„Já pro tebe mám taky zprávu, která nám zasáhne do životů. Povýšili mě," oznámil jí s citelnou hrdostí v hlase, kterou zastiňoval pouze fakt, že to získal po Andreasovi. Jenže místo odpovědi uslyšel pravidelné oddechování. Podíval se vedle sebe a viděl, že Farah měla zavřené oči a klidně oddechovala. Pohladil ji po vlasech a s posledním pohledem se vytratil z ložnice. Přivřel za sebou dveře, ale ne úplně, aby případně slyšel, kdyby se probudila. Alespoň bude mít čas nad některými věcmi popřemýšlet. I když doufal v něco trochu jiného, když ho k sobě zavolala.

Kromě toho měl na starosti mnohem nepříjemnější věci. Musel se konečně zbavit toho odérů a konečně tu kuchyň vytřít. Aspoň pochopil, co se tu vlastně stalo, ale před očima měl stále tu scénu z nemocnice, kterou mu Farah ukázala. Přehrával si ji dokola. Chvílemi se usmíval jako blázen, který vyhrál ve sportce, ale tohle bylo lepší než peníze.

Popadl z koupelny mop a zamířil do kuchyně. Doufal, že Farah usnula, i když to později hodlal zkontrolovat. Přece jen na sebe musela být opatrnější. Vlastně mu ani netrvalo dlouho přepnout se do jiného režimu. Jen musel oprášit spoustu věcí, které se učil s malým Skyem. Věděl, že to bude jiné, protože to nezažil od úplného začátku. Cítil se, jako kdyby mu mělo srdce vyskočit z hrudi. I když stále někde vzadu věděl, že se bude muset brzy připravovat na pohřeb Andrease. Právě teď to ale dokázalo přehlušit. Chtěl si to zatím nechat pro sebe, ale když měl v kuchyni téměř hotovo, přišla mu sms zpráva.

Kam jsi zmizel? Přišla od Marca, který nejspíše něco potřeboval. Nechtěl ji opouštět, i proto ho vytočil a chtěl s ním probrat to, co potřeboval.

„Tak povídej, co jsem zase všechno provedl?" Z druhé strany se ozval tichý smích, nedivil se mu. Saulův tón a protočení očima znal až moc dobře, kdyby ho bral jako pravého velitele, nikdy by to nedovolil. Noura i Marco ho však brali jako sobě rovného. Kterým se snad i brzo stane. I když za velice vysokou cenu.

„Krom záhadného zmizení z kasáren? Hele, vlastně nic, brácho. Jen tě hledal Sky. Netuším proč, ale vypadal dost sklesle. Myslím, že až se vrátíš, tak by ses za ním měl stavit." V jeho hlase poznal, že si o mladíka opravdu dělal starosti. Nedivil se, byli to především oni, kdo se o něj staral. Když odjel na misi, malý Sky zůstával s Nourou a Marcem. I proto nikomu nepřipadalo divné, že měl přístup i do míst, kam by se nováčci normálně nedostali. Saul se zhluboka nadechl. Věděl, že by tam pro něj měl být, ale nedokázal se rozpůlit. Kdyby to uměl, na místě by to udělal, aby mohl být jak u něj, tak u Farah.

„Zemřel mu táta, nečekal jsem, že bude skákat radostí. Navíc jsem mu dal dopis, který jsem u sebe měl opravdu dlouho. Je možné, že z něj něco zjistil. Kdybych se mohl hned vrátit, šel bych za ním, ale tentokrát to budeš muset zvládnout sám. Jsi pro něj stejně jako strejda, tak se starej."

„Tys zase jedl vtipnou kaši, že Saule. Tak to vyklop, co se stalo?" Naléhal na něj. Opravdu chtěl vědět, co se dělo tak zásadního. Jenže on mu to nehodlal dát jen tak, navíc netušil, zda na to byl ten správný čas.

„Nebuď zvědavej, nebo přijdeš o ty svý dva chlupy, co máš na hlavě. A ani schopnosti ti pak nepomůžou." Utahoval si z něj, ale jeho kamarád na to byl zvyklý. I proto se z jeho strany ozval mírný smích. Až když se uklidnil, teprve poté promluvit: „Magore, tak si to teda nech pro sebe no. A já si jdu hrát na chápavýho strejdu. Nazdar." Stačil to položit dříve než se ozvala ze Saulovy strany jakákoliv další odpověď. Marco z něj cítil obavy, vypadalo to, jako kdyby se oné role bál. Ale možná to jen špatně pochopil.

