14.
Nic moc se teď neděje, proto jsem nic nepřidávala. Až teď. Začala jsem totiž makat i v Mekáči a ne jen v Caféčku. A v Mekáči je to o něco ostřejší a rychlejší.
No a dnes tam byl jeden cápek, kterého jsem neznala. A on měl evidentně velice dobrou náladu a to stejné jeden manažer.
Já: *stojím u výdeje jídla a balím hambáče, přitom nevědomky stojím v cestě manažerově ruce; chtěl se natáhnout pro pytlík, kde já měla podbřišek*
Manažer: Prosimtě trochu se posuň, nerad bych šáh kam neměl.
Kolega: Se nestyď noo.
Oba dva se rozchechtali a já nevěřícně uhla. Ale pak jsem se nad tím aspoň uchechtla. Perverzáci 🙄🤣
/////////
Když máme hotovo objednávku tak ji vydáme tak, že zařveme číslo a lidí si pro ni přijdou.
Ale jelikož v Mekáči a okolo něj je strašný hluk, tak musíme řvát fakt nahlas a všude ten hluk a šum a ostatní obchody tomu moc nepomáhají.
A tak jsem řvala tak moc, že se po mě lidé v Mekáči otáčeli a dívali se co tak hlasitě křičím.
Jenže, kdybych to řekla moc potichu tak mě nikdo neuslyší. Tak jsem vždycky jen omluvně pokrčila rameny a řvala dál. A potom se ozval kolega.
Kolega: Ty máš strašně silnej hlas.
Já se jen opět omluvně usmála.
Já: Tak já to zkusím ztišit.
Moc dobře vím, ode dneška, že mám asi nejsilnější hlas z obyvatelů Mekáče...
A víte jak to dopadlo? Když jsem to křičela moc potichu, tak mě nikdo neslyšel. Zkoušela jsem i normální hlas a zvýšený hlas. Pomáhal jen ten šílenej hlasitej hlas.😂 Chudáci Mekáčáci.
///////
Později až už jsme končili, tak půl hodina do zavíračky.
Já: *stojím opřená o zeď a nemám co dělat. Žádní lidé na kase ani žádné objednávky.
Kolega: *opřel se o pult, kde se vydávají zabalená a hotová jídla, podepřel si rukou hlavu s zíral na mě* Co děláš? Proč nic neděláš?
Já: Není co dělat. Lidi nejsou, objednávky nejsou...
Kolega: To tě nenaučili nic nedělat? Jak dlouho tu už jsi?
Já: Pět měsíců, ale tady na výdeji jsem asi počtvrté.
Kolega: *jen nevěřícně zavrtí hlavou*
///////
Na konci zavíračky Mekáče a mě končící směny jsme měli za úkol s kolegou, a ano furt ten stejný kolega, doplnit kečupy a malé, střední a velké sáčky a nakonec i velké tašky.
Tak sem šli do suchého skladu.
Kolega: Věd mě, kde jsou kečupy a tašky a sáčky?
Já: Jak to mám vědět?! Nikdy jsem to nehledala.
Tak jsme se chvíli prohrabovali ve skladu a hledali kečupy. Tedy chvíli, byli jsme tam asi deset minut, než jsme našli kečupy.
Kolega: Skočím odnést ty kečupy. *a spokojeně odkráčel*
Já: *potichu* Jo, odejdi si vo*e a nech mě tady.
Tak jsem hledala a po chvíli přišel kolega.
Já jsem zrovna v takové poloze, která přímo přiváděla kolegovi oči k mému pozadí.
Kolega: Tak já si tu tak sednu a budu tě pozorovat. Protože, když bych se nahl a pomohl ti, tak by to vypadalo jako sexuální hrátky. A protože jsme nic nepodepsali, tak máme smůlu.
Já: *se na něj otočila a začala se smát.*
Kolega: *potichoučku* Třeba příště.
Já: No třeba se příště dočkáš.
Začal se smát také a pak jsme konečně našli ty tašky.
///////
A nakonec, když jsem se převlékala, tak někdo zaklepal na dveře šatny.
Já: Chvíli!
Manažer: Jojo, v klidu, jen je tu vinea, tak jestli ji chceš...? *a odkráčel, ale strašně potichu a já ho neslyšela.
Já: *vylézám ze šatny s tričkem napolo oblečeným na sobě a rozvázánýma tkaničkama*
Kolega: *právě přichází* Uuuuuuu!
Já: *právě si s tím tím polo-oblečeným tričkem zavazuju boty*
Já: Pamatuj na smlouvu! Žádnou jsme nepodepsali!!
Rozchechtal se.
Kolega: Nikdy není pozdě!
A také zalezl do šatny.
////////////////
No prosím, dnešek se vážně vydařil. Pište své názory a komentáře, vždy mě potěší a pobaví! Díky moc a napište, který je podle vás ten nejlepší!
Vaše novoni447
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro