K obloze se vypínaly vysoké obrysy vzrostlých stromů. Všude panovala pronikavá tma a nebezpečné ticho. Zvířata se neproháněla v lese, sova v noci nehoukala. Jediný zvuk, který byl slyšet, vydával ševelivý vítr v korunách stromů.

Tento les v noci vždy utichal. Ani peříčko z okolo letícího ptáka nespadlo. Oni tu v noci vlastně ani nelétali, žádná zvířata nevylézala ven ze svých úkrytů. Všechno to tu působilo, jako by se les přes noc uzamknul.

Přes den ale znovu ožil. V korunách jeho stromů pobíhaly veverky, jež nosily mláďatům ořechy a různé kořínky. Malá ptáčata vylézala z hnízd a učila se létat ve vzduchu. Laně a srnky se srnčaty chodily pít k nedaleké studánce. Jen zrzavá lištička zůstávala ve svém doupěti.

Teď ale nastala noc. Zpod korun stromů se vyhoupl na oblohu měsíc. Luna v úplňku doputovala až nahoru. Její zářivé paprsky osvětlily mýtinu a přilehlý hájek.

Právě o úplňku se tu děly ty nejzajímavější věci. Říká se, že noc úplňku je plná kouzel, zaříkávání, nadpřirozena a různých bytostí, jež se často schovávají. Paprsky stříbrné luny docestovaly až do středu lesa. Na mýtině, kde se odehrávala noc kouzel, se uprostřed skvěla vypálená pěticípá hvězda.

Ten, kdo zabloudil v noci, ale i přes den na toto místo, se vrátil z lesa pomatený. Nepamatoval si nic, co se událo ve vnitř. Jeho paměť sahala pouze tam, než se objevil v lese. Ale spousta z nich si vzpomínala na to, co cítila.

Pronásledovala je různá změť pocitů. Ale především tomu dominoval jen jeden. Strach, úzkost a vztek. U těchto lidí se pocity střídaly. Neustále si mysleli, že je někdo sleduje. Ani ta nejsilnější kouzla, jež dokázala vymazat vzpomínky nadobro, nezabránila, aby se jim vracely pocity z toho, co tam zažili.

Mezi lidmi panovalo, že les nechce, aby někdo vyzradil jeho tajemství. Tradovalo se o něm i pár příběhů. Podle některých se v samotném středu lesa scházely čarodějky, ti největší zplozenci pekla. Vždy o úplňku pořádají tajemné rituály. Ten, kdo sem zabloudí, nedostane se ven živý. Jen pár nejsilnějších jim může utéct, pokud si ho nevšimnou. Nikdo z těch lidí ale netušil, že je to pravda.

Na palouček vklouzla postava zahalená v plášti. Postavila se do středu a začala rozsvěcet jednotlivé svíčky – modrá, červená, žlutá, zelená a fialová - za každý živel a pokládala je na cípy hvězdy. Uprostřed pěticípé hvězdy hořela poslední z nich; bílá svíčka jako symbol lesa a čistoty.

Za chvíli se zde objevila i druhá postava. O něco mohutnější než ta první, ale přeci jen byla drobná jako věchýtek. Zaujala místo u červené svíčky. Z jejích očí vyzařoval vzdor, odvaha a nedočkavost, to proto zastupovala právě oheň. Její plamennou povahu znali všichni, nejednou se kvůli ní dostala do křížku s ostatními.

„Erianno," oslovila žena v bílém plášti tu v červeném, která stála u svíčky ohně. Ženě v bílém plášti se svezla kapuce na zem. Odhalila tak její kaštanové vlasy protkané stříbrem.

„Cillie," oplatila jí to postava v červeném plášti, „jak se má vnučka? Od posledního úplňku jsme se neviděly, jaké to té malé narozené vybrali jméno?" odfrkla si. Nedokázala uvěřit, že Cillie, vrchní čarodějka jejich společenstva, by vybrala nějaké obyčejné, nečarovské jméno.

„Moje snacha ji pojmenovala Zoe, Zoe Whiteová," zašeptala Cillie.

Erianna se nahlas rozesmála. Takže je to pravda, pomyslela si, rodu Whiteových se narodilo dítě s nečarovským jménem. Jaká to potupa pro tak slavný rod, ze kterého vyšly ty nejslavnější čarodějky historie.

„Nevěřila jsem, že bys to udělala. Uvědomuješ si, že pokud se stane vrchní čarodějkou, nikdo ji nebude poslouchat kvůli tomu, jak ji pojmenovala její matka?" rozkřikla se Erianna.

Úcta, kterou chovala k Cillie Whiteové, šla stranou. Očekávala od své známé víc hlavně proto, že se u tohoto dítěte předpokládalo, že bude umět mluvit se zvířaty.

„Nezáleží na jméně, ale na činech," obhajovala hlasitě Cillie svou narozenou vnučku. Samotná byla zklamaná, doufala ve velkolepé jméno, které změní dějiny, ale snažila se to nedávat najevo před ostatními čarodějkami. Nemohla se tady zhroutit.

„Přestaňte se hádat, jste slyšet až na okraj lesa," utnula jejich hádku další čarodějka v zeleném plášti. Na palouku se objevily i další tři zbylé. „Něco se děje, cítím to, stromy to šeptají," nadechla se trhaně. „Slyšíte ty kroky? Jsou to oni, hledají ji. Nositelé se zjevili v našem lese i přes naše zábrany. Zoe Whiteová je v nebezpečí."

V bílé čarodějce hrklo. Její malá vnučka, která se ještě nemohla bránit a neuměla ovládat svou sílu. Nositelé se dostali přes zábrany v lese a zvládnou to i znova u jejich domu. Její syn i snacha věděli, co jim a malé hrozí za nebezpečí, ale i přesto nechtěli kolem svého domu žádná kouzelná opatření.

