si dlaně. „No, tak trochu jsme rozhádaný. Teda byli jsme. Asi. Já nevím," zaúpěl tiše.

„Stalo se snad něco?"

„Ani ne, jen se ptal na něco ohledně mojí minulosti a já o tom nerad mluvím. A taky..." odmlčel se. Tohle by možná bylo lepší vynechat.

„Taky?"

„To je jedno."

„Dobře. Ale případně jsem tady," usmála se.

Byl za to rád. Chovala se k němu neskutečně mile, ochotně poslouchala jeho citové výlevy a ani jednou si nepostěžovala. Byl jí vděčný, že ho po tom všem stěžování neposlala do háje.

Po vzájemném přivítání, vyměnění si několika vtipů a pár poznámkách na účet Jindry se Silvií se parta odebrala dovnitř. Martina si vzala na starost pohoštění, tudíž i zmizela společně s holkami do kuchyně, kluci se mezitím roztáhli v obýváku. Jindra si zabral křeslo, nechtěl se na nikoho z nich mačkat, zatímco kluci okamžitě obsadili gauč a lehli si na něj.

„Tak jak to klape v budoucím vztahu?" neodpustil si Kuba malé rýpnutí.

„Víš, že mezi náma nic není."

„Ale vypadá to tak," odporoval mu Dan a přitáhl si k sobě polštář, který si následně strčil pod hlavu.

„To je možný, ale fakt to nic není."

„Co nic není?" ozvala se Radka, která právě vešla do dveří.

„Ále, jen ti Jindra balí sestru, i když tvrdí, že to tak není."

„Vy jste fakt blbci," poznamenal otráveně a protočil oči.

„A proto nás máš tak rád," dodal Kuba.

Holky donesly jídlo i pití a posadily se všude, kde se dalo. Nejdřív moc nemluvili, jen upíjeli limonádu nebo čaj, uždibovali koláč a občas někdo něco prohodil. Jakmile ale začalo jídlo mizet ze stolu, stávali se stále výřečnějšími. Nezáleželo na tom, že probírali úplné kraviny, hlavní bylo, že se bavili. Jindřichovi s nimi bylo dobře. Sice je neznal nijak závratně dlouho, ale byli skvělá parta, která ho přijala mezi sebe. Ač to možná nevědělo, záleželo mu na nich. Už se nezdráhal nazvat je svými právoplatnými kamarády.

Zábava byla v plném proudu, pití mizelo jako na běžícím páse, dokonce Martina přinesla i láhev šampaňského, když Dana napadlo, že si prohlédnou fotky z dětství. Všichni nadšeně souhlasili. Silvie s Martinou proto vyrazily hledat krabici s fotografiemi, zatímco Jindra zapnul telefon, protože měl pocit, že mu vrní v kapse. A měl pravdu. Přistála mu tam esemeska od Kristiána.

Můžu ti zavolat?

Bodl ho osten strachu. Stalo se mu snad něco? Ublížil mu někdo? Rychle zahnal paniku do kouta mysli, teď bylo důležité přemýšlet a jednat. Napsal odpověď.

Jasný.

Rozhlédl se. Každý si všímal svého, Kuba s Radkou byli zabraní do rozhovoru. Ideální čas na to se vypařit.

Mohl bys jít třeba na záchod a zavolat mi? Chtěl bych si povídat.

Jindra zmateně nakrčil obočí. Tohle zavánělo nějakým vážným problémem. Nebo se ten kluk prostě jen opil.

Dobře, hned to bude.

Zvedl se a odplížil se z obýváku pryč. Nikdo se ho neptal, kam jde, což bral jako dobré znamení. Došel až do pokoje, kde se zavřel a vytočil Kristiánovo číslo. Po ani ne dvou vteřinách mu to druhý kluk zvedl.

„Tak co se děje?"

„Hele, vážně kolem tebe nikdo není?"

„Neboj, jsem v pokoji," uklidnil ho a stoupl si k oknu.

„Dobře, dobře, tak jo, dík. Takže, nebudeš věřit, co se tu st... Jsme tu s kamarádama a je tu i pár holek a jed... z nich je prostě skv... a začali jsme se bavit. Zjistili jsme, že jsme spolu dřív ch... do š... a máme toho moc společn... a ona je fakt úž... a prostě jsme si d-"

„Kristiáne, hrozně to vypadává, slyším každý třetí slovo. Víš co, napiš mi to. Takhle fakt vůbec nevím, o čem mluvíš."

