Leninia se opřela o nohy své kamarádky. Lustica natáhla nohy před sebe. Žerzejovým hřebenem si rozčesávala dlouhé vlasy barvy karamelové hnědi. Světle modrýma očima zkoumala les před sebou. Skupina pěti mladých čarodějek seděla uprostřed lesa v chatě, kterou si vybudovaly pro své účely, kde zkoušely různá kouzla.

Caileene se natáhla pro ořechy s čokoládou. Labužnicky přivřela oči. Tuhle věc si dokázala jako jednu z mála vychutnat. Dále k tomu patřilo kouzlení s ohněm, vaření lektvarů a slunce pálící do zad. Ale spoustu věcí nesnášela. Tekoucí voda jí dělala problém, který nedokázala zvládnout, ani když zapojila všechno své úsilí. Měla z ní hrůzu. A proto se raději nekoupala v řece, i když její ostatní kamarádky tam zamířily.

Leninia, vnučka Alexandry, si hrála s písmenky v knize. Patřilo to mezi její oblíbenou činnost. Mohla si tak vytvářet svůj vlastní příběh. Sice nedokázala nic vyprávět o sobě, ale ráda lidem povídala o příhodách druhých. Lustica odložila hřeben a Amestiana, čarodějka s fialkovýma očima, zaklapla knihu. Všechna děvčata v místnosti zachvátila nuda.

Jen Asuria, zelenooká dívka trochu při těle, seděla na sedačce s nosem zabořeným do dívčích časopisů. Leninia nad ní obrátila očima v sloup. Asuriina minisukně se vyhrnovala nebezpečně vysoko a její balerínky s růžovým topem nebyly moc do lesa pohodlné. Všechna děvčata jí tolikrát říkala, ať se pokusí změnit šatník. Ale ona je neposlouchala a dál si vedla svou.

Lustica se protáhla. Caileene zamračeně hleděla před sebe. V poslední době měla divnou náladu a dívky nevěděly, z čeho to pramení. Okolo dívky ohně poletoval malý větřík. Nadzvedl její vlasy a zavál jí je do obličeje. Poté si pohrával s papíry na stolech, které rozházel do nepřehledné kupy. Lustica se zazubila.

„Mohla bys s tím laskavě přestat?" vyletěla z kůže Caileene. Lustica dělala nechápavou a založila si ruce na hrudi. Výkyvy nálad dívky ji už přestávaly bavit. Dotčeně se ohradila.

„Je to jenom sranda. Nechápu co ti vadí, Caileene. V poslední době mě už štveš. Měla bys zajít k doktorovi, jsi hrozná. Už dál nesnesu ty tvoje výkyvy nálad!" zakřičela na ni Lustica.

Caileene se postavila naproti Lustice. Nenávistně se dívaly na sebe. Z očí jim sršely blesky, div že se nepobily pěstmi rovnou na místě. Lustica sevřela ruce v pěst. Probodávala Caileene lhostejným výrazem. Otočila se, s tou nebude ztrácet žádný čas.

„Tak a dost, chovejte se slušně!" zakročila Leninia. „Jednou budeme bojovat proti Morganě a ta nás neušetří. Budeme muset spolupracovat. Takže se chovejte slušně!" její hlas švihl vysoko do vzduchu. Všechny v místnosti rázem ztichly jako pěny. Leninie neodporovaly.

„Dobře," rezignovala Lustica, „omlouvám se ti, Caileene. Ale začínám se nudit. To čekání mi začíná lézt na mozek. Je hrozné nevědět a čekat, co přinese zítřek. Připadá mi to jako ticho před bouří. Ubíjí mě to."

„Výborně, Lustico," kývla na ni Leninia, „teď, Leene. Jsi na řadě s omluvou. A prosím, mysli ji opravdu vážně. Všichni jsme ve stresu a rupou nám nervy. Nezapomeň, že v tom nejsi sama."

Na tváři Caileene se mihl stín. Zamračila se a zachmuřila. Leninia sebou trhla. Čekala jinou reakci. „Já se nemám za co omlouvat. K omluvě mě rozhodně nedonutíte a moje nervy jsou opravdu v pořádku." Otočila se čarodějka ohně na patě. Třískla za sebou dveřmi. Její kroky mířily do tmavého lesa.

„Tohle jsem asi opravdu přepískla," hlesla Lustica.

Leninia smutně pozorovala mizící postavu dívky. V chatce po ní zůstal jen závan vůně praskajícího ohně. Amestiana se posadila do křesla. Při jejich hádce se prudce zvedla. Hodlala zasáhnout, ale nebylo potřeba. Nakonec se vše vyřešilo samo.

„Ne, to my jsme to přepískly. Všechny na tom neseme stejnou vinu," opravila ji Leninia. V místnosti nastalo mlčenlivé ticho. I jehlu by bylo slyšet spadnout. Jednotlivé dívky se stáhly do sebe. Nikdo se neodvažoval porušit posvátné ticho míru a rozjímání, které v chatce nastalo.

„No dovolte, já jsem Leene nic neřekla," ohradila se Asuria.

