Nevěřím tomu.

Nevěřím tomu, že to všechno skončilo.

Bude lepší, když si dáme pauzu. Už jsme se stejně neviděli ani nepamatuju. Věřím, že to pochopíš.

Ne, to teda nechápu.

Byla to snad moje vina, že jsem kvůli babičce nemohla přijet? Napadlo tě aspoň někdy, že bys mohl ty dojet za mnou?

Jak kdyby teď přede mnou stála Markéta a opakovala mi, že vztahy na dálku nevydrží. Protože měla pravdu. Museli jsme se jako turisti scházet v Praze, jelikož přestoupit na další vlak pro tebe bylo moc náročné.

Neboj, příště to stihnu včas, mám toho teď hodně v práci.

No jasně, kdo ví, cos celou tu dobu doopravdy dělal. Nejsem si ani jistá, jestli jsem víc naštvaná, nebo smutná. Tři roky vztahu kvůli čemu?

Popadnu telefon a podívám se na všechny společné fotky, které jsem stihla pořídit. Překvapivě jich moc není, ale každá mi přijde výjimečná. Teda, připadaly, ještě před deseti minutama.

Na displeji mi najednou vyskočí jeho jméno. Co po mě ještě může chtít? Mám to zvednout?

„Ahoj.“

„Nazdar, co chceš?“

„Nic, jen... mě zajímalo, jestli jsi v pohodě.“

„No jasně, proč bych neměla být?“ Teď už nemám daleko k slzám.

„Hodilas mi zobrazeno. Bál jsem se, jestli se něco nestalo.“

Co mu je vůbec po tom, co se se mnou děje? Už deset minut nejsme spolu, měl by si začít hledat někoho novýho. Ale ne, to samozřejmě přeháním. Chápu, proč ho to zajímá, já totiž nikdy zobrazeno nedávám. Ani lidem, které nemám zrovna v oblibě.

„Ne, nic se nestalo. Jsem naprosto v pořádku. A kdybys mě teď omluvil, mám nějakou práci.“

„Nat, počkej-“

Ale už jsem nechtěla nic slyšet. Kdybych na té lince visela ještě chvíli, byl by ze mě totální uzlíček nervů. Už teď cítím, jak se mi slzy derou ven a stékají mi po tvářích.

Stáhne se mi hrudník. Nestíhám se nadechovat a připadám si, jako bych měla během chvíle omdlít. Ani nevnímám ty skřeky, co se mi linou z úst, hlavně ať už to přejde.

Takhle se cítí člověk se zlomeným srdcem?

Myslela jsem si, že ho miluju. Nebo ne, já ho milovala. Obětovala jsem kvůli němu tolik, že bych si to teď nejradši vzala zpátky. Tak naivně jsem věřila, že bychom se mohli během dalšího půl roka konečně sestěhovat.

Hlavně prosím nedělej žádnou blbost. Pořád mi na tobě záleží.

Upřímně, polib si. Můžeš za to ty. Já jsem se vždycky snažila najít cestu, jak být spolu. A tys ji celou dobu házel do koše.

Hodím mu další zobrazeno. Třeba mu to ukáže, jak moc na něj nemám náladu. Všechny vzpomínky se mi v hlavě prolínají a je mi z toho špatně.

První pusa pod naší městskou třešní. To bylo na konci třeťáku. Před maturitou jsme si každý úterý vyšli na procházku a navzájem si stěžovali, jak nic neumíme. Společná objížďka vejšek. Měla jsem pocit, že je z mého výběru fakt nadšený.

Pak jsme se rozdělili. Trmácela jsem se z Hradce vždycky takovou dálku jen proto, abychom si sedli do kavárny, prošli se po Karlově mostě a dali si sbohem na další měsíc.

Že mě to nikdy nenapadlo.

Ale chybí mi. Snad ještě víc než kdy předtím. Ruce mě svrbí, jak postrádají dotyk těch jeho. Klidný tlukot srdce a místo v jeho náruči, zatímco jsme sledovali další díl seriálu na Netflixu. Ten zvučný smích kdykoli jsem něco upustila.

Nevěřím tomu, že za to může vzdálenost. Co jsem sakra udělala špatně?

Znovu se podívám na jeho zprávu. Musím mu zavolat. Je mi jedno jak uboze budu znít, potřebuju odpovědi.

A najednou to vyzvání. Jedno pípnutí. Dvě pípnutí. Tři pípnutí. Nechtíc doufám, že to nezvedne a já se budu stresovat o pár dní déle, ale během chvíle zaslechnu jeho hlas a mám nutkání se mu vrhnout kolem krku.

„Nat? Jsi tam?“ Měla bych něco říct. Musí slyšet šustění peřiny, protože nezavěšuje, a tak se zhluboka nádechu a tiše si odkašlu.

„Jo... ehm, chci se na něco zeptat. Teda, ještě předtím se chci omluvit, že jsem tě tak odstřihla-“

„Nemusíš se omlouvat. Chápu to. Na co se chceš zeptat?“

„Myslíš,“ Musím se znovu nadechnout. Snad neslyší, jak se mi klepe hlas. „myslíš, že máme ještě šanci?"

Mlčí. Cítím, jak se mi z hrdla dere vzlyk, ale musím ho umlčet.

„Já... upřímně doufám, že ano. Nemysli si, že to bylo lehký rozhodnutí. Je toho na mě moc a vědomí, že tě mám až na druhý straně republiky mi to neulehčuje. Nejsi přítěž, to jsi nikdy nebyla. Ale potřebuju trochu času, víš? Než se zase srovnám.“

Zní upřímně. A to mě možná bolí ještě víc.

„Takže, nebyl problém ve mně?“

„V tobě? Jak tě to vůbec napadlo? Víš, že tě miluju. Miluju tě víc než kohokoli jinýho, a tak to i zůstane.“

„Tak proč jsi to tak nenapsal rovnou? Myslela jsem si, žes mě jenom odhodil nebo tak.“

„To ne, to jsem nechtěl. Ale bylo to těžký. Do prdele, pořád je. Ani nevíš, jak rád bych tě teď objal.“

Tělem mi projede vlna vzrušení. Takhle upřímně o nás dvou skoro nikdy nemluvil.

„Mohl jsi mi říct, co tě trápí. Ty víš, že mohl. Taky toho mám hodně, ale pokusila bych se pomoct.“

„Ale na dálku toho moc nezmůžeš. V práci mi naložili víc, než kolik jsem schopnej unést. Pamatuješ, jak jsem říkal, že nestíhám do školy? Posunul jsem si semestr. A rozhodně jsem nechtěl, abys tohle musela řešit taky. Prostě potřebuju prostor a čas. A až budu připravenej, dám ti vědět.“

Takhle jednoduchý to je? Odmlčet se na bůh ví jak dlouho a pak prostě poslat esemesku 'jsem ready'?

„Mám ti věřit, že se vrátíš?“

„Mohla bys to zkusit.“

Měla bych to zkusit, ale držet v sobě naději bude bolet mnohem víc.

„Pro tebe všechno.“

A pak skoro nepřítomně zavěsím. Znovu. Tentokrát si ale přitáhnu peřinu blíž k tělu a utřu si do ní zbytek slz.

Možná to za to stojí. Třeba pak k tomuhle hlavolamu konečně najdeme řešení.

●●●

Chci líbat tě na tvoje ústa.
Chci vzývat jak boha tvůj klín.
Na věky s tebou tu zůstat, lásko.
Jenom to jediný vím.

Chci líbat tě na tvoje ústa.