Byl to spíše jen pocit, ne nic, co by mohla uchopit. A přesto věděla, že se jí to nezdálo. Kdysi by to jistě brala jako halucinaci, či něco podobného, ale díky tomu, že se jí něco podobného stalo již dříve, jen čekala. Zavřela oči a ponořila se sama do sebe. Následovala onen pocit až do míst, kam normálně nechodila. Byla tam tma, ale objímalo ji teplo. Dokud neuslyšela tlumený smích. Poté se vše vrátilo do normálu a ona mohla zachytit už jen malý útržek fungujícího mozku tvorečka v jejím břiše. Věděla, že tohle by člověk nezvládl, ale aspoň měla jistotu, že její záchvat nezpůsobil nic špatného. Za což byla šťastná. Opřela hlavu o zeď a zaposlouchala se do zvuků přírody, které přicházely zpoza kasáren. Musela je oddělit od hluku, ale nakonec se jí to povedlo. I když to bylo velice vyčerpávající, stálo to za to.

Sedělo se jí nepohodlně, proto pokrčila nohy a obě paže položila na úkryt svého jediného společníka. Alespoň věděla, že nebyla sama. Což v tu chvíli potřebovala. Nahoře mezitím bylo ticho. Všichni tři netušili, co říct, ale ticho je dostávalo do situace snad ještě horší. Atmosféra houstla, až to Saul nevydržel a zamířil přímo do svého pokoje. Nechal tam oba dva kamarády v jejich vlastních myšlenkách, aby mohli zpracovat novou informaci. Alkohol nad ním ztratil moc, jako když se luskne prsty. Potřeboval ji najít. Ale když přišel do pokoje, všiml si jejího deníku na posteli. Zprvu neměl odvahu ho otevírat, ale po chvíli to udělal. Několik stránek bylo jen o jejich synovi, společně s dopisem, kterým mu dávala sbohem. Stránky byly zvlněné, plné bolesti. A přesto věděl, že to v ženě stále zůstávalo. I po takové době. Něco ho proto napadlo. Ale potřeboval k tomu několik věcí, které mu mohla dát jen ona.

Musel se řídit intuicí, i když obvykle se spoléhal spíše na mozek. Ten si však při listování deníkem všiml jisté podobnosti. Podivného příjmení a kresby ženy, kterou nikdy neviděl. Přesto se rozhodl deník položit zpět a jít ji hledat. V koutku mysli mu však ta zvláštnost dál hlodala. Vlastně to ani neměl vidět, dával jí další důvod být na něj naštvaná.

Něco ho však vedlo k zadnímu vchodu, případně do sklepa, o kterém se dozvěděla poměrně nedávno. Hodlal však vsadit na první možnost, která mu proběhla hlavou. Začínal se o ni bát, chovala se díky těhotenství divně, ale toto bylo přes čáru i na ni. Děsilo ho to více než její schopnosti a co všechno dokázala.

„Farah?" promluvil tiše, když ji zahlédl sedící vedle vchodových dveří. Klepala se a vůbec nereagovala. Stáhl si svetr a prozatím jí ho přehodil přes ramena. Ani tehdy se však nepohnula, obvykle se k němu přitulila a mírně se usmála. Vytáhl telefon a tentokrát to byl on, kdo otravoval Bena. Chvíli to zvonilo, než se na druhé straně ozval ospalý muž: „Saule, co se děje?"

„Jde o Farah. Jsme vzadu, můžeš mi, prosím, přijít pomoct? A vezmi s sebou vozík, bude potřeba, pokud jí nechceme ublížit." Rozdával rozkazy, i když ho chtěl vlastně jen poprosit o pomoc. Nemohl v sobě vypnout velitele, ani kdyby chtěl. Pomáhalo mu to zůstat celý a nerozpadnout se na místě. Jak se zdálo, nejen ona měla těžkou noc a to jen kvůli tomu, že Marco nedokázal udržet pusu a své schopnosti na uzdě.

„Hned jsem tam," zněl úplně jinak jakmile padla zmínka o vozíku. I její jméno stačilo, protože to mohlo být nebezpečné. Saul v duchu vyšiloval a mezitím, co čekal, se ji snažil držet za ruku. Byla studená jako vždycky, ale neměl sílu ji tam nechat o samotě a doběhnout pro deku. Přál si mít schopnosti jako ona, aby jí mohl dělat vlastní radiátor nebo zjistit, co ji vlastně celou dobu trápí. Ale takhle byl bezmocný. Voják, který byl ochoten bojovat, ale jako kdyby svíral meč a zároveň byl slepý. Přesně tak se cítil.

Klekl si vedle ní a pohladil ji po vlasech, i když tušil, že to nemohla vnímat. Zkusil by všechno, jen aby ji přivedl zpět k sobě. Trvalo pouhých pár minut, než se rozespalý Ben skutečně objevil ve dveřích i s vozíkem. Brýle měl nakřivo a přiběhl jen v pyžamu, ale to bylo všem jedno. Zaměřil se pouze na Farah a to, jak ji dostat do tepla. A přesně to udělali. Odvezli ji do jeho pokoje a pořádně přikryli.

Ještě nějakou chvíli trvalo, než se žena plně probrala. Saul u ní chtěl strávit celou noc, ale to by tam s ním nesměl být Ben. Použil své schopnosti trochu jinak než obvykle a donutil ho se alespoň trochu vyspat. Vzal to za něj. Přisunul si židli k její posteli a stále ji očima skenoval, zda se nejednalo o něco vážného.

„Co se stalo?" zeptala se dezorientovaně, když zahlédla kanylu ve své ruce. Začala tušit, kde se nacházela, a přesto neměla pravdu. Ben stojan a všechno potřebné přinesl k němu do pokoje, protože na ošetřovně dočasně ubytoval princeznu Stellu. Nebylo to sice pro něj tak pohodlné, ale byl zvyklý i na horší podmínky. Jako lékař vojáků musel být schopen podat stoprocentní výkon i kdyby byl v zákopu. Žena se na něj přimhouřeně podívala a snažila se aktivovat své schopnosti. Neposlouchaly ji, možná proto, že byla tak slabá.

„Chceš se zabít?" sykl Ben a položil jí prsty do loketní jamky. Neměl na sobě brýle, což mohlo znamenat jediné. Já moc používat nemůžu a tento pan fachman, jo? Byla ráda, že jí její věčně naštvaná nálada neopouštěla, nejspíš by jí za chvíli chyběla. Za jeho poznámky by mu uštědřila nejradši migrénu, ale to v této chvíli nebylo možné. Otočila lehce hlavou na jednu stranu, kde spatřila Saula spícího na dece na zemi. Vypadal roztomile, ale i tak jí ho bylo líto.

„Nechci, jen ti ublížit. A proč sakra spí můj snoubenec na zemi?" Spojila dvě nálady do jedné odpovědi a divila se, že to Bena překvapilo. Jako kdyby ji ještě neznal.

„Ty fakt nic nevíš?" otázal se a připravoval se na to, že bude muset vylíčit, co se vlastně stalo, i když toho moc nevěděl. Když však uviděl její výraz, pochopil, že to nebude třeba. Oddechl si, protože i on sám si přál se brzo vrátit do postele. Farah se ale zahleděla někam za něj a promluvila: „Jako poslední si pamatuju, že jsem s nimi byla na té jejich slezině a poté... aaaaaaa, už vím. Hádám, že mě sem donesl, že?"

„Odpadla jsi vzadu na tréninkovém hřišti. Neříkal jsem ti náhodou něco o tom, že máš být opatrná? Tímhle tempem tě nechám převézt do nemocnice a až do porodu se odtamtud nehneš." Na to už Farah nic odseknout nedokázala. Ben nevyhrožoval zrovna často, ale pokud ano, bylo to v zájmu daného člověka. Nehrál si na drsňáka, sám si myslel, že mu to nikdy ani nešlo. Ale na ženu to vždy nějak působilo. I proto raději položila hlavu zpět na polštář a přestala proti všemu bojovat. Stále zapomínala, že už nebojovala na vlastní pěst a mohla se opřít nejen o svého kamaráda, ale především o muže, který s ní chtěl strávit zbytek života.

„Bene?" hlesla tiše, aby k sobě přilákala jeho pozornost. Potřebovala mu něco říct. Něco, co už měla udělat dávno. Ale vždy se bála, že by byl další člověk, který by se ji snažil zničit.

„Ano? Potřebuješ něco?" Všiml si toho, že i pod peřinou se mírně klepala. Už chtěl začít hledat další deku, když ho Farah včas zachytila za zápěstí. Pokud by to neřekla nyní, už by to nejspíš nikdy neudělala.

„Omlouvám se, chovám se jako pako, i když se mi jen snažíš pomoct."

Něco takového z jejích úst ještě nikdy neslyšel. I na jeho obličeji bylo vidět tu podivnou nejistotu, která mu proudila tělem. Zacloumalo to jím natolik, že si musel sednout zpět na stoličku. Ani jeden z nich nepromluvil a Farah po chvíli usnula. Potřebovala to. Její tělo si o to žádalo mnohem častěji, než dokázala snést.

Přinesl si práci do pokoje a svou novou kancelář nechával zatím prázdnou. Chtěl být u ní, kdyby náhodou něco potřebovala. Občas jim donesl jídlo, ale Farah většinu času prospala. V polospánku jedla, pila i využívala koupelnu. A on ji nebudil, potřebovala nabrat sílu. Jen si musel hrát i na její sekretářku. Několik pacientů volalo, ale většina byla chápavá. I psycholožka měla nárok na to, aby jí bylo zle. Což sice Farah nebylo, pouze doháněla dny, kdy kvůli strachu nezamhouřila oči.

Dával jí čas na zotavení, než se rozhodl přijít se svým nápadem. Mezitím uběhlo několik monotónních dnů, kdy se jí vrátila barva a konečně zmizely kruhy pod očima. Ani její nálada nehodlala jezdit na horské dráze. Alespoň prozatím. Sedl si na židli vedle postele, chytil ji za ruku a začal klidným tichým hlasem, už v té chvíli věděla, že přišel s něčím vážným: „Vím, že to asi není vhodná doba, ale měl bych pro tebe takový návrh. Musela sis prožít odchod našeho syna sama, ale možná bychom mohli ulevit našim srdcím a pustit ho opravdu do nebe. Nedržet ho tady."

„Saule? O co mě žádáš?" Nemusel ani odpovídat, aby si Farah vzpomněla na svou bednu, kterou měla doma. Ještě chvíli nechápala, co se jí snažil naznačit, ale jeho smutný výraz jí říkal více než zmatená slova. Mrzelo ho, že nemohl být s ní, když jí bylo nejhůře. Ale také věděl, že to v sobě stále neměla uzavřené. „Mám doma nějaké jeho věci, bude to stačit?" Neodpověděl. Ona odpověď ho nepřekvapila. Možná i proto, že měl čas hledat. Historii prohlížeče smazal, ale ze své mysli to nedokázal. Farah se zachovala ještě statečně, oproti příběhům, které četl. A navíc našla odvahu na další dítě. Žena však čekala na nějakou reakci, kterou by jí ubezpečil, co má v plánu.

„Dojedu pro ně." Nabídl se, nemohl po ní chtít, aby to udělala sama. Musela se šetřit, alespoň bude mít jistotu, že to nebude muset zažívat znovu.