Rádiový klid, i tak by se dala nazvat situace mezi Saulem a Farah. Každý řešil své problémy, ale přitom se jejich světy navzájem potřebovaly. Prozatím se však světy držely kousek od sebe. Ani jeden z dvojice nevěděl, jak moc jejich propojení bude zásadní.

Farah ležela na ustlané posteli a hleděla na bělostný strop. Kolem sebe měla rozprostřené rozpuštěné vlasy, aby mohla ležet hlavou přímo na dece a svobodně přemýšlet. Nevěděla, co měla dělat, obvykle by se s volným časem dokázