Morgana přecházela po trůnním sále. Temný plášť za ní vál. U nohou se jí plazily stíny. Temné a nebezpečné. Lačně toužily po krvi. Morgana je pohledem uklidnila, ale přesto jim slíbila odměnu a potravu. Zasyčely. Už dlouho nedostaly žádnou oběť.

Přes zatažené závěsy nepronikal jediný paprsek. Slunce už ale dávno zapadlo. Venku se schylovalo ke tmě. Na obloze už zářila první hvězda. Poslední paprsek slunce zmizel. Zůstalo jen pár červánků. I ty brzy odejdou a nahradí je hvězdy s lunou.

Netrpělivě mlaskla. Přiběhla k ní jedna ze služebných. Morganě se už nechtělo déle čekat na oběť. Služka se před ní třásla. Pohled zabořila do země a své paní se hluboce poklonila. Strachy raději ani nedýchala. Slýchala totiž pověsti o ostatních.

Když se jejich paní vymklo vše z rukou, křičela. Na všech si vylévala zlost. Vždy si vybírala oběť. Zavolala k sobě nebohou služebnou, ať jí přinese kávu a rozplete vlasy. Ovšem účel to mělo daleko jiný. Morgana se chtěla jen pobavit. Mladičká služka většinou posloužila jako oběť těm jejím nestvůrám.

Stíny blažily po obětech a krvavých hrátkách. Byly krvelačné. Živily se především rudou tekutinou. Když pojídaly svou oběť, krev všude stříkala. Služebnou roztrhaly na kousky. Kolovaly zvěsti, že samotná oběť zažívá šílená muka. Nemůže jim utéct. Svíjí se v bolestech. Kůži jí zdobí krvavé šrámy.

Poté umírá v šílených bolestech. Stíny jí nedovolí, aby spáchala sebevraždu. Po dlouhém mučení s ní skoncují samy. Z Morganina pokoje se vždy ozýval šílený smích. Rozesmála se ještě víc, když ji služka prosila o pomoc. Obyčejné služebnictvo nenechala, aby to uklízelo, protože by jinak věděli, co je čeká a zabili by se sami. Uklízeli to její poskoci. Nositelé.

Služebná se před svou paní třásla. Před očima jí probíhaly všechny možné konce. V očích pocítila slzy. Sklopila pohled, když ji Morgana požádala, aby se na ni podívala. Srdce jí svíraly okovy strachu. Myšlenky naplnilo zděšení. Chrčivě se nadechla.

„Má paní," zašeptala, „co si žádáte?"

Morgana ji probodávala zaujatým pohledem bez emocí. Vycítila z ní chladnokrevnost. Bažila po smrti. Služebná už cítila, jak se jí dotýkají prsty Smrti. Volala ji k sobě. Smrt ji zkoumala. Dotýkala se jí chladnými prsty. Služebná vytřeštila oči. Stíny se k tomu zkoumání přidaly. Spokojeně zasyčely. Oběť se jim zamlouvala.

„Milá Cassidy, co myslíš? Musím říci, že jsi byla dobrou služkou, ale už tě nepotřebuji. Je mi tě líto," sdělila jí chladným hlasem, ze kterého ukapával jed. „Sbohem." Mávla paní Temna rukou.

Stíny se na ni vrhly. Služebná se rozkřičela. Couvala před nimi. Utíkala se schovat za závěsy. V polovině sálu ji dostihly. Vrhla pohled po nehybných postavách u vchodu. Nositelé stojící na stráži si jí nevšímali. Žena se je snažila odehnat. Oháněla se po nich. Ale ony se probojovaly i přes její úhybné manévry. Morgana se chechtala. Bavila se její bezmocností. Všichni zahynou tak, jak ona jim určí. Nikdo z nich nemá osud napsaný a budoucnost taky ne. To ona o všem rozhoduje. Jen ona posouvá šachy po šachovnici. Vítězně spěje ke svému cíli.

Stíny služebnou umlčely. Už nekřičela. Jeden z nich jí ucpal pusu. Zmítala se z posledních sil. Ještě pořád v ní bojovala malá část. Ale jak z ní pily krev, síly ztrácela. Bezmocná žena naposledy vydechla. Na podlaze se po ní válely jen roztrhané kousky a malá krvavá loužička.

Morgana zatleskala. „Výborně, takhle pěkné divadlo jsem už dlouho neviděla. Činily jste se. Příští odměna vás nemine. Pochutnáte si na té malé zmiji Zoe Whiteové. Náš služebník ji přivede. Uvěří mu. Každá dívka chce mít svého dědečka."

Stíny slastně zavrněly. Při myšlence na mladou krev a maso se šťastně tetelily. Každý z nich se usadil své paní na paži. „Ukliďte to," přikázala mužům u dveří.

Odkráčela do své ložnice. Připravovala smrt Zoe Whiteové. Pod palcem ovládne celý magický svět. Illissia už nebude dlouho vzdorovat. Její obrana dlouho nevydrží. Čarodějky za chvíli padnou.

Budou se pod ní plazit a prosit ji, ať jejich život ušetří. Samozřejmě se mezi nimi najdou i hrdé čarodějky, které se neskloní pod její všemohoucí sílou. Budou vzdorovat. Pár jich znala. Především skupina, která ochraňovala Zoe. Věděla, že vnučky starých se už brzy spojí. Ale ona už vymyslí, jak je zkrotit.

Tváří jí probleskl úlisný úsměv, v očích se jí zlověstně zablesklo. Ona je zkrotí. Vymyslela jen jednu možnost. Šest čarodějek nepřežije veřejnou popravu. I Cillie Whiteovou to zlomí.

