Když odemkla dveře, musela se nejdříve zhluboka nadechnout. Měla ještě spoustu času předtím, než jí do dveří vtrhne její kamarád a doktor v jedné osobě. Věděla, že musí udělat několik věcí, které by s ním v blízkosti nebyly možné. Otevřela zamknutý šuplík a hrábla pod všechny složky, vytáhla svůj deník a beze čtení předchozích stran nadepsala novou stránku. Nikdy ho nikomu neukazovala. Bylo to pro ni jako náhrada alkoholu, jen na papíře to zůstalo. Zhluboka se nadechla s hrotem nad nadepsanou stranou. Nevěděla, jak začít, i když většinu z myšlenek adresovala dvěma lidem, které milovala. Jednoho déle a druhého příliš krátce, protože jim nebylo dáno více času.

Po spoustě letech dokonce mohla zahlédnout kus té dívky, do které se Saul kdysi zamiloval. Pomalu se jí to vytrácelo z paměti, protože se schovávala za masku svého sarkasmu, který již používala i ve chvílích, kdy nechtěla. Obranný mechanismus, kterému napomohla jedna jediná osoba. V hlavě si moment zrodu pamatovala jako den nula. Netušila, že by to mohlo znít hloupě, ale stejně o tom s nikým nemluvila. Možná díky tomu, že nebylo s kým. Alespoň dokud nepotkala Bena. Plešatý muž v ní probouzel chuť se svěřit, jako kdyby ho znala celý svůj život a on to všechno prožil s ní. Takový ten typ, kterého potkáte jednou v životě a další již nebude. A i Farah to tak cítila, i když to byla další věc, co ji k smrti děsila. Vlastně ani samotná smrt ji neděsila tolik jako být k někomu opravdu upřímná. Bez jakýchkoliv odseků, sarkasmů a dalších léty vytvořeným maskám.

Oddechla si, když během svého přemýšlení viděla, že její ruka zapisuje spoustu věcí. To na sobě milovala. Občas také potřebovala vidět věci jiným pohledem, i když si myslela, že její schopnosti jsou výjimečné až příliš. A občas ji napadaly i myšlenky na to, že by pro ně spousta lidí byla schopná i zabíjet.

Což ji dovedlo zpět k větrné víle, kterou Saul tehdy zajal. Vlastně se ani nestihla zeptat, co se s ní stalo. Neměla však se tím dál zabývat. Ozvalo se zaklepání na dveře, což Farah donutilo se vrátit do své obvyklé pozice. Schovat zničenou tvář za dokonalou masku. I když věřila, že ji bude moci alespoň na chvíli odložit. Nejdříve si však musela být jistá, že je Ben schopen to unést. Ještě než ho pustila dovnitř, zapálila svou oblíbenou vonnou svíčku a místnost vlastně připravila úplně stejně jako pro pacienty. Jen s jedním rozdílem. Ne pro nikoho jiného, ale pro sebe. A nejen proto, že díky infuzi nebude moci nikam utéct po nějakou dobu.

„Už jsem myslel, že tě zase budu muset nahánět. Což by mě asi nepřekvapilo...Ty máš mít ještě nějakého pacienta?" Jeho poslední otázka ji překvapila a nebylo divu, vždyť mu říkala, že nikoho nečekala. I když tedy podle kalendáře tam byl napsaný pacient, kdyby se náhodou Saul odhodlal špehovat v jejích věcech. Ale snažila se na to rychle zareagovat, i když byla lehce otupělá.

„Ne ne, je to taková tradice, kterou se dá i lehce uklidnit."

Ovšem Ben na to měl vlastní teorii, nadzvedl obočí a pořádně se nadechl. Jako kdyby se snažil analyzovat vůni, která se spojila se vzduchem a vytvářela skvělé kombo. Většinou. Až po nějaké chvíli přimhouřil oči a promluvil: „Myslíš oblbnout! Ta vůně dokáže pacienty uvolnit a oni jsou více otevření. Takže, co se tu sakra děje?"

„Budeš se vyptávat, nebo mě radši budeš stresovat? Prostě jsem chtěla mít klidnou místnost, kde se cítím dobře, stačí?" opáčila Farah a vnitřně si nadávala. Věděla, že jeho znalosti ohledně botaniky byly veliké, ale netušila, že dokázal zajít i do neprobádaných vod ostatních alternativních medicín a účinků bylin na lidský organismus. Raději se ale posadila na lenošku pro pacienty a vědomě přepnula mozek do otevřené pozice. Čímž deaktivovala většinu svých schopností, alespoň v to tedy doufala, dokud se její horská dráha uvnitř nerozhodne o opaku. Poté by se mohla stát tragédie, protože by se nemusela umět ovládnout.

Zavřela na chvíli oči, protože se nechtěla dívat na všechny ty věci, které si muž přinesl s sebou. Lékařskou brašnu do které by se hravě dokázala sbalit i na několik dní, pokud by tedy nepotřebovala tahat více šatů na mnoho různých příležitostí. Ben se snažil být opatrný, ale jakmile ji napíchl, nasadil na skládací stojan infuzi, odešel k oknu. Její směs na něj začínala působit, což nechtěl. Vlastně byl rád, že si ho pozvala, protože by za ní stejně nejspíše jel. Nezdála se mu v pořádku. Pobledlá a především mnohem více zamyšlená než obvykle. Takhle Farah rozhodně neznal.

