Ani jeden z nich nepromluvil. Jediné, co bylo lehce patrné, byla stále kapající infuze. Benův výraz vypovídal o jeho reakci více než kdyby promluvil. Sama Farah netušila, že si na něco takového pamatovala a proč mu to sakra ukázala.

„Rosalind...To jméno už jsem někde četl," vyslovil jednu ze svých myšlenek nahlas.

Farah ukázala prstem na stůl, kde ležely staré noviny. Lokální bulvár, kde byla zmíněná, když ji posílali do vězení. Zajímali se především o její podivné náramky, které však nikdo nerozebíral. Byla to záležitost víl, a kdyby to věděli ostatní, byl by to velký problém.

Žena stále seděla v šoku, ale její mozek měl chuť utéct. Bála se, že mu ukázala až moc a že se zvedne a uteče. Ale Ben se k ničemu takovému nechystal. Rozhodně ji nemohl nechat samotnou. Ne, dokud ho dokázala snášet. Zvedl pohled od novin a uklidnilo ho, když zjistil, že poté podivné vzpomínce měla své obvyklé oči. Mezitím se snažila srovnat svůj hlas, aby se jí nelámal. Měla ještě hodně věcí, které ze sebe potřebovala dostat. I když by to neměla říkat jemu, brala to jako přípravu. Na situaci, která jí vháněla slzy do očí, protože si představila Saulovu reakci. Tichým hlasem se však rozhodla onu vzpomínku dokončit: „Utekla jsem od ní, nemohla jsem se jí ani podívat do očí. I když vlastně poté jsem nevěděla, co budu dělat. Ani čas strávený v nemocnici nebyl úplně v klidu. Saul se mohl kdykoliv ukázat, nebylo to zase tak daleko. Nebudu předstírat, že jsem v pořádku. Měla jsem chuť to všechno skončit, Bene, bolest při tréninku byla jedna věc. Ale když jsem ho ztratila, přišla jsem i o kus svého srdce. Nedalo se to snést."

Ben tam jen seděl a snažil se to všechno probrat. Stále před sebou viděl tu Farah, kterou znal obvykle, ale postupně se ten obraz měnil. Začínal pomalu chápat její chování, dokonce jí odpustil i ty útoky, kterými jej zahrnovala. Tohle ale byla ona. Zvenku tvářící se, že je všechno v pořádku a uvnitř zničená. Nebylo divu, že se držela od všech, kteří by mohli prohlédnout její hru na sarkastickou dámu. Bral to jako bolestnou poctu, že mohl vidět její pravé zlomené já. Sice nebyl rád, za to, co se jí stalo. Jednalo se však o její součást. A věděl, že to Saul také pochopí, i když ho to může i ovlivnit. Stejně jako ji. Farah se mezitím dívala na své mírně klepající se ruce. Přemýšlela nad vším a v hlavě jí vířily myšlenky a obrazy, které schovávala příliš dlouho. I sama před sebou.

„A přesto jsem se k ní nakonec vrátila. Ztráta mého chlapce mě donutila udělat krok jinam. Uhnout z cesty vojáka, kterým jsem chtěla být. Využít schopnosti díky kterým jsem mohla pomáhat dalším lidem. A které měl...," nakonec se jí však hlas zlomil. Pamatovala si na podivné spojení, které si začala tvořit se svým synem. Nebylo to úplně specifické, ale reagoval na ni a to jí ke štěstí stačilo. Měl být jako ona, možná i proto se Rosalind rozhodla jí ho vzít. Třeba se ho jen bála. Své důvody jí nikdy neřekla a Farah se na ně neptala. Nikdy jí neodpustila, i když poté nastoupila na kliniku.

„Nemusíš to říkat, pokud nechceš. Myslím, že to chápu. Obě moje děti mají schopnosti země. Klidně se vrať k tomu, proč ses k ní vrátila," snažil se jí odvést myšlenky jinam. Ale když uviděl stékající slzy, pochopil, že bylo pozdě. Netušil, zda směl, ale měl chuť ji obejmout. Farah to však udělala po svém. Podala mu ruku bez infuze a stiskla ji. Potřebovala vědět, že na to nebyla sama. I když věděla, že se stále jednalo o kamaráda, některé věci si přesto nechávala pro sebe.

„Nastoupila jsem na kliniku těsně po škole. Vlastně jsem ani netušila, že tam byla. Dokud se jednoho dne neotevřely dveře a celá místnost neztmavla. Všechno se ve mně sevřelo. Navíc ji následovala tmavovlasá dívka, která mě nejspíš měla nahradit."

Zavřela oči, a když je otevřela, dokázala se na celou vzpomínku dívat z pohledu nezaujatého diváka. Netušila, zda to vůbec bylo možné, ale i tak se to dělo. Mohla si prohlédnout nejen sebe sama, ale také dvě příchozí ženy. Lunu takhle neznala, rozpuštěné vlasy spadající na záda. Pod očima kruhy, čehož si kdysi ani nevšimla. Jistě dlouho trénovala bez návratu domů. Její matka vedla zemi přísnou rukou a na svou dceru jistě také měla vysoké nároky. Nebylo neobvyklé, že žena seděla na trůně. Vlastně již dlouhá staletí se nenarodil mužský potomek, který by tuto podivnou tradici zrušil. Kolovalo o tom několik legend. Především, co se jejich sil týkalo. Světlo prý mohlo pohltit mužské geny, ale nikdo netušil, zda něco takového vůbec biologie umožňovala. I jejich síla se brala pouze jako legenda.

Farah vzhlédla a podívala se do vlastního obličeje. Jako kdyby se dívala do zrcadla, ovšem před spoustou let. Na onen nechápavý výraz směrem k princezně si nepamatovala. I proto se otočila a pochopila, co se jí Luna snažila naznačit. Vypadalo to jako varování. Mladá žena udělala krok dozadu a její oči zežloutly. Jako kdyby chtěla Rosalind skolit zezadu. Jenže místo toho po chvilce klesla na kolena v očividných bolestech.

„Dávám ti stále možnost se přidat. Víla tvých zkušeností by se mi hodila. Navíc tady s princeznou bychom byly téměř neporazitelné. Je to jen na tobě, Farah," dořekla se slizkým tónem a nechala chvíli Farah na rozmyšlenou. Ale ona se zvedla, zapřela se do stolu a aktivovala své schopnosti. Nemusela křičet nahlas, aby ji žena slyšela. Ovšem Rosalind to úsměv z tváře nesundalo, spíše jej zvětšilo.

„To se ještě uvidí. Ještě přilezeš a ráda." Otočila se a vyšla z místnosti. Farah onu poslední scénu vědomě pozastavila. Něco ji zarazilo a nebyl to tón, či něco takového. Spíše chování princezny. Před svým odchodem cosi upustila. Dokázala se na to soustředit až nyní. Věděla, co to bylo. Až příliš dobře.

„Proč sakra odhodila ultrazvuk?" Ukončil její vzpomínku Ben. Měl dobrou otázku, ale tentokrát Farah alespoň tušila, co by měla odpovědět. Což se ne vždy stávalo.

„No jasně, mě to dává smysl. Luna na něj připsala několik poznámek. Schovala před Rosalind své dítě. A podle jejího chování o tom, co se dělo, nejspíše věděla. Hledala u mě pomoc, jak se jí zbavit, proto se na ni snažila zaútočit," vyhrkla Farah všechny informace najednou, přičemž se prudce posadila. Málem si vytrhla stále kapající infuzi. Ben se ji pokoušel zklidnit, ale stále zpracovával nové informace. Alespoň mohl zkontrolovat, zda si neublížila. Měla více štěstí než rozumu.

„Chceš si sakra ublížit?" sykl směrem k ní lehce naštvaný plešatý muž. Kdyby měla řeči, byl ochoten ji i pohrozit svými schopnostmi. Kolem sebe měl dřeva dost, aby ji připoutal k jejímu vlastnímu nábytku.

„Zase klid, pane Harvey. Aby vám nepraskla cévka, jak strašně se zlobíte," málem to ani nestihla doříct, než se začala smát. Její mysl byla až překvapivě lehká. Takový pocit nezažila od chvíle, kdy se jaksi nedobrovolně vzdala alkoholu. Chvíli mu trvalo, než pochopil, že se jednalo o vtip. Pak se však přidal k jejímu smíchu.