Mladé dívky nechá vyvést na Bílé náměstí. Všude budou stát davy lidí a jejich rodiny postaví dopředu, aby si užili nádherný výhled. Zlověstně se rozchechtala. Ale zbývala ještě jedna věc. Jak ty dívky popraví? Zatím ji nenapadl žádný nápad, který by jim srazil hřebínek z hlavy.

•••••

Zoe se zamračila. Přejížděla rukou po kůře stromu. Netušila proč, ale cítila z ní krev zvířete. I narudlá skvrna to dokazovala. Nakrčila obočí. Co se stalo? Z dálky slyšela podivné kvílení. Na nic nečekala. Vydala se tím směrem.

Do rukou si přehodila kousek šátku. V hrudi se jí usídlilo tušení, že ho bude potřebovat. V poslední době svému instinktu věřila. Od té doby, co se dozvěděla o rodinném tajemství, se toho spoustu dočetla v knihách. Některé z nich našla na půdě. Dychtila vyzkoušet plno kouzel, ale... Netroufla si na ně. Sama se toho ještě bála. Raději jen studovala.

Všechno se jí zdálo neuvěřitelné. Opravdu tomu nechtěla uvěřit, dokud do ložnice nevtrhla Cillie a Zoe nespatřila její zděšený výraz. Z jejích očí čišelo zděšení, že se to dívka dozvěděla i bez nich. Brunetce v tu dobu všechno secvaklo dohromady.

Všechno to opravdu dávalo smysl. Jak by ji jinak Cillie dokázala přenést, aniž by použila fyzickou sílu? Co ta hudba, kterou slyšela jen ona a Cillie? Proč dokázala vyslat na útočníka obranné zaklínadlo, které mu způsobilo rány? A její děda? Co ten s tím má všechno společného?

Zoe se cítila bezradná. Ze všech otázek se jí točila hlava. Na chvíli zastavila. Nechala svá víčka klesnout. Posadila se do trávy. Tmu, která ni čekala pod víčky, vřele uvítala. Její zběsilé myšlenky odnesl splašený vítr. Na chvíli zůstala jen ona a nic jiného. Obestřela ji tma, která ji schovala do svého obětí.

Zoe se schoulila do jejího krajkovaného pláště z hvězd. Kolíbala se ze strany na stranu. Cítila se v bezpečí. Nic ji netrápilo. Na chvíli zapomněla na realitu, se kterou se doteď smiřovala. Sama v hloubi duše tápala. Připadala si zrazená a zmatená. Měla pocit, že ji oklamaly.

Její ruce, kterými se objímala, klesly vedle jejího těla. Bolestně se usmála. Nevyznala se v sobě. Teď už ne. Co je vlastně zač? Připadala si jako náctka, která se nedokáže smířit s tím, co je a která zároveň fňuká nad svým mrzkým životem. Z druhé strany na ni promlouvalo její magické já, které si vyžadovalo soustředění a trpělivost, než se všechno naučí. Zároveň se do toho všeho rozhodovala, jaký typ života si zvolí.

Myšlenky, jež odehnala, se k ní zase vrátily. Povzdechla si. Cillie by jí poradila. Babička by ji vyslechla. Od ní by dostala to, co potřebuje. Radu, kterou jen tak nesežene. Ale kde hledat, když se bojí se ke své čarodějné babičce přiblížit?

Matky se raději neptala. Netušila, jestli jí už Cillie o všem řekla. Pokud ano, jistě ji doma čeká spoustu vysvětlování a hlubokého porozumění a konejšení. Teď o nic takového nestála. Chtěla jen odpovědi a radu. Ale tu by u nich nenašla, protože se nehodlá svěřovat se svými city. Dne se na to necítila.

Také toužila po tom, co jí sebrali. Přála si promluvit na své blízké. Chtěla si popovídat s Cheryl, která žvatlala v jednom kole. Ale ona jí nemohla odpovědět. Proč vlastně? Protože jí nějaká kletba sebrala hlas? Usídlilo se v ní zatvrzení, že ho dostane zpět okamžitě.

Tma pomalu couvala. Oči se jí zvedaly. Zoe pootevřela oči. Její duhovky klouzaly po rušném lese. Zvířata si zvykala na její přítomnost. Už se jí nebránila. Některá z nich k ní i klidně sama přišla, aby jim nasypala zrní nebo jablka.

Zoufalé zavytí se ozvalo blíže. Dívka sebou trhla. Rozeběhla se k tomu zvuku. Další zavytí jí proniklo až do morku kostí. Strnula. Zježily se jí krátké vlasy na zátylku. Bolest zvířete Zoe cítila i na tu vzdálenost. Zkusila pohnout rukou, aby se osvobodila ze své strnulosti. Povedlo se.

Její běh nabíral na obrátkách. Pohybovala se jako rychlá šmouha, její nohy tancovaly smrtící valčík. Upnula se pouze k jednomu. Najde zvíře a zachrání ho, i kdyby ji to stálo život.

Prodírala se přes různá křoví. Nohy jí skoro okamžitě zdobily krvavé šrámy. Nevnímala je. Soustředila se na to před sebou. Přivřela oči. Do očí ji uhodilo oslepující slunce. Před sebou zahlédla menší mýtinu obklopenou jehličnany. Z posledních sil doklopýtala až na světlo. Sípavě se nadechla. Rozhlédla se okolo sebe.

Šťavnatě zelenou trávu zdobila rudá krev. V Zoe hrklo. Které zvíře tolik trpělo? Následovala stopu, která ji dovedla až na druhý konec lesní louky. V dálce slyšela zurčet potůček. Na lesním koberci leželo tělo zrzavé lištičky. Z jejího hrdla se ozývalo chrčivé sípání a lapání po dechu.

OPRAVENO: 03.06. 2020