„Jdeme," procedila mezi zuby Cillie.

V dlaních se jí objevily dvě zářivé koule. Sršely ze sebe spoustu jisker. V bílé čarodějce cloumal vztek. Za tohle Morgana zaplatí. Zničí ji, jako zničila spoustu jejích následovníků.

Ze stromů padalo zežloutlé listí. S každým jejich pohybem se kolem příroda měnila, jako by umírala. Spoustu květin kolem zvadlo. Jejich cíl byl jasný. Museli zničit novorozenou čarodějku, jež byla pro jejich paní, Morganu, hrozba.

Jejich pláště šustily o sebe. Celý prostor lesa naplnilo jejich rychlé dýchání. Snažili se nevydávat žádné zvuky, jen jejich kroky se rozléhaly, ale tiše. Věděli, co se stane, když neuspějí. Ona sama je zabije a zničí, umučí je.

Z pod černých plášťů vytahovali ostré dýky. Vydávaly tlumené, ale zářivé světlo. Na jejich rukojeti se blýskal znak. Pentagram s černými křídly. Tahle zbraň se mohla zdát jako neškodná, ale opak byl pravdou.

Dokázala pěkně zranit. Když se dotkla kůže oběti, která pocítila neskutečnou bolest, její kůže zčernala. Z malých ranek, které dýka způsobila, se poté valily proudy krve. Oběť zemřela na vykrvácení, přičemž ji ještě mučili. Často to nepřežila, ale když ano, předhodili ji divokým supům. Přesně takhle měla zemřít malá Zoe Whiteová a její rodiče.

Nositelé tušili, že se tady někde po lese potlouká šest čarodějek. Museli uspět rychle, aniž by Cillie Whiteová zaregistrovala, co se děje v jejím domě. Pokud je zabijou, rod Whiteů už nebude mít žádné potomky, vymře.

Před nimi se rozléhal široký pozemek, ze stran obklopený lesem. Uprostřed toho všeho někdo postavil bílou vilu se dvěma patry. Na pravé straně se z okna linulo světlo. Nad postýlkou se skláněla žena s blonďatými vlasy. Uvnitř spala čerstvě narozená holčička.

Nositelé pocítili až ven, jaká z ní vyzařuje síla. Jeden z nich dokonce i viděl poskakovat zářivé jiskřičky kolem jejich postýlky. Mysleli si, že ona bude snadná kořist. Vstoupili na pozemek, aniž by použili kouzla. Nikdo ho nechránil a ani ji.

Ve vysokém houští se skrývala zrzavá lištička. Vše to pozorovala z povzdálí. Teď ale vyslechla vše, co potřebovala. Rozeběhla se do lesa. Musela je najít a všechno jim říct. Nemohla dovolit, aby zabili malou Zoe.

Dýky zasvištěly vzduchem. Pár jich přistálo na domu. Blonďatá žena se rozhlédla okolo. Všimla si postav zahalených v pláštích. Tlumeně vykřikla a přikryla si oči.

„A-Aidene," zašeptala hlasitě. Její manžel okamžitě přiběhl z ložnice. „Podívej se ven. Oni nás dostali, Zoe je v nebezpečí."

Její muž hlasitě zaklel. Proklínal se teď za to, že nezdědil kouzelnou moc své matky. Proč se to všechno muselo dědit obgeneraci?

Žena vytáhla z postele děvčátko, muž je obě dvě strčil za sebe. Hodlal je bránit svým tělem, pokud jeho matka Cillie nezasáhne. Další salva dýk přišla rychle. Okno naproti nim prasklo. Střepy se rozletěly všude kolem. Pár jich ho zasáhlo do ruky.

„Tak se zase setkáváme," zavrčela na Nositele. Pět mužů se otočilo. Jeden z nich vystoupil z řady. V bílé čarodějce vzplál hněv. Mrštila koulí po tom, který se jí odvážil vzdorovat.

Chytil ji, koule se okamžitě rozplynula v páru. „Cillie, zlato, chtělo by to, aby sis vymyslela nové triky. Tyhle tvoje staré znám jako své boty." Čarodějka vřískla. Po celém pozemku se rozléhaly výkřiky kouzel a vzduchem létaly barevné paprsky.

„Neříkej mi tak. To už jsi tak prohnilý, že jsi ztratil všechny city? Jak jsi sem mohl přijít a chtít tak chladnokrevně zavraždit naši vnučku? Nestačilo ti, jak jsi obětoval naši dceru? Nechápu, jak ses mohl přidat k Morganě. To ti naše láska nestačila?" vyprskla na něj Cillie. Před ní stál její manžel, který se přidal na druhou stranu, ke zlu.

„To bys nepochopila, Cillie. Obětoval jsem Iris pro velkou věc. Myslíš snad, že mi z toho nepukalo srdce? Ale vzchopil jsem se. Už to není moje vnučka, ale tvoje. Cítím z tebe zlobu a vztek. Chceš mě zabít, chceš to. Ale dnes ještě ne, svou šanci dostaneš jindy," zasmál se krutým smíchem.

Zvedl se poryv větru. Rozplynul se v páře. Cillie klesla na zem, vlasy se jí rozpustily z drdolu. Vydala ze sebe zlomený vřískot. Stará rána se znovu otevřela a vzpomínka na mladou Iris ožila.

OPRAVENO: 25.05. 2020

Ahoj, 😚
Vítám vás u nové fantasy. Snad se bude líbit. Děkuji Vixxet za cover. Budu ráda za názory. 😊