V tu chvíli napůl lhal. Ano, vypadávalo to. Ale aspoň polovině rozuměl. Cítil, jak mu žilami proudí chlad, když si pomalu uvědomoval, co slyšel. Nalhával si ale, že je to tím špatným spojením. Určitě chtěl jen říct, že tam potkal nějakou svou bývalou kamarádku a zjistil, že si i po takové době rozumí. Určitě ano. Jinak to být nemohlo. Prostě jen špatně slyšel.

Posadil se na postel a promnul si obličej. Hlavně zůstat v klidu a nedělat ukvapené závěry. Po asi deseti minutách mu zavibroval telefon. S těžkým srdcem ho odemknul a pustil se do čtení.

Mám trochu strach, že kolem tebe stojí ostatní a budou to číst.. prosím ne. No kde začít. Alena se mnou chodila na kroužek a do školy, ale jen na nižším stupni, pak se odstěhovala někam pryč. Vůbec jsem neměl tušení, že by se tu mohla objevit přece jenom jsme se neviděli několik let. No je to fakt super holka, dost si rozumíme a mámě toho hodně společnýho. Pointa je že před chvíli jsme prostě šli ven koukat na hvězdy a asi jsme se dali dohromady. Já to fakt nechápu, šlo to strašně rychle, ale prostě to teď potřebuju někomu říct a vím, že ty mě za to, že ti tohle napíšu nějak neodsoudíš.

Jindřich si tu zprávu přečetl dvakrát. Třikrát. Do očí se mu nahrnuly slzy, až ani neviděl na obrazovku telefonu. Dech se mu zadrhl, srdce se rozbušilo jako o život a mozek se zasekl na jediné myšlence. Kristián má holku. Měl pocit, že slyší, jak se něco uvnitř něj trhá. Zabolelo jej na hrudi. Schoulil se do sebe, přitáhl si kolena k tělu a vzlykl.

Jak mohl být takový pitomec a myslet si, že by z toho mohlo něco být? Vždyť to bylo jasné jako facka. Ten kluk měl zájem o holky. Tak jako normální lidi. Nebyl porouchaný jako on. Zalapal po dechu a naplno se rozbrečel. Bolelo to jako čert. V hrudi ho píchalo, neskutečně moc, třásl se a musel se hodně držet, aby se nerozvzlykal nahlas. Nemohl riskovat, že ho tak někdo najde.

Náhle mu došlo, že si tu zprávu přečetl, ale neodpověděl. Nechtěl riskovat, že by si blonďák vymýšlel teorie o tom, že to šel hned říct ostatním, a tak mu s očima plnýma slz odepsal.

To je skvělý. :) Přeju ti to a věřím, že musí bejt fakt super.

Zhluboka se nadechl, aby se alespoň maličko uklidnil. Nepomohlo to.

Díky. Jsi skvělej. Pořád jsi takovej. Mám tě rád, seš fakt úžasnej kamarád.

Jindřich se nekontrolovatelně a hystericky rozbrečel. Musel zabořit hlavu do polštáře, aby ho nikdo neslyšel. Drtil ho rukama, vzlykal čím dál hlasitěji, třásl se jako v horečce a proklínal sám sebe, že si naivně myslel, že by to snad mohlo skončit dobře. Tohle bohužel nebyla pohádka. A on to zjistil tím bolestivým způsobem.

„Jsem fakt debil," šeptl si pro sebe.

Připadal si zničený, roztrhaný na kusy. Nepoužitelný. Nechtěný. Vzhlédl k oknu. Po tváři ho pohladilo měsíční světlo. Jako by mu Bůh vysoušel slzy, jež prolil kvůli zakázané lásce.

Věděli jste, že nám do konce zbývá už jen zhruba šest kapitol? Nějak to utíká.
A pokud mi tahle psací nálada vydrží, tak konec přijde velmi brzy... :D
Jakékoliv připomínky, domněnky a výtky se nebojte hodit do komentářů. :)
No, hezký zbytek dne.
Quentin