Dokázal až nebývale dlouho zůstat potichu, stejně jako ona. A přitom se jen snažili oba přijít na způsob, jak se z toho dostat. Zahájit konverzaci bez toho, aby to znělo podivně. Jako dva bývalí kamarádi, kteří se viděli po letech a netušili, jak se vlastně chovat. Nějak tak se oba přítomní cítili. Avšak, jen co vzal Ben za kliku okna, uslyšel za sebou tichým voláním své jméno: „Bene?" Otočil se a pohlédl na Farah, která se snažila zůstat naprosto v klidu. Jenže nakonec to skončilo tím, že měla úplně bílé oči a hleděla do stropu. Snažila se tím zabavit, aby si s ním mohla v klidu promluvit. Tedy doufala v to. Muž si mezitím sedl na židli, kde obvykle sedala ona, když chtěla být blíže pacientovi.

Slyšela, jak se nadechl k tomu, aby něco řekl, ale zastavila ho zvednutím ruky. Nepoužila svou sílu, pouze ho požádala o strpení. I když podle toho, co se k ní dostalo, se bál další migrény. Věděla, že takhle to nepůjde. Zavřela oči a představila si něco velice nemístného a byla ráda, že v blízkosti nebyl nikdo s podobnými schopnostmi. Rozhodně nepotřebovali v její hlavě vidět skoro nahého tancujícího Saula. Svůj smích však dokázala zadržet dříve, než se dostal na povrch. Ben maximálně mohl zaznamenat poskočení její hrudi, kdyby ji opravdu důkladně sledoval.

Podívala se na něj, až si byla opravdu jistá, že nic neprovede. I když tím si byla stále méně a méně jistá. Ale musela to vyzkoušet. Konečně ho nechala promluvit, ovšem netušila, že jediná věta ji hodí nazpět za zavřená vrata, která se předtím snažila pracně uzavřít.

„Chceš si popovídat o tom, o čem jsi mluvila v telefonu?"

To by ovšem nebyla ona, kdyby dříve nevypustila jeden ze svých obranných sarkasmů. Dříve než se nad tím pořádně stihla zamyslet, z ní vypadlo: „Takže pán chvíli sedí na mé židli a už si hraje na psychologa?" Měla v tu chvíli zalézt někam do kouta, případně se omluvit. Ale on ji znal natolik dobře, že jen s mírným úsměvem zakroutil hlavou. Ta Farah jak ji známe, poznamenal si sám pro sebe. Bedlivě ji sledoval, každou změnu v jejím výrazu. A snad poprvé viděl rošádu, kterou dokázala vytáhnout ven. Ale i on schovával několik es v rukávu. A byl připraven kterékoliv z nich vytáhnout, kdyby bylo potřeba. Což bylo a i bez schopností to dost dobře věděl. Už od chvíle, kdy zvedl telefon.

„Farah, přestaň házet kolem sebe ten sarkasmus. V telefonu jsi zněla zničeně a já ti chci pomoct," chopil se příležitosti jí ukázat, že nejen ona byla uvnitř zranitelná. Po chvilce zvedl ruku a vítr kolem nich se vyčistil. Ale něco přece jen bylo jinak. Mohla cítit nějakou podivnou vůni, která jí připomínala dámskou voňavku. Po chvíli se změnila v jinou a poté v další. Až u čtvrté se to zastavilo. Pochopila, co se jí snažil ukázat, i když neměl schopnosti to udělat doopravdy. Uvnitř sebe skrýval bolest, co se týkala rodiny.

„Já vím, že ano...Jen, to není úplně situace, o které bych začínala diskuzi jen tak." Už jen zlomení hlasu vyvolalo reakci, kterou úplně nečekala. Vlastně se bála jakékoliv z nich. Ale on tam jen trpělivě čekal, až začne. Případně byl ochoten jí pomoct, kdyby bylo třeba. Viděla mu to na očích, s jakou laskavostí k tomu přistupoval. Farah to vehnalo slzy do očí. Dovolila si brečet, i když před ní seděl její kamarád. Věřila mu. Sice ne tolik jako Saulovi, ale rozhodně více než sama sobě. Jenže její mysl vymyslela svůj vlastní plán.

Ben jen sledoval, jak se místnost kolem nich mění a transformuje se. Celé to probíhalo z pohledu Farah, která mezitím hleděla kamsi za něj. Slzy jí stékaly po tvářích a muž mohl pozorovat starou ženu se slizkým úsměvem na tváři. Žena padla k zemi a nemohla vydržet bolest, která jí protékala tělem. Křičela tak moc, že by to dokázalo vyplašit všechna zvířata. Ale Rosalind stejně nehodlala zastavit. V pěsti držela zmačkaný papírek od svého špeha, který ji informoval o jejím stavu. Moc lidí o tom nevědělo, a přesto se to k ní zvládlo dostat. Nakonec moc v ní natolik narostla, že Rosalind zůstala stát opařená. Vlastně měla co dělat, aby se vůbec udržela na nohou. Mezitím se Farah mohla zvednout, i když v hlavě měla velice špatný pocit. Jako kdyby o něco přicházela.