Pálení. Před sebou viděla jen rudo a pusto. Holá pláň bez ničeho a neustálé pálení, které ji stravovalo zevnitř. Pomalu sžíralo její končetiny. Nejdříve postupovalo od končetin, když zapadla v písku a nemohla se hnout. Poté se rozšiřovalo, až zachvátilo její trup i s pažemi a dostalo se až k hlavě. Přejela si rukama po obličeji.

Snažila se ze sebe seškrábat zarudlou kůži, aby si ulevila od utrpení. Byla nucena jen stát a přihlížet tomu, jak se její tělo uvnitř hroutí, jak vzdává nevyhraný boj a ustupuje nepříteli, aby mohl zachvátit i její mysl. Aspoň tu si ještě udržela čistou. Uvažovala rychle, nemohla si dovolit čekání.

Hlavou jí kolovaly neodbytné myšlenky. Vtíraly se jí do mysli, odstrkovaly ty druhé, s pomocí nichž se mohla zachránit. Její smysly se rozostřely. Před očima viděla jen rudo, její nos zaplnil sirný pach, pod nohama cítila nestabilní půdu a chuť vypadla okamžitě. Jen sluchem vnímala. Slyšela tiché skučení větru, jenž se proháněl mezi rozvalinami.

Půda pod nohama se jí změnila. Pevný povrch zmizel a ona se propadla do studené vody. Mohla hýbat nohama, ale i ty jí brzy vypověděly službu. Její mysl i tělo zalila chladná samota. Ten chlad ji řezal do odhalené kůže bolestivěji než ten nejostřejší nůž. Zvedla ruce, aby se něčeho chytla. Kolem sebe ale našla jen prázdno a vodu.

I když její tělo boj předem vzdalo, ona si v mysli uspořádala jedno světlé místo, ke kterému se upínala. Před očima se jí odehrály všechny vzpomínky ze života. Moc jich nebylo, protože rychle bledly. Natahovala k nim ruce, chytala je do rukou. Vzdalovaly se stále více. Ty, které zachytila, jí okamžitě proklouzly mezi prsty. Zklamaně svěsila hlavu a odevzdaně zavřela oči. Nic už nemá smysl.

Voda jí sahala už skoro k pasu. Ocitla se v obrovské jámě, ze které není úniku. Podívala se pod sebe. Pod ní se nacházela jen černočerná voda. Občas se tam mihly stíny, ale ty se brzy ztratily. Okolo nohou pocítila tlak. Zakopala nohama, aby se vysvobodila, ale docílila tím jen většího uvěznění. Znovu zvedla ruce, aby se vydrápala z vody, která ji stále více tuhla před očima. Myslela si, že se za chvíli promění v led. Nepochybovala o tom.

Podařilo se jí to. Unikla ze spárů kluzkých řas. Svalila se na půdu z kamene a zhluboka dýchala. Lapala po dechu a svíjela se v bolestech. Její tělo trpělo bolestí, která neodešla, ale zůstala. Dala paže před sebe, aby s odplazila pryč. Nadechla se sirného vzduchu, který ji dusil. Dostávala se ze spárů svého věčného konce.

Voda ji ale nenechala jen tak lehce uniknout. Stále stoupala nahoru, až se znovu dotkla jejích končetin. Stáhla ji pod hladinu, kde ji uvěznila. Zoufale lapala po dechu, mávala okolo sebe dlaněmi. Hladina se uzavírala pod příkrovem tlustého ledu. Okamžitě ztuhnul a dívku uvěznil pod sebou.

Na temnou oblohu vykoukl měsíc. Osvítil její uvězněné a bezbranné tělo. Z dívčiných úst zněly poslední tiché prosby o pomoc, které se jí nedostalo. Led se zatřpytil jako ten nejtvrdší diamant. Vyslal své jiskry k obloze. Stříbrný měsíc je pohltil a naposledy osvítil dívčinu, která usla bezesným spánkem věků. Ale najednou procitla.

•••••

Zoe otevřela oči. Bolely ji, ale snažila se to nedávat najevo. Pohla zápěstím. Pekelně ji bolelo, ale dalo se to vydržet. Ještě po procitnutí na ní zůstaly znát náznaky toho, co si prožila. Stále si pamatovala každý detail z té vidiny, která se před ní objevila jako na dlani. Ale spíš by to označila za halucinaci. Myslí jí projelo pochopení.

Ta dívka byla ona. Tohle byl její osud. Takhle jednou skončí. Ona si nezavolala pomoc, nikdo ji nezachránil. Náhle si uvědomila, že ztráta jejího hlasu ji uvádí do jakéhokoliv nebezpečí. Stačí, když se vydá plavat a ona nezvládne silnější proud. Každá nezvladatelná situace se pro ni stává smrtící. Přitiskla si dlaně na rty a zděšeně vykulila oči.