Už to nevydržela. Ticho ji ubíjelo. Její vnitřnosti se svíjely strachem. Odjakživa se v ní svářela zbabělost zachránit si svůj vlastní život proti tomu, aby zabránila přátelům odejít ze světa živých. Nechtěla je ztratit, ale její sobeckost tu dobrou polovinu většinou přebila.

„Buď ticho! Nikdo se tě na nic neptal!" okřikla ji Amestiana.

Asuria svůj pohled zabodla do země. Hluboce se za sebe styděla. Už opět jen myslí na sebe. Všechno se jim v poslední době hroutilo pod rukama. Jejich přátelství zanikalo v novém přílivu obav.

„Nehádejte se, prosím. Už tak je to těžké. Měly bychom držet při sobě. Pamatujete na naše babičky? Sice se občas hádaly, ale navzájem si vždycky zachránily krky. Nikdy neváhaly. Do nebezpečí se vrhaly po hlavě, ale s rozmyslem."

Dívky přikývly na souhlas. Leniniu považovaly za svou vůdkyni. Věřily jí a ona důvěřovala jim. Nechtěly ji nahradit jinou a nezkoušenou verzí, která by jim měla velet. Všechny se znaly příliš dobře a teď mezi ně vtrhne vetřelec.

Asuria si posunula sukni níž. Zkopla ze sebe balerínky. Tlačily ji. Odfoukla si z tváře vlasy. S nejistým pohledem pohlédla na Leniniu. Hledala na její tváři náznak zaváhání či něčeho jiného. Ale hlavně potřebovala uklidnit a povzbudit. Klidnost ve tváři čarodějky nenašla. Vypadala dost strhaně.

„Copak vás to neděsí? Rozdělí nás. Už si nebudeme moci tolik důvěřovat jako teď. A to všechno kvůli jedné dívce, která by měla zachránit svět, i když se nic nenaučila. My bychom to zvládly lépe. Stokrát," zatvrdila se Asuria. Na všechny hleděla tvrdým pohledem.

„Už nechte toho handrkování, prosím. Jsem unavená. Už mě nebaví tohle všechno urovnávat. Nechcete si to vyřešit beze mě?" přejela si unaveně rukou po spánku Leninia. Lustica jí konejšivě stiskla rameno.

Amestia zvedla oči od knihy. „Nio, Asuria má pravdu. Nevíme, jak bude vypadat. Taky mě to děsí. Je to vetřelec. Naprosto cizí holka. I Leene to irituje. Bojí se budoucnosti." Leninia si znaveně položila hlavu do dlaní. Zoufale zasténala.

„Tohle se od nás očekává. Že spojíme kruh. Jsme čarodějky. Je to naší povinností a ona se stane naší vůdkyní. Probíraly jsme to už mnohokrát. Prosím, tak se s tím smiřte."

•••••

 Zoe svou hůlku pevně svírala v rukou. Odmítala ji pustit byť jen na vteřinku. Cítila její spojení s ní. Připadala si jako by viděla mihotavou zlatou nit omotanou okolo jejích prstů. Ta nit ji spojovala s hůlkou. Stejně jako pupeční šňůra spojuje matku s dítětem.

Hůlka v její ruce se slabě chvěla. Zoe se zachichotala. Ruka jí vibrovala. Třásla se pod poryvy magické energie, která jí proudila krví a žilami. Raději odložila hůlku na stůl. Nechtěla způsobit výbuch energie. Zasedla k psacímu stolu.

Listovala starou knihou se zažloutlými stránkami. Nemohla se dočkat, až začne konečně kouzlit. Zatím se jí všechno kazilo. Nedokázala udržet kouli energie u sebe. Vždy odletěla a narazila do stromu. Proti zlým stvořením by se rozhodně neubránila. Ale z rad od babičky přece jen něco pochytila.

Může se vyhýbat kouzlům svou mrštností a ohebností. Brzy se ale unaví. I teď se jí oči klížily únavou. Venku už panovala tma. Z jejího pokoje se linulo slabé světlo. Dopadalo na trávník před domem a osvětlovalo i vysokou borovici.

Zoe na ní zpozorovala mihnutí se stínu. Se zvědavostí popošla k oknu. Stín se hýbal. Poskakoval po větvích vzrostlé borovice. Neustále měnil svou polohu. Vlál za ním huňatý ocas jako chvost. Zadumaně ji pozorovala. Zjistila, že je to zvíře. Jeho podobu odhalila, jakmile přihopkalo skoro až k oknu.

Veverka si ji prohlížela zkoumavým pohledem. Opět ji hlídala. Zoe se otočila zpět ke knize. Teď si opravdu nechtěla povídat se zvířetem. Raději by svůj zvířecí hlas vyměnila za ten lidský. Ale brzy se slova stanou skutečností. Už brzy zase promluví.

Zoe otočila pár posledních stránek. Nastudovala si veškerá obranná kouzla. Sice znala jejich teorii, ale nedokázala je převést do praxe. To jí dělalo značný problém. Záviděla babičce.

Ona kouzla zvládala se skrytou elegancí. Při každém pohybu rukou jí zajiskřilo v očích a vzduchem proudila čirá energie. Zoe ji ráda vdechovala. Kouzel se v poslední době nemohla nabažit.

OPRAVENO: 08.06. 2020