Saul se ji snažil uklidnit, viděl na ní, že se začíná klepat. A především jí to viděl na očích. Do očí se jí vlily slzy a chtěly je opustit. Muž se cítil bezmocně. Nechtěl ji tak vidět, a přesto se to dělo. Hlavně ji musel udržet na jednom místě, aby se vykapala celá infuze. Jenže Saul na ní viděl, že už hledala východ, kudy by před vším mohla opět utéct.

„Farah?" Pouhé zmínění jejího jména ji donutilo otočit hlavu a na chvíli zastavit své rychlé přemýšlení. Z jeho hlasu mohla vyčíst mnoho, ale zaměřila se jen na to dobré a to na něhu, kterou se do toho snažil dát. Trochu jí stiskl ruku, aby se ujistil, že ho opravdu vnímala. Jenže Farah udělala něco nečekaného. Škubla rukou, čímž ho donutila se k ní přiblížit, i podle malého chvilkového úsměvu poznal, že přesně to zamýšlela. I proto se nad ní naklonil, vlastně neměl moc na výběr. Křečovitě ho svírala a nehodlala pustit. Saul ale hodlal přejít do protiútoku. Odhrnul jí vlasy z čela a pomocí jednoho natáhnutí jí dal polibek na čelo. Až poté se vrátil do pozice, kdy na něj pohodlně viděla.

Nemohla zapírat, že jí jeho chování nerozhodilo. Ovšem tím správným směrem. Některé ze svalů se začaly zklidňovat, což mohlo být klidně i onou infuzí, kterou jí Ben dal. Tělo se díky tomu hydratovalo, ale psychika byla také velice mocná paní. Obzvláště u někoho jako byla Farah, kdy se proti ní mohla vzbouřit její vlastní síla.

„Nenechávej mě tu," bylo to jediné, co mu zvládla pošeptat, aniž by to slyšel někdo další. Jenže Ben měl dost jiné práce. Rozhlížel se po svém novém pracovišti a hledal něco, co by mohl použít proti jejich nepříteli. Ona neznámá žena se stále opírala o trubky topení. Saul si sedl vedle Farah na okraj postele a propletl si s ní prsty. Už jen to stačilo jako gesto. Farah zavřela oči a zhluboka se nadechla. Alespoň na pár chvilek je dokázala přenést na jejich pláž, která i po letech vypadala stále stejně. I to bylo jedno z jejích tajemství.

Nikdy mu neřekla, že byla skutečná. V době, kdy zmizela, ji podvědomě hledala. Až při svém cestování a objevování nových sil nalezla onen ráj, který si kdysi se Saulem vysnili. Neřekla mu o tom, nebyl čas. Ale nyní se zdálo, že vhodnější příležitost už nastat nemohla. I když jim každou chvílí mohlo jít o život, Farah o tom nevěděla. A Saul to tak hodlal nechat, alespoň dokud si nebude jist, že ona i dítě jsou mimo ohrožení. I kdyby jí měl do té doby někde zabetonovat a že o pár vhodných místech věděl.

„Neměla by ses vysilovat, ale netušil jsem, že si na ni ještě pamatuješ," odpověděl jí lehce zasněně, jako kdyby v místnosti kromě nich nikdo nebyl. Některé detaily byly nové, ale i tak se to velice podobalo jejich místu. Farah se pokusila lehce nadzvednout a předtím než promluvila, tak si odkašlala. Bylo vidět, že měla vyprahlé hrdlo. Musel ji na chvíli opustit, donést jí alespoň sklenici vody. Což Ben vzal jako příležitost na její zkontrolování. Ani se za Saulem nestačily zavřít dveře a začal jí kontrolovat tep a další životu potřebné funkce.

I mezi nimi bylo tajemství, které díky lékařskému slibu nemohl holohlavý muž prozradit. Farah tušila, že o tom chce začít a výrazně zakroutila hlavou. Ani to ho však neodradilo od toho, aby promluvil: „Měl by to vědět. Pokud se to stane zase, tak to stejně zjistí."

„Nestane. O to se postarám. Tamto byla chyba," odpověděla ztěžka a bylo vidět, že opravdu neměla sílu mu nadále odpovídat. Brala jejich konverzaci za uzavřenou. Ani když mu zezelenaly oči, nehnula brvou. Tím ji nemohl vyděsit, stačilo jen mrknout a její oči se proměnily do ledově bílých. Až teprve tehdy se Ben stáhl. Raději se stáhl k věcem, které ho nehodlaly jedním pohledem zabít. Kontroloval obsah skříněk a zbavoval se toho, co tam nemělo co dělat. Nebyl sice zatím oficiálně přijat, ale co měl dělat jiného. K dalším konverzacím se neodvažoval. Farah se bál a druhá byla stále v bezvědomí. I když si všiml něčeho podivného, neodvažoval se k ní vůbec přiblížit.

