Budu používat angličtinu tak, jak ji postavy vyslovují, jelikož jejich výslovnost není vždy dokonalá.

***

Zazvonilo a to pro Ladmilu znamenalo jednu věc - zase nestíhá.
'Proč jsem se zase zakecala s Alžbětou ?
A ke všemu mě čeká Tercie. Věčně ukecaná tercie. Kde mám ten kabinet?!'
Ladmila měla výpadky paměti a tak občas netrefila do kabinetu, ale dnes jí nějaký hlásek v hlavě radil kudy jít. Tudy doleva, pak kolem busty Ressela a znovu doleva.
Ano. Tři minuty po zvonění se Ladmila dostala konečně do kabinetu. Už jen najít věci na dnešní hodinu a zjistit v jaké učebně na ní studenti čekají. Ten hlásek jí znovu poradil a tak se v těch hromadách papíru a testů, co ještě neopravila, neztratila.
'Stejně budem v jejich třídě. Jinak netrefím. Snad mají tu třídu furt na tom stejném místě.'

Tak se Ladmila vydala na dlouhou cestu po schodech dolů do prvního patra. Podívala se na hodinky. 'Deset minut po zvonění. Ach... No... nevadí.'
Na chodbě bylo ticho, až na skoro neslyšitelný šum. 'Asi si tady někdo povídá při hodině'
Po pár krocích jí došlo, že se šum zesiluje a že se z něj stává řev. A vychází ze třídy, kam se právě chystá vejít. 'Oh... Tohle zase bude hodina.'

Položila ruku na kliku a uslyšela "Ta kráva si zas bude stěžovat na krátké přestávky." Nádech. Výdech. Otevřela dveře.
Všichni byli jako vždy v zadních lavicích. Došla ke katedře a položila si na ní své věci. Po cestě se podívala na hodiny a zjistila, že je třináct minut po zvonění. Někteří se odhodlali a postavili se. Jiní, jak si všimla, zůstali sedět a dále si povídali. "Víte ty přestávky... ony, ony..." Nemohla tu větu dokončit. Oni to věděli, že se z toho pokusí vymluvit. "Pojďte dopředu, já vás neukousnu." Řekla tiše a přitom šla k oknu. Jak je ráda, že učí angličtinu na kterou má vždy jen polovinu třídy. Vyhlédla z okna a podívala se někam do dály. Byl únor, ale venku to vypadalo na květen. Také na sobě neměla nic teplého a žádný ze studentů na sobě neměl mikinu. 'To bude globálním oteplováním,' pomyslela si a uviděla něco podivného. Nějakého mužíka, jak se dívá z okna. Na ní. Na proti gymnáziu je jedna jediná budova a ta je dlouho opuštěná. A tento mužík byl úplně v horním patře. Vystrčil hlavu a podíval se dolů na zem. Pak na Ladmilu. Usmál se. A... Skočil.

"Ouuuu... Hí džamp aut od d vindou!" Zařvala Ladmila a podívala se na třídu, která se jí smála. Poté se znovu podívala z okna. Tam na zem, kam ten mužík spadl. Ale... nic tam nebylo.
'To je podivné. Vždyť jsem ho viděla!

Ladmila ještě chvíli propalovala místo pohledem, ale nic se nestalo. Poté se podívala na hodiny. 'Dvacet pět minut po zvonění. Měla bych něco dělat.'

"Nestíháme! Pojďme rychle pohnout s učebnici. Začneme se slovíčkama." Všichni studenti neochotně otevřeli učebnice a začali pracovat.

***

Kdyby věděla, že si dva žáci, co seděli v zadních lavicích zapisují její hlášky, asi by nebyla nadšená. Ale bez nich by se nikdy nikdo nedozvěděl, že někdo z okna toho starého domu skočil. Bez nich by si nikdo na nic nepamatoval. Bez nich by Ladmila zůstala zapomenuta a tato smrt také...

***

Krátký prolog je tu ! A new Story taky !
Tato story má mixovat hlášky učitelů s vymyšlenou dějovou linií. Ale kdo ví. Třeba toho únorového dne roku 2017 opravdu někdo skočil. Třeba ten děj nebude, není a nikdy nebyl smyšlený...

🤔🤔SEPH~