Seděla v pracovně a čekala na další pacientku. Potemněná světla vytvářela atmosféru, kdy si mohla odpočinout, což brala to jako svou novou tradici. Od té doby, co se Saul vrátil z nemocnice se jejich setkávání začalo podobat tomu, co zažívala na akademii. S jednou výjimkou, že jim to nikdo nezakazoval. Oba byli dospělí, i když některé jejich činy se podobaly spíše dětem. Například jejich tanec v dešti. Farah se opřela a nechala se onou vzpomínkou pohltit.

Dešťové provazce bubnovaly na střechu budovy, vytvářelo to příjemnou atmosféru. Obzvláště, když pootevřeným oknem dovnitř pronikal vlahý vzduch, který ženu dokázal uklidnit. Z nitra počítače jim hrála hudba, která doplňovala místnost o zvláštní atmosféru. Užívali si svou blízkost, kdy pomalu tančili po místnosti. Saul na to nikdy moc nebyl, ale byl ochoten to přežít. Když v tom ho napadlo něco opravdu bláznivého. Jako kdyby byli opět puberťáci. Vzal Farah za ruku a spolu běželi k zadnímu vchodu do míst, o kterém nováčci neměli ani ponětí. Schovaný plácek využívali především velitelé.

Netrvalo dlouho, než žena pochopila o co mu šlo. Zůstala jen v tílku a sukni, když vyběhla do deště. Saul si svlékl svetr a šel přímo za ní. Vybídl ji k tanci, přičemž je kapky smáčely. Bylo jim to jedno, vlastně jim to vykouzlilo úsměv na tváři. Vynahrazovali si léta, které strávili odděleně, i kdyby to mělo být pouze jedním tancem durch mokrý.

S úsměvem na tváři se zvedla a přešla ke kartotéce. Popadla několik složek ze stolu a se stále pitomým výrazem je vracela na místo. Byl to rituál, kterým se dostávala do pohody mezi klienty. Zapálila si dokonce vonnou svíčku, což neudělala už hodně dlouho, jako kdyby se vracela do začátků své kariéry. Uvědomovala si, kdy to přestala dělat. Jednou ji omylem nechala rozsvícenou i během sezení a jeden z vojáků se hýbajícího plamene, vytvářející stíny, lekl. Až zaklepání na dveře ji donutilo svíčku sfouknout a přikrýt onu sklenici rukou. Pocítila mírné pálení, které ovšem stačilo strčit na několik vteřin pod tekoucí vodu.

„Sedni si, hned se ti budu věnovat," promluvila zády ke dveřím stojící u umyvadla.

Dívka se rozhlížela po místnosti a netušila, zda udělala správnou věc. Občas prsty zavazela o sluchátka, která téměř nikdy neodkládala. Měla k tomu své důvody, které se úplně nedaly skrýt. Cítila z Farah klid, u každého zněl jinak, ale jen u některých se nemíchal s něčím jiným. V první chvíli to nedokázala přiřadit, ale jemný hlas znějící v hlavě jí stačil k tomu, aby se uklidnila i ona. Nedumala nad tím, dokud Farah nehýbla rukou a ona skladba nenaplnila místnost.

„To není úplně obvyklá píseň, že?" zeptala se aniž by se k ní otočila. Čekala, dokud neuslyší její hlas.

„Většinou se jedná o zpěvačky, je pravda, že jsem nepotkala příliš lidí s..." zasekla se a zaposlouchala se do skladby You Raise Me Up. Přibližně u půlky skladby něco nesedělo. Farah se posadila naproti ní a nechala písničku jet několikrát dokola, dokud ji nevypla. Nechávala ji přemýšlet a zaměřit se na to, co bylo jinak. Zavřela oči a nahlédla ji do mysli. Jediný člověk s mocí mysli, komu vlezla do hlavy byla Rosalind. Jenže už jen barva očí Musy byla jiná, téměř vždy měly její oči růžovou fialovou barvu. Učila se to ovládat, ale v přítomnosti pubertálních výrostků to příliš nešlo. Dívka si v hlavě organizovala jednotlivé tóny, protože při porovnání se jednalo jen o mírnou změnu v tónině několika z nich.

Farah si všimla, kam její myšlenky směřovaly. Bylo to zatím příliš slabé než aby to byl některý z pocitů, který v sobě cítila. Tohle se může stát pouze, když... Ani svou vlastní myšlenku nedokončila, protože to nějak nedokázala. Odložila si to na později a ukázala dívce na křeslo, u kterého nervózně stála.

K tomu, aby se jí dívka otevřela, si potřebovala nasadit sluchátka a odstínit se i od své psycholožky. Farah na ni nespěchala, viděla její nepořádek v hlavě, který se snažila urovnat, ale nedařilo se jí to. Dokud se nerozbrečela, místností se ozýval ženský zpěv, který určitě nepustila ona. Vycházelo to z dívky, která měla své schopnosti aktivované a již napojené její mysl. Teskný žalozpěv doplňoval Musy slova o ztrátě, někdy se ona píseň změnila na burácivé zvuky a poté se vracela zpět. Až když zazněla poslední slova, dívka otevřela oči. I přesto, že se soustředila na sebe, její oči svítily. Což donutilo Farah podívat se směrem k přehrávači. Jenže když se na něj předtím přestala zaměřovat, tak se vypnul. Mohlo to znamenat pouze jednu věc, že to slyšela pouze ona. Nedokázala to však vysvětlit.

