Jednoho krásného lednového dne, kdy byla na škole větší zima, než venku, jelikož se začali vyměňovat okna a tak dovnitř sněží, šla Ladmila po chodbě, kde se koulovalo pár studentů. Byla příšerně obludně rozzlobená, jelikož nesnáší štěstí druhých a taky jde právě znovu učit tu nejhorší třídu na světě. 'Však já jim ukážu', pomyslela si a šla dál tak rychle, že se kvůli tomu sněhu skoro sklouzla ze schodů.

"Zásraná tercie... ten sníh sem dali určitě oni!" Vstala, prošla kolem díry ve zdi, kde bylo ještě včera okno a šla dál. "Takové smrady, to svět neviděl!"

Sešla krok za pádem všech šest schodů a objevila se v prvním patře.
Šla po chodbě nejistým krokem, jelikož si je jistá, jako každý den, že tudy ještě nešla. Při nesledování neznámé cesty se ale Ladmila rozbila... teda smekla se, jelikož ďábelská ukrajinská uklízečka Světlana Petrovna právě (9:55) vytřela podlahu.

I když... počkat... jak může ta uklízečka být ďábelská, když ďábel je Ladmila... takže vlastně ta uklízečka je svatá i přesto, že je to kunda.
Ano, to dává smysl.

Myslím, že jsem sice právě provedl úvahu lv. Kophorecká, ale to je jedno.

Když se uvažuje o Ladmile, tak je všechno postižené, stejně, jako je ona.

Nicméně Ladmila vstala ze země. Měla deset minut na to, aby se dostala do třídy, než zazvoní, ale ona stále ještě nevěděla, kde ta blbá třída je!

I Ladmila si vzpomněla.
Na hlásek tichý, magický.
Na hlásek milý, epický.
Na hlásek, jež dobré srdce má.
Na hlásek, co lhaní vůbec nezná.

Vzpomněla si vzpomněla, kdy naposledy ho slyšela.
Co dělala jsem, Lucifere, co,
a kdo byl tenhle hlásek, kdo?

I hlásek ozval znovu se,
přeci zlaté on má srdce.
Ladmila štěstím plakala,
pak až ke stropu skákala.

Ladmila pak našla cestu a do třídy to nakonec zvládla chvíli před zvoněním.
Pak se musela pochválit. Předvedla opravdu skvělý výkon.

***

Po dloooouhé době je tu další kapitola. Omlouvám se za nevydávaní, pokusím se znovu vydávat častěji.

Snad se líbí a není tam moc chyb.

Seph~