Netrvalo dlouho a místností se rozeznělo vyzvánění telefonu. Raději se podívala na jméno volajícího, kdyby to náhodou byl Saul místo Bena.

„Farah, stalo se něco?" ozval se muž jako první. Nepozdravil, rovnou přešel k věci. Věděla, že to bylo potřeba. Normálně se totiž nestávalo, že by mu Farah volala. I když normálně bylo velice relativní, hlavně od té doby, co ošetřoval Saula. Dokonce si i našel jinou psycholožku, o což ho požádala ona žena. Kodex jí zakazoval léčit své kamarády a tím se střelený lékař stal. I když ho měla občas chuť podříznout, hádala, že to k tomu prostě patřilo.

„Mohla bych se za tebou v blízké době stavit v nemocnici?" Otázka vyvolala na druhé straně ticho. Ben se snažil sesumírovat myšlenky, ale poté se starostí v hlase odpověděl: „Budu tu zítra, pokud to stačí. Případně bych tam mohl dojet ještě dnes, ale to by jim možná přišlo podezřelé. Opravdu mi neřekneš, co se děje?"

„Raději bych to neprobírala po telefonu." Přiznala se a s aktivovanými schopnostmi prohlížela místnost, zda za ní někdo nestál. Zachytila jeden nepříliš silný signál, který se k ní pomalu blížil. Ani se nehnula a čekala, co se bude dít dále. Když se před ní zjevila hluchá uklízečka, oddechla si. Měla ji ráda, jen na ni občas poslední pacienti reagovali poněkud nešťastně. Několikrát do týdne musela vysvětlovat, že jejich tajemství není ohroženo. A přesto Farah měla výhodu. Mohla si s ní popovídat. Jinak. Pomocí myšlenek, protože u ní pracovala tak dlouho, že si jejích schopností byla vědoma.

„Dobře, přijeď k večeru, to tu bývá nejméně lidí."

„Bene? Děkuju."

Nemohla se ukázat před Saulem, nejspíše by to nezvládla. Posbírala si všechny věci, které potřebovala a vyrazila k domovu. Telefon vypnula, potřebovala klid jen sama se svou hlavou. Tušila, že se jednalo o hodně špatný nápad, ale nic jiného ji v tu chvíli nenapadlo. Nedovolila si myslet na nic, dokud se za ní nezaklaply dveře bytu. Světla zůstala zhasnutá a i bez nich přidržující se zdi došla až do kuchyně. Cítila první slzy kutálející se přes tváře, ale nevěnovala jim přílišnou pozornost. Posadila se na zem a opřela hlavu o zeď. Připadala si jako kdyby stála na střeše vysoké budovy a právě se rozhodla udělat krok do prázdna. Spousta myšlenek se jí zmítala v hlavě, nebralo to konce. Dokonce se začala bát i o to, že se jim podaří lebku zničit a vyvrhne je to ven.

Rozpuštěné vlasy jí spadaly na ramena a žena se zavřenýma očima přemýšlela, co vlastně bude dělat. Všechno se to dělo až příliš rychle, myslela si, že až se někdy uváže, bude na to dokonale připravená. Teď se ale něčemu takovému ani neblížila.

Ovšem nejenom v jejím životě se měla stát obrovská změna. Saul seděl na své posteli a snažil se dovolat Farah. Chtěl si s ní o něčem promluvit, ale když se i počtvrté ozvala pouze hlasová schránka, odhodil ho vedle na postel. Potřeboval slyšet její klidný hlas, který by mu pomohl se rozmyslet. Vedle něj totiž ležel dopis, kdy ho jeden z generálů vyzýval k dostavení se do jejich hlavních prostor. Podle všeho byl Andreas zbaven hodnosti velitele, kvůli podvodům. Dostal k němu ještě jeden, který byl přímo od něj.

Přiznával se v něm, že udělal spoustu špatných věcí. Některé i z těch neodpustitelných, kdy ho poslal na dvě zahraniční mise, dokonce na onu jednu díky které měl na zádech spoustu jizev. Nebylo proto divu, že po několika řádcích skončil odhozený na zemi. Nezajímaly ho prázdné omluvy, měl chuť se zvednout a dojet k němu. Věděl, že by za to dostal také trest, kdyby se pokusil uhodit vězně, ale třeba by se mu konečně ulevilo.

