Vnímala pouze podivné houpání, které jí zvedalo žaludek, ale nedokázala ho nijak přiřadit. Jako poslední věc si vybavovala svůj hlas, když se ho snažila zastavit od rozsvícení světla. Věděla, že kdyby to udělal, v podstatě by ji poslal do náruče vnitřní tmy. Ale jedna jediná věc udělala úplně to stejné a vrhla ji přímo do náruče jejího vlastního strachu. Dokázala to přirovnat ke schopnostem Musy, jen aplikované na svoje vnitřní já.

Až když se houpání zastavilo, její smysly začaly procitat. Teplý dotek ruky, která ji hladila po vlasech a snažila se konejšit nejen ji, ale především svého majitele. Farah cítila každý dotek, jako kdyby byl úplně první. Nechala se jím unášet do svého nitra. Začínala pomalu chápat, proč nemohla pomoci jemu, protože nejdříve musela vyřešit svůj vlastní vír. Ovšem bála se, že se dostane až za hranici, odkud nebude návratu. I proto doufala, že onen dotek neskončí. I po pár vteřinách jí to připadalo jako věčnost, ale dokázala se s tím poprat. Nejen pro sebe. Ale pro Saula, Skye, i své pacienty.

Saul mezitím dělal, co jen mohl, aby ji udržel v teple do doby, než se na ošetřovně ukáže Ben. Reagoval okamžitě, když zmínil její jméno, jako kdyby tušil, že se něco takového může stát. Její hlavu měl položenou na klíně a pomalými pohyby jí hladil po rozpuštěných vlasech. Připadala mu studenější než obvykle, ale snažil se to nepřirovnávat k ničemu špatnému. I když ho spousta věcí napadala, nesměl je brát v potaz. Jeho strach o Farah mu momentálně stačil. Až když se začala mlít, v té chvíli mu došlo, že některé z nich mohl zahodit. Neotevřela oči, ale cítil, že se přece jen něco změnilo. A měl pravdu.

Farah se pomalu dostávala ze spárů svých nejhorších nočních můr, kterých se za její život nashromáždila velká hromada. Spousta z nich souvisela se Saulem, což si dokázala přiznat až po nějaké době. Ještě ale než se stihla pořádně probudit, ozvalo se zaklepání na dveře. Bez dalších okolků dovnitř vešla zdravotní sestra, která měla ošetřovnu na starost. Obvykle se dokázala postarat o všechno, ale Farah pro ni byla jedna velká neznámá. I proto se volalo Benovi. Navíc, když Saul zařizoval něco, o čemž žena neměla vůbec ponětí. Hodlal jejich kasárny vylepšit o další věci, když už se dostane na stejnou úroveň jako Marco a Noura. Sice se všechno dalo řešit přes ně, ale některé věci potřeboval udělat sám. Třeba jako přestup nejschopnějšího doktora z vojenské nemocnice do jejich výcvikového centra. Dokázal to obhájit i před komisí, která se rozhodovala o přiřazení jednotlivých lékařů. Nemohl se zmínit o jeho schopnostech, jinak by ho nikdy nezískal. Navíc by mohlo začít jejich vyšetřování a to byla poslední věc, kterou nyní potřeboval. Obzvláště po boku Farah, kterou by také prověřovali.

Nechal sestru dělat její práci a Farah zkontrolovat, dokud si nevšiml podivného tetování na ruce. Přepadával přes něj rukáv, ale přesto ten znak dobře poznával. Položil hlavu Farah na postel a opatrně se zvedl. Ještě dělala nějakou práci v místnosti, takže si ho nevšímala. Nejspíše si myslela, že příliš dlouhé rukávy její úmysly zakryjí. Saul se za ní přiblížil a vzal ji do chvatu, ze kterého se nemohla dostat. Uvědomoval si, že ani pořádně neznal její jméno. Byla nástupkyně té, která se kamsi vytratila. Karin, pamatoval si její jméno, protože tam pracovala dlouhá léta a on musel častokrát řešit zraněné nováčky.

„Co tu děláš a proč máš to tetování?" zeptal se skrze zatnuté zuby. Držel ji sice, ale ne až natolik, aby mu nemohla odpovědět. Cítil z ní nadšení, které netušil, kde se bralo. Hodlala ho napínat, prováděla na něm zkoušku, zda také nepatřil mezi ně. Temperament by na to jistě měl.

„To ti na těch sviních tolik záleží? Vždyť jsou jen zhouba naší společnosti," odpověděla mu s kuráží podobnou fanatikům. Nepoznal moc takových lidí, kteří by brojily proti lidem se schopnostmi. Vlastně ani netušil, zda se jim nemělo říkat jinak. Ale rozhodně neměl rád odsuzování bez toho, aniž by někoho takového poznali. I proto se zvyšujícím se hněvem popral jinak. Propašoval ho do svého tónu, který na ni hodlal použít. Až teprve tehdy promluvil, i když to spíše připomínalo zavrčení: „Nic o nich nevíš."

Kdyby jí pustil, věděl, že by mu chtěla ublížit, ale už toho měl dost. Kdyby ho nenašla v takovém polovičatém stavu, nejspíš by ji nechal jen zavřít a poté vyhnat. Ale to nemohl riskovat a hněv v něm mu to nedovolil. Věděla toho příliš moc. Trhnul a žena bez známek života padla k zemi. Nevěděl, kolik jich tu ještě bylo, ale neměl s nimi slitování. Zvlášť když se v kasárnách pohybovalo tolik lidí se schopnostmi. A obzvláště když jedna z nich ležela přímo na posteli a on o ni měl strach. V zápalu by byl schopen udělat cokoliv, jen aby ji uchránil před ostatními. Stát se rytířem ve zbroji, který neohroženě zabíjí všechny nepřátele v dosahu.

Když se znovu otevřely dveře, byl připraven udeřit. Ale když v nich spatřil Bena, mohl si oddechnout. Dal si raději ruce za záda a jen čekal, co z muže vypadne. Ale on se jen podíval na ležící ženu na zemi a překročil ji. Už jen proto, že viděl v jaké ráži Saul byl.

„Doufám, že mě takhle vypnout nehodláš," oznámil mu, když se blížil k Farah. V jeho hlase byl slyšet mírný náznak humoru, ale zbytek bral vážně. Stále měl chuť ho sejmout, ale věděl, že ho žena potřebovala na nohou více než ležícího v agónii na zemi.

„Ty nehodláš udat všechny víly v okolí jen proto, že ti nepřijdou sympatické. Nebo kvůli tomu, že žádnou neznáš osobně," uklidňoval ho Saul a mírně poodstoupil. Nechal ho projít, i když po něm po očku pokukoval.

„A mimochodem, možná bys jí měl aspoň obrátit na záda, aby mohla v klidu dýchat," oznámil mu Ben s aktivovanými schopnostmi, o čemž neměl Saul ani potuchy. Pořád ho někdo z nich dokázal překvapit. V jednu chvíli si na někoho zvykl a objevil se další s něčím zase jiným. Co ho ale překvapilo víc, byla jeho slova. Přiblížil se k ležící ženě a položil jí ruku na záda. Sakra, má pravdu. Nadechovala se, což není u mrtvol úplně obvyklé. Jak jeho hněv zmizel s jejím padnutím, tak se zase objevil.

„Počkat, ona není mrtvá? Bože, to je terminátor nebo co?" Protočil očima, vytáhl pásek a připevnil ji stále v bezvědomí k nejbližší trubce, kterou nemohla rozbít. I když o tom si nebyl až tak úplně jistý.

„Prý jsi mě nechal převelet. Jako, ne že bych to nečekal, ale opravdu jsem netušil, že to půjde za mými zády," mluvil k Saulovi, který se stihnul přesunout k oknu mezitím co on napichoval Farah infuzi. Byla dehydratovaná, což se s jejími schopnostmi dalo předpokládat a především v jejím stavu. Muž byl však natolik zamyšlený, že jeho naštvání v hlase ani nepoznal. Netušil, proč se všechno muselo dít zároveň. Obzvláště, když se většinu času nedělo vůbec nic. Dlouhou dobu si Saul přál, aby se Farah vrátila, ale kdyby mu někdo řekl, co vše se poté semele, možná by to přehodnotil. Ale teď? Byl připraven na všechno, stejně jako když poprvé odjížděl na misi, ze které se nemusel vrátit. Poslední pohled na Andreasovu namyšlenou tvář, jež se mu vysmívala. Nebo si to alespoň myslel.

„Víš, Bene, pokud ti Farah věří, tak i já. Ale pokud se něco stane, věř mi, že se nebudeš mít kde schovat." Byl to jediný způsob, jak mu pohrozit. Vyjadřoval tak strach o kterém dosud vědělo jen pár lidí. Především Farah s Marcem, kteří se o něm mohli i přesvědčit. Další z nich nebyli slepí a věděli, že se něco dělo. Ovšem Ben se ukázal jako ostřílený diplomat chápající nové pocity, které mu musely kolovat tělem. Sám byl otec a chápal, že to muselo být všechno děsivé. I proto s klidným hlasem prohlásil: „Beru na vědomí, možná by tě taky mohlo zajímat, že je Farah jinak v pořádku. Nebo skončím stejně jako tady slečna o které stále nevím, co provedla?"

Nepodíval se jinam, i proto, že měl aktivované své schopnosti, jež mu zbarvily oči do zelena. Chtěl si být jist, že nic nepřehlédl. Jinak by se z jeho dětí mohly stát sirotci a to opravdu neměl v plánu. Ale po nějaké chvíli slyšel se muže smát, jen potichu, což nevěstilo nic dobrého.

„Si počkej až se vzbudí a ukaž jí své schopnosti. Hádám, že tě pošle rovnou do pekla," s onou odpovědí se přesunul k Farah a znovu se už jen mírně usmál. Dokázal si to představit, i když by to sám nechtěl zažít. I proto byl vděčný za to, že nic takového řešit nemusel. Tedy kromě budoucí ženy, která mu bez varování mohla vypálit mozek z hlavy. Ale na to si už pomalu začínal zvykat. Vzal ji za ruku a připadala mu konečně méně chladná než předtím, když ji sem přinesl. Nejspíše kapačka rozpohybovala krev po těle a rozlévala ji opravdu všude.

Ovšem i tak ještě nějakou dobu trvalo, než otevřela oči a začala vnímat. Jeho teplou ruku v té své cítila stále, jen s menší intenzitou. Což nebylo nutně špatné znamení. Jako první uviděla světle šedý strop, jež jí utvrdil v tom, že se nenacházela v nemocnici. Ovšem všudypřítomný pach dezinfekce to ani nevyvracel. Otočila hlavou k Saulovi, a když chtěla zvednout ruku, všimla si připevněné kapačky. Vyděsilo ji to a měla co dělat, aby nezačala panikařit.