Doufal, že až se vrátí do kasáren, najde je stále vcelku. Podle některých telefonátů měl pocit, že on byl ten velitel, který by pomalu nesměl opouštět brány, aby se něco nepokazilo. To si budeme muset vysvětlit, pomyslel si Saul a mírně se usmál. Už si střádal plány. V té chvíli bylo nepochybně poznat, že byl muž voják, na vše musel mít strategii podloženou dalšími věcmi.

Když už ho omrzelo hledět z okna, rozhodl se prozkoumat její byt. Sice mu to přišlo trochu nepatřičné, ale zajímalo ho, jak žila v té době, co o ní nevěděl. Ne, že by to měl nějak lehké. Čekal nějaké fotografie s novými přáteli nebo něco takového, ale na stěně měla pouze několik obrazů. Intuice mu říkala, že by se měl podívat, kdo na nich byl podepsaný. Nedalo mu to a otočil onen první s uvadající rudou růží. Zůstal stát jako opařený, poznával její podpis, ale netušil, že malovala. Navíc mu přišel až moc smutný na to jakou si ji pamatoval. Jako kdyby ji až teprve teď opravdu poznával.

Až někdy nad ránem se dostal k tomu, že ji šel zkontrolovat. Vypadala tak nevinně, konečně ji nic netrápilo. Nebo se tak alespoň tvářila. Mohl by ji pozorovat klidně dalších několik hodin, ale už na sobě cítil únavu. Chtěl za sebou dveře od ložnice zavřít a odejít do obýváku na pohovku. Jenže něco ho zastavilo. Farah se otočila na druhou stranu a začala se mírně klepat. Byla přikrytá teple vypadající dekou a přesto to neustávalo. Zhluboka se nadechl a posadil se vedle ní na postel. Čekáte spolu dítě, asi od tebe neočekává, že budeš spát na gauči. Nadával mu jeho mozek a on ho měl chuť udusit. Stále mu myšlenka na jeho biologické dítě vyrážela dech. Opatrně prošel kolem postele na druhou stranu a lehl si vedle ní.

Což však nečekal, Farah jako kdyby podvědomě ucítila zdroj tepla a nahrnula se k němu. Položila mu hlavu na hrudník a spokojeně spala dále. Aspoň, že už se netřese. Jednu ruku dal kolem ní a s pohledem upřeným na ni spokojeně usnul.

Nespal však příliš dlouho. Mozek byl zvyklý vstávat brzo, kvůli režimu, který pravidelně dodržoval. Jenže tentokrát to nebylo možné. Žena stále spala ve stejné poloze a nevypadalo to, že by se chtěla pohnout. Venku se mezitím pomalu rozednívalo a Saul si mohl v podstatě poprvé prohlédnout ložnici za denního světla. Vypadala úplně jinak než ve tmě. Tmavý nábytek přijímal sluneční paprsky a nechával je v místnosti. Všechno k sobě ladilo, dokonce i se starou vojenskou truhlou ve které měla věci z akademie.

Ještě nějakou dobu trvalo než se odhodlal vysvobodit z postele. Potřeboval se najíst, aby ji nevzbudil kručením v břiše. Navíc nebyl zvyklý proležet celý den v posteli. Zašimral Farah na nose, čímž docílil toho, že se obrátila na druhý bok a tím mu dovolila se zvednout. Než odešel do kuchyně, pořádně ji přikryl. Bylo na ní, kdy se probudí, i když se světlo dotýkalo i jejích rozpuštěných vlasů. Jako kdyby sledoval bohyni. Vlastně pro něj i byla, ovšem s jistou dávkou drzosti.

K večeru, když se Farah pořádně probudila, se rozhodli, že by mohli jít na čerstvý vzduch. Saul se potřeboval ujistit, že se jí opravdu udělalo lépe. Ovšem netušil, že byla natolik v pořádku, aby ho vytáhla na noční túru. Táhla ho do lesa, který znala jako své boty a věděla, kudy přesně dojít ke starému mlýnu.

„Farah, já chápu, že ty vidíš pomocí těch svých kukadel, ale já čekám na první větvičku, kterou si píchnu do oka," stěžoval si, i přesto, že si sám pro sebe řekl, že nebude. Opravdu nehodlal nosit pásku přes oko.

„Slečinko," hlesla a poté se zastavila. Otočila se k němu a ukázala mu něco, co úplně nečekal. Její oči byly tmavé bez jediného náznaku použití síly. Dala mu pusu na tvář a opět se pustila vstříc jejich cíli. Udělala několik kroků, ale cítila, že on stále stál na jednom místě. Dostala se dostatečně daleko, že její tiché pomluvy neslyšel. Nakonec luskla prsty a před Saulem se zjevilo slabé světlo, které rozhodně neodpovídalo síle, kterou dokázala vyvinout víla slunce. Místo baterky to však stačilo. Muž před tím uskočil, protože to nečekal. Pohybovalo se to, když se hýbal i on. Zepředu po chvíli uslyšel Farah: „Tak co, už pohnete zadkem, Silvo?" Dobírala si ho, zakrývala tím obavy z toho, že by nad tím mohla kdykoliv ztratit kontrolu. Nebyl to její element, i když se ho učila dostatečně dlouho na to, aby malé světýlko nebyl problém.

Ještě chvíli jim trvalo než se dostali na hranice pozemku ruin mlýna. Farah tam hledala útočiště, když potřebovala být sama, daleko od lidí a jejich myslí. Vracelo se jí tam hodně vzpomínek, ale většinu z nich dokázala potlačit. Nedávala na sobě ani znát, že tohle místo zažilo slzy při rozhodování, zda Saula opustit či nikoliv. Uvnitř sebe cítila podivnou tíhu, že ho sem vedla, ale věděla, že je to tak správně. Ukázat mu místo, které je jejímu srdci velice blízké.

Pohledem hledala místo, kde si vyškrábala značku jako nápovědu k její skrýši. Dokázala ji každý rok obměňovat, podle toho, jak se měnila půda. Ale po posledním odchodu tam nebyla. Pravděpodobnost nalezení se díky tomu snižovala. Během té doby, co ji hledala, se Saul opřel o jeden ze stromů a překvapeně ji pozoroval. Netušil, proč ho sem zavedla. Ale když se na ní podíval, vypadala mnohem klidnější. Obcházela ruiny kolem dokola a vypadalo to, že něco hledala. Nezeptal se, pouze čekal. Až když se s rukama za zády a kabátem od hlíny vracela, tak ho zvědavost dohnala.

„Co tu děláme, Farah?" zeptal se tichým hlasem. Klid na její tváři mu dělal radost, ale přesto se musel zeptat. Ovšem ona jako kdyby jeho větu ani nevnímala a automaticky se ptala na něco jiného: „Pamatuješ na ten stříbrný řetízek, co jsi mi dal na akademii?"

„Hodně matně, ale vím, že jsi ho nosila, i když se ti ze začátku moc nelíbil." Přivřel oči a snažil se vybavit, co na něm bylo. Ale jako kdyby mu jej překryly jiné vzpomínky, které v daný moment vypadaly mnohem důležitější. Na to už Farah nic neřekla. Zpoza zad vytáhla kovovou krabičku, která byla příliš velká na jednu malou věc. Namířila ji otevíráním k Saulovi a nechala ho se do ní podívat. Ona sama věděla, co v ní bylo. Ještě aby ne, když se jednalo o její věci. Kromě krabičky se samotným řetízkem se tam nacházelo ještě několik věcí z doby, kdy spolu byli poprvé. Ale jeho pozornost upoutalo něco jiného. Pomlácené psí známky, které vypadaly opravdu zuboženě. Jako kdyby se je pokusil někdo zničit, pomyslel si Saul.

„Mám se ptát?" Jediný pohled na ženu mu stačil k tomu, aby věděl, že se dotkl něčeho vážného. Svým způsobem tušil, co přijde za odpověď, ale přesto si na ni počkal a mezitím krabičku zavřel.

„Raději ne. Možná jindy."