Ona zahyne. Věděla to. Z halucinace to jasně vyplynulo. Hlavou se jí honilo nespočet myšlenek, na které si nedokázala odpovědět. Když se o sebe nepostará sama, zemře. Jiné východisko nezbývalo a ona to dobře věděla. Pocítila nutkání posadit se, ale její tělo nereagovalo. Bolest v hrudi jí dala najevo, že ona nemá sílu na to, aby vstala.

Ozvalo se tiché vrzání. Dveře se se skřípotem otevřely. Dovnitř nakoukla Zoeina babička s tácem v rukou. K Zoe se donesla vůně čaje z ovoce a medu od lesních včel. Nasála ji do nosu. Částečně se uklidnila, ale pořád to nestačilo na to, aby se nepřestala vrtět. Vedle čaje ležela i miska s horkou polévkou. Babička se posadila na kraj její postele. Zoe si všimla, že v její tváři panuje starost.

„Ach, Zoe, nahnala si nám tolik strachu. Sama jsem tě nesla celou cestu až ze hřbitova. Jak se cítíš?" položila jí Cillie ruku na čelo. Hořelo jako v ohni. Rudě pálilo, až musela Cillie odtáhnout ruku pryč. Ale poznala, že Zoe to ani nevnímala. Ležela si dál. Cillie si ji zamyšleně prohlédla.

Jestli nevnímá to teplo, které z ní vychází, tak se tak její tělo samo léčí. Jiné vysvětlení pro ni neexistovalo. Čarodějky z jejich rodu se takhle dostávaly z nemocí i zranění. Ona sama vydává to teplo. Ani o tom neví. Její tělo samo pohlcuje šrámy a modřiny, které jí zůstaly po souboji se zahalencem v kápi. Zoeina silná magie se už po několikáté objevila.

Poprvé se to stalo u Zoe v pokoji, když tancovala na hudbu, kterou nikdo jiný neslyšel. Poté odrazila útok na hřbitově a teď se sama léčí. Ona ale netuší, co umí a kam její schopnosti až sahají. Sama to ovládat neumí. Cillie svou vnučku pohladila po ruce, aby odehnala myšlenky na magii.

Zoe se zavrtěla a mávla směrem k polévce. Naznačila tím, že má hlad, a znakovou řečí pobídla svou babičku, ať pokračuje ve vyprávění. Dychtila se dozvědět, co se událo, když ztratila vědomí. Musela být dlouho pryč.

„Donesla jsem tě až domů," uhnula před Zoeiným zvědavým pohledem. Doufala, že se jí dívka nezeptá, jak ji donesla až sem, když není tak silná. Nevěděla, jak by jí to vysvětlovala, když by se dívka stále vyptávala. Přeci jen se použití přenášecí magie nevysvětluje snadno. I když Zoe četla kdejaké fantasy, tohle by neskousla a Amelia už vůbec ne, kdyby se o tom dozvěděla.

„Když jsme se zjevily ve dveřích, Amelia se zdála bílá jako smrt. Okamžitě mi tě vyrvala z náruče a začala se o tebe starat sama. Takhle pohotovou jsem ji ještě neviděla. Když jsi byla z nejhoršího venku, sedla si vedle mě na pohovku a nalila si pořádnou sklenku červeného vína. Vypila ji naráz. Poté se rozeštkala. Už předtím určitě brečela, protože to dávala najevo zarudlýma očima.

Aiden doma nebyl. Amelia mi vylila své srdce. Pověděla mi o tom, jak on a Cheryl zdobili stromeček. Chery rozbila ozdobu. Domem se ozvalo jen tříštění skla. Amelia vrazila do obýváku. S Aidenem se pohádali a ona ho nařkla z nezodpovědnosti. Rozzuřený Aiden se sebral, odešel do lesa. Vrátil se až později, když ty jsi ležela ve svém pokoji. Navzájem se omluvili. On za tebou ještě proklouzl do tvého pokoje, aby tě zkontroloval. Odpočívala jsi v klidu.

V bezvědomí a spánku jsi strávila skoro pět dní. Amelia se za tu dobu od tebe ani nehla. Skoro nic nejedla. Byla bílá jako smrtka s modrými kruhy pod očima. Ani by nevyšla, kdyby ji Aiden neodtáhl. V kuchyni se znovu rozbrečela. A teprve teď jsi se probudila. Lež, Zoeinko, stále jsi zesláblá," dokončila své vyprávění Cillie. Zoe to pouze vstřebávala.

Zamyslela se nad svou matkou. Třeba není tak sebestředná, jak si myslela. Amelia tu pro ni přece byla, když se jí cokoliv stalo. Opečovávala ji s láskou. Ani na minutu se od ní nehla. Držela ji i za ruku, když o to Zoe požádala, třebaže se tělesnému kontaktu s matkou vyhýbala jako čert kříži. Amelia pro ni našla i pochvalu, když se ocitla na dně a nevěděla, jak se vyhrabat zpátky. Pomáhala jí v každé situaci. Zoe si to ani neuvědomovala. Prostě ji považovala za tu, co se ji snaží změnit.

„Tak co, změnila jsi názor na svou matku?" zajímala se Cillie.