Mezitím však Saula na chodbě zastavil lehce vylekaný Sky, kterému se do obličeje pomalu vracela normální barva. Dokonce si všiml, že byl učesaný a oblečený v čisté uniformě. Těšilo ho to, i když v očích měl špetku strachu, o které nevěděl, kde se tam vzala. Až když promluvil, Saul pochopil, kde se brala: „Jak je jí?"

„Je jen slabá, ale se správnou péčí to bude dobré," odpověděl mu s neskrývaným překvapením nejen v hlase. Netušil, že ho mohla tak zajímat, i když možná v ní hledal mámu, kterou mu Saul za celý život nedal. Což naprosto chápal. Představil si, jaké by to bylo, kdyby po svém boku měl Farah už tenkrát. Zda by to bylo o tolik jiné. Rozhodně by tu s ním měl kdo zůstat, když odjížděl na mise. Lehce se usmál, ale jeho syn nebyl tupec. Dokázal poznat, když ho něco trápilo.

„Tati, co se děje? Když něco tajíš, tak jsi průhlednější než nejtenčí papír, který se dá sehnat. Takže?" Založil si ruce za zády a čekal, co mu na to odpoví. Nehodlal se vzdát, zvlášť když si v hlavě stále připravoval prosbu pro Farah. Což však nešlo bez toho, aniž by věděl, jak jí opravdu bylo. I proto se ptal. Saul chvíli přemýšlel, než se rozhodl mu odpovědět. Ale nakonec si uvědomil, že by se to dříve či později dozvěděl, i proto šel s pravdou ven okamžitě.

„Není to obyčejná slabost. Farah se musí hlídat..." Jenže mladík ho nenechal jeho větu ani dokončit. Vytřeštil oči a nemohl uvěřit, že by to mohla být pravda. Saul byl vždy odtažitý, co se žen týkalo. I když občas zahlédl, že držel staré fotky. Netušil však, že celou dobu čekal na tu onu jedinou, která jeho srdce již jednou ulovila. Nekontroloval se a vyhrknul: „Ona je těhotná?"

„Zaprvé mi sakra neskákej do řeči a zadruhé, jestli to někde vykecáš, tak si tě podám. Nechce to moc šířit, protože prý první tři měsíce jsou nejvíce kritické," kladl mu na srdce, aby hlavně ztišil hlas. Nepotřeboval, aby jeho nováčci zjistili, že jejich velitel bude brzy nevyspalý otec. Na chvíli odklonil svůj zrak od toho jeho. Nechtěl, aby viděl, že i on myslel na to, co kdyby se to nepovedlo a oni o to dítě přišli. Musel to však rozdýchat a být zase tím silným vojákem, kterého stvořili na akademii. Nepochybovat, i když věděl, že Farah by stačilo několik vteřin a věděla by o všech jeho myšlenkách.

„Tady se někdo šprtal. Bude to divné mít doma zase prcka, co? Doufám, že jsi nevyšel ze cviku," utahoval si z něj a nebylo divu. Znal svého otce natolik dobře, aby mohl říct, kdy potřeboval nakopnout. A jeho momentální zahleděný výraz směřoval kamsi do pryč. I přesto mohl vidět, jak se jeho tvář mění, když se k jeho mozku dostala jeho slova.

„Neutahuj si ze mě, Skyi. Mám o ni strach, takže ano, něco jsem si zjistil. Ale nic jako příručka pro těhotné se speciálními schopnostmi tak nějak neexistuje." Napojil se na jeho vlnu utahování a dokázal na ní i zůstat. Byl za to vděčný, protože to na něj začínalo dopadat. Možná to bylo i tím, že občas netušil, kde mu hlava stojí v tom daném okamžiku.

„To bys ji mohl pak sepsat. Myslím, že už tak se Farah staví do role učitelky," odpověděl Sky, čímž Saula zmátl. Netušil, kde to vzal a co tím sakra myslel. Věděl, že se naplno věnovala svému poslání, alespoň jak to nazývala. Psychologii měla ráda už kdysi, ale tohle bylo něco nového. Jako kdyby hledala novou zábavu, když nemohla vymetat bary. O čemž doufal, že opravdu skončilo, ale pak si vzpomněl jak dopadly lahve s alkoholem v jejím bytě. Až poté vzpomínce se vzpamatoval, aby mohl nějak v klidu promluvit: „Jak to myslíš?"

„Dozvěděl jsem se to od Bloom, že prý souhlasila, že je bude učit se pořádně ovládat. Ale v jejím stavu, no nevím." Pokoušel se mu vysvětlit, co se dozvěděl od své přítelkyně. Až po nějaké chvíli mu došlo, že jeho otec o ní neměl ani tušení. Ani o tom, že se občas vykrádal v noci ven, aby s ní mohl strávit v noc pod hvězdnou oblohou. Doufal však, že mu nebude dávat přednášku.