„Kdysi mi máma vyprávěla takovou věc, které jsem nevěřila. Prý legenda, kdy se setkali dva tvorové se silou, kterou mohli propojit. Myslím, že to byla labuť s drakem, je už dlouho, co jsem ji slyšela naposledy. Prý se při tom vytváří něco jako most," ozval se její hlas, tentokrát lehce nalomený. Nezněla jako že to udělala schválně, ale věděla o trochu více než ona. Vyhasínající most mezi nimi přerušil veškerou vnitřní komunikaci. Musa se vrátila do své obvyklé komfortní zóny a získala zpět svou barvu očí. Čím ale Farah překvapila, bylo to, že si ona sluchátka sundala.

„To byla ona, kdo zpíval? Tvá matka?" zeptala se opatrně a zvedla pero, kterým si dělala poznámky. Všimla si své klepající se ruky a snažila se ji uklidnit. I proto si semkla prsty a čekala na dívčinu odpověď. Rozhodně se zdála sdílnější než když přišla.

„Ano, vždy jsem ji poslouchala, zpívala mi tak často jak jen mohla. Ale od té doby, co... už tu není, se tam ozývá onen skřípot. Ztrácela hlas, dokud úplně nepřestala mluvit. Tak moc mi chybí, nejen jako máma, ale i jako osobní zdroj klidu," zavřela oči a bylo vidět, že se rozbrečela. V hlavě jí viděla vzpomínku na chvíli, kdy její máma v nemocnici vydechla naposledy. Neslyšela slova, která říkala, ty se před ní dívka rozhodla uzavřít. Nedivila se jí, byla to chvíle, kterou si měla nechat jen pro sebe. Stejně jako poslední pohled na klidnou tvář a položení několika lilií na hruď pod ztuhlé ruce při posledním rozloučení.

Nechtěla ji zklamat, ale neměla s něčím takovým zkušenosti. A dívka rozhodně nebyla někdo, kdo by to nepoznal. Musela k ní tedy být naprosto upřímná, jako snad ještě s nikým. Ani se Saulem zatím nedospěla do bodu, kdy by vyklopila své obavy. Zhluboka se nadechla a promluvila klidně znějícím hlasem: „Bojím se, že tohle nebudu umět opravit. Maximálně se můžeme pokusit je ztišit, aby vynikl zpěv a ne chrčení. Vyvolává jej trauma, které se po smrti tvé matky vytvořilo. Brání ti, abys její hlas slyšela čistě. I jen pokus bude nepříjemný, jsi na to připravená?"

„Horší než samotné chrčení, které občas slýchávám?" Musa odpálila její otázku svou. Chtěla přesvědčit Farah, že její pomoc nemohla zhoršit její problémy. Navíc si mohly pomoct navzájem, což však nahlas Musa neřekla. Nenašla dostatek odvahy.

„Je to možné, ale pamatuj na to, že nejsem čarodějka. Mohu tě uklidnit, snažit se pomoct, ale samotného empata jsem ještě nepotkala."

„Jsem ochotna to riskovat, být empat mezi puberťáky je mnohem horší zkušenost než jakákoliv terapie, která bude jen pro mě," uklidňovala ji a byla ochotna nadhodit ještě další důvody, proč by to ráda zkusila. Nakonec Farah přece jen souhlasila. I v její hlavě viděla, že hádat se s ní byl předem prohraný boj. Když si s ní domlouvala další termín, zahlédla, že se její moc aktivovala. Což znamenalo, že most nadobro zmizel a už ovládala pouze svou sílu, kterou jí mohla analyzovat. Čím víc se blížila pauza, tím víc v ní narůstaly její vlastní pocity. A těm se dívka snažila vyvarovat. Rychle se rozloučila a nasadila si sluchátka. Farah se za ní dívala celou dobu. Chvílemi zapomínala i pravidelně dýchat. Ještě se však před odchodem otočila zpět a tiše pronesla: „Gratuluji. Budete skvělá máma."

Když se za Musou zavřely dveře, žena si zhasla a položila se na lehátko, kde nechávala všechny pacienty. Musela se stát svým vlastním, alespoň na malou chvíli. Ruce si dala podél těla a zaměřila se na to, co se dozvěděla od dívky. Ony tóny jí stále zněly v hlavě, spojovaly se s jejími slovy. Každý dalším přehráním si byla stále jistější. Nebo alespoň zmatenější. Mohla to být vůbec pravda? Nemohla se mladičká dívenka splést? I přesto se z jejích očí vykutálelo několik slz, které nemohla ovládat. Jako kdyby se znovu nacházela na emocionální horské dráze. Tentokrát mířila z nejvyššího bodu přímo dolů. Každým dalším centimetrem ztrácela půdu pod nohama a slz přibývalo. Ani si neuvědomila, že si instinktivně položila obě ruce na břicho. Nevěděla, co by měla dělat. Všechno se dělo najednou, jako kdyby nastoupila do rychlovlaku a jen sledovala ujíždějící krajinu kolem. Nemohla zavolat Saulovi. Ještě netušila, že už měl své podezření. Dokud neměla jistotu, že to mohla být pravda. Vyvolávat plané naděje.

Místo toho otevřela zprávy a vyťukala jediného člověka, který v tu chvíli mohl být ku pomoci. Potřebuju pomoct. A to hodně.