Zoe jí přikývla, ale dál to nekomentovala. Raději uvažovala o tom, že by se možná měla Amelii omluvit. Třeba by její omluvu uvítala, ale nechá to na později. Nejdříve se zotaví a poté si to promyslí. Lepší bude přijít s připravenou řečí než s nějakou slátaninou, kterou si vymyslí na poslední chvíli.

Cillie vstala a přešla ke dveřím. Za dveřmi stála drobná blondýnka s pletí jako alabastr. Zastrčila si své vlasy za ucho. Zoe po své matce střelila nejistým pohledem. Bezradně prosila očním kontaktem Cillie o pomoc. Ta jen zavrtěla hlavou.

Nechtěla se míchat do toho, co není její záležitost. Ony dvě si to musí mezi s sebou urovnat samy. V tom jim už nikdo nepomůže, i kdyby se třeba na hlavu stavěly. Cillie se tiše vytratila otevřenými dveřmi. Povzbudivě se usmála na svou vnučku, která němě prosila o odvahu všechny svaté.

Amelia přešlápla z nohy na nohu. Netušila, jak se v přítomnosti své dcery chovat, když se probudila. Nikdy si spolu nerozuměly. Několikrát se snažila se Zoe promluvit, ale ta ji vždy odbyla. Proto to nechala časem být. Smířila se s tím a nechala Zoe v klidu. Svou pozornost tedy soustředila na svou mladší dceru. Chery se na ní stala téměř závislou, ale Zoe ničí pozornost ani zájem většinou nepotřebovala. Vystačila si sama.

Zoe vzdala předem naučenou řeč. Její slova musí jít od srdce, jinak se z téhle šlamastyky nikdy nevyhrabe. Usmála se. Amelia jí úsměv oplatila. Zoe zvedla bezvládné ruce. Rty i dlaněmi zaartikulovala omluvu. Amelia si ji se slzami v očích přitáhla do objetí.

„Zoe, já se taky moc omlouvám. Snažila jsem se tě změnit tak, jak jsem chtěla. Přála jsem si jen dceru, která se mi ve všem podobá. Konečně se mi otevřely oči. Byla chyba tě změnit a já to už vím. Dopustila jsem se tolika chyb, že bych se nejraději na místě propadla, jak moc se za sebe stydím. Vidět teď svůj odraz v zrcadle, nafackovala bych si, až bys mě ani nepoznala. Tolik jsem si stála za svým. Ani jsem nevnímala, jaký dopad to bude mít na ostatní. Konečně jsem si to uvědomila. Musím především vědět, co chceš ty. Po čem touží tvoje srdce, Zoe? Splním ti mnoho přání, abych odčinila to, co jsem provedla."

•••••

Se zasténáním se překulil na bok. Prohlížel si krvavé ranky, které mu způsobila jeho vnučka svým zaklínadlem. Když ji napadl, netušil, kolik síly se v ní skrývá. Nenechala si líbit nic. Každým coulem mu připomínala Cillie, jeho drahou ženu. Obě dvě v sobě skrývaly i stejnou duchovní sílu. Nevěděl, že mu to oplatí ještě horší mincí.

Doufal jen v jedno. Proklínal se a nenáviděl. Napadl svou vnučku. Způsobil jí těžká zranění kletbou, které na ni uvrhl. Znal ty nejhorší způsoby z černé magie a on využil zrovna ten na svou vnučku, kterou částečně miloval, i když si myslel, že už nedokáže milovat po tom všem. Jeho duše byla rozpolcená na kusy těmi vraždami, kterých se dopustil.

Pozoroval, jak jeho oběti křičely. Sám jim většinou rozsápal hrdlo a zabil je očarovanou dýkou. Kdyby chtěl svoji duši spojit, musel by jedině zemřít. Jiný způsob neznal. Ale i přesto by skončil v zatracení jako jeho druhové, kteří padli v boji. On sám ještě z nich ještě vysál jejich životní sílu, aby byl mocnější. Když se přidal na stranu Morgany, netušil, co ho to bude stát.

Morgana ho na ten hřbitov poslala s úmyslem zabít. Ujistila ho, že nezklame. Prý získá odměnu. Jako by mu nestačilo, že svou vnučku připravil o hlas. Ta hořká kletba mu stále zněla v uších. Usínal v naprosté temnotě a budil se v ostrém světle, které by ho mělo spálit na popel. Každou noc ho ve spánku pronásledovaly noční můry.

Podíval se na své ruce. Od zápěstí po loket se mu táhlo spletité tetování. Černočernou dýku, jež se mu vpalovala do kůže, ovíjel krkavec svými křídly. Jejich znamení. Znamení Nositelů. Dostal ho v den obřadu, když zabil svou dceru Iris a oni ho přijali mezi sebe. Cítil se tu naplněný. Jako by ho táhlo sem, jako by se pro to narodil. Dřív bojoval na světlé straně, ale před více jak patnácti lety se přidal ke svým novým druhům. Teď svého rozhodnutí začínal litovat. Cesty zpátky ale není.

OPRAVENO: 30.05. 2020