Vzpomínal si na ten den velice přesně. S několika kolegy měl obhlédnout místo, kde se nacházeli civilisté. Jejich úkol zněl jasně. Dostat je do bezpečí předtím než se něco semele. Jenže pak všechno kolem nich ztichlo. I prach se přestal na malou chvíli vířit. Děsivé ticho roztříštil až křik jednoho z nich. Na útěk však už bylo pozdě. Kousek za Saulem se objevil malý chlapec, který vylezl z nedaleké budovy. Uviděl v něm malého Skye, neváhal ani vteřinu a rozběhl se k němu. Schoval ho do svého objetí a nastavil směrem k výbuchu záda. Ohlušující rána s výbuchem rozmetala, co jen mohla. Díky jeho zásahu byl malý chlapec jen otřesený, ale Saul na tom byl mnohem hůř. Jeho kamarádi byli po smrti a on sám bojoval o každou vteřinu. Několik střepin mu na zádech udělalo pěknou paseku. Ztrácel vědomí, přál si, aby už ona bolest přestala. Jenže místo toho se jen zhoršovala, vycházela zevnitř. Strach z toho, že už nikdy neobejme svého syna a vrátí se domů pouze symbolicky. O čemž už nebude ani vědět.

Sundal si vršek a odešel do koupelny. Podíval se na svá záda. Nerad je komukoliv ukazoval, vždy se je snažil mít zakryté alespoň tílkem, které ty nejhorší z nich skrylo. A přesto to nebylo nic oproti trpké zradě, kterou v sobě cítil. Bolest pominula už před dlouhou dobou, stala se jen špatnou vzpomínkou, díky které si uvědomil, že musel prožívat každý den jako kdyby byl ten poslední. Přehodil přes sebe svetr a zamyšlený se rozešel k pokoji, kde bydlel Marco. Zaklepal a chvíli počkal. V kapse měl onen dopis, cítil jeho váhu, i když papír skoro nic nevážil.

„Potřebuješ něco, Saule?" zeptal se rozcuchaný Marco ve spodním prádle. Bylo vidět, že ho při něčem vyrušil. Muž se už chtěl otočit a raději zmizet, ale zahlédl jak jeho tmavé oči zesvětlaly. Pozdě. Svou odpověď si již získal sám. Bastarde, co mi lezeš do hlavy.

„Proč to nechceš přijmout? A bastard nejsem, co jsem se koukal naposledy, tak jsem velitel."

„Hele, víš co? Já radši zase půjdu. Stejně vidím, že máš něco důležitějšího na práci, nechci rušit."

„Práce bych tomu neříkal, ale jak chceš. Může chvíli počkat," odpověděl mu a podíval se zpět do tmavého pokoje. Zasmál se a popadl z věšáku župan. Ani jeden se o tom slovem nezmínil a Marco nechtěl vědět, co se mu honilo v hlavě. Když došli do hlavní místnosti na vymýšlení strategií, našli tam Nouru sedící nad nějakými plány. Stačila chvíle, než si jich všimla a nadskočila.

„Nechceš si tu rozsvítit?" zeptal se pobaveně Marco. Stačil jediný pohled, aby Saul poznal, že na sobě měla pyžamo. Kmitala očima, ale často se zastavovala na mapě. Bylo poznat, že něco nebylo v pořádku. Obvykle to byla ona, kdo ve vtipech pokračoval, ale tentokrát se její výraz ani na sekundu nezměnil. Necukal jí koutek, stále se mračila.

„Já jen...Něco jsem hledala." Zněla jinak než obvykle, strach se jí vepisoval do tváře. Saul udělal několik kroků dopředu a uviděl mapu s několika zakroužkovanými oblastmi, kde vojáci nejvíce působili. Všiml si i několika křížků, ze kterých poznával místa, kde kdysi byl. Z některých měst zůstala pouze holá planina. Ale zakázal si na to myslet, více ho trápila Noura.

„To jsme poznali. Řekneš nám o co jde?" vyhrknul Marco, který poznal, že se Saul chtěl zeptat na to samé. Nechtěl mu v tom bránit, ale i jeho Nouřin výraz zarážel. Zvlášť, když u ní takový výraz neznal.

„Andrease místo soudu a trestu poslali na misi a zaslechla jsem, že za několik dní tam budou posílat další nákladní letadlo. Nelíbí se mi to, ani když je to někdo jako on." Její slova visela ve vzduchu jako varování. Vytáhl ze zadní kapsy dopis a hodil ho na stůl. Nemuseli ho číst, stačilo se podívat na pečeť, kterou rozbil, když to otevíral. Najednou to začalo dávat smysl. A přesto Saulovi začalo být ještě hůř.