„Tak Bloom, jo?" Padla otázka, o které doufal, že nepřijde. Věděl, že tímto začínaly takové ty trapné rozhovory o bezpečném sexu a dalších velice zajímavých věcech na které opravdu neměl myšlenky. Obzvláště, když mu Bloom naposledy pomáhala vybírat smuteční sako.

„Teď na otcovské rady fakt není dobrá chvíle. Nebo bych s tím měl začínat já? I když už je asi pozdě, co," ihned poté, co to Sky dořekl, se začal smát. Viděl výraz svého otce, který ho částečně soudil, ale také měl co dělat, aby se nezačal smát. Vytvořil jsem monstrum, své druhé já. Pomyslel si a nadával si za svou chvílemi pofidérní výchovu. Podíval se na sklenici s vodou, na kterou jistě stále Farah čekala a nechtěl ji nechat čekat o nic déle. Poplácal svého syna po rameni a doufal, že bude držet jazyk za zuby. I když úsměv na jeho tváři říkal opak. Rozhodně se jednalo o pokrok od jeho dumání za dveřmi pokoje.

I když je stále ona nepříjemná záležitost čekala. A blížila se každou hodinou, sám na sobě cítil, že nebyl připraven. Obzvláště, když bude muset nést rakev svého kdysi nejlepšího kamaráda. Nikoho jiného neměl, i proto byl vybrán. Nejdřív ale musel vědět, jak se má, než se mohl pustit do příprav. Když otevřel dveře, spatřil Farah sedící na posteli, stále s kanylou v ruce. Hleděla na ženu na zemi a její oči měly aktivovanou barvu. Zkoumala ji, ne, že by jí to hodlal vyčítat, ale měla by se šetřit.

„Tvoje myšlenky byly slyšet až sem, zlato," utahovala si z něj, jakmile se přiblížil. Její hlas zněl stále mírně ochraptěle, ale silněji než předtím. Možná i to byla jedna z výhod schopností. Rychlejší regenerace. Vzala si od něj skleničku, mezitím se posadil na židli o které netušil, kde se vzala tak blízko její postele. Přimhouřil oči a ponořil se do svých myšlenek. Její pozornost byla zaměřena jinam, takže doufal, že její mozek nefungoval jako všesměrový přijímač. Ale když Farah promluvila, stejně ho to z myšlenek vytrhlo: „Myslím, že tady slečna ovládající větrnou magii by nám měla něco vysvětlit."

„Tak počkat, co?" Poslední dobou, jak měl hlavu plnou všemožných věcí, tuto větu používal až příliš často. Nikdy nebyl tak zmatený, jako právě teď. Ale věděl, že když dokázala přijít na tohle, bude ji jistě zajímat i co tu dělá. A hlavně, když byla připoutaná k topení. A na splnění svých obav nemusel čekat příliš dlouho.

„Říkám jen, co v ní vidím. Proč tě to tak zarazilo? Měla bych něco vědět?"

„Jen to, že tahle...Jak se vám vlastně říká?" Saul netušil, co jí na to měl odpovědět. Chtěl její přítomnost utajit, ale to ji neměl nechávat Farah přímo pod nosem. A jeho otázka byla pravdivá. Nenacházel ani slova na označení jejich soužití, natož pro někoho se speciálními schopnostmi. Žena se napřímila a vypadala jako kdyby chtěla okamžitě vystartovat. Ale po chvíli se lehce usmála nad vlastní představou sama sebe ve svítivě růžových šatičkách. Ještě chvíli trvalo, než to dostala z hlavy a mohla už klidnější odpovědět: „Víla? Hlavně si prosím nepředstavuj ty roztomilé pestrobarevné šatičky, na to fakt nejsem."

„Tak tahle osoba patří k fanatikům, kteří vás chtějí zničit."

„Tak něco zkusíme, třeba změní názor." Stavěla v sobě zábrany, aby se zase nezhroutila, ale cítila se dostatečně silná na to, co chtěla provést. Sice to dělala pouze jednou, ale úspěšně. I když podělat se mohlo cokoliv. I muž stojící kousek od ní měl starosti. Přece jen stále měl kanylu v ruce a netušil nakolik se dokázala vzpamatovat. Přece jen byl obyčejný nevylepšený člověk, který ji mohl maximálně tak chránit. I když to většinou potřeboval spíše on. Dala jí ruku bez kanyly před obličej, což posilovalo její sílu a ukazovalo to ostatním, kam právě směřovala svou sílu. Už jen z dálky slyšela Saulův starostlivý hlas.

„Hlavně buď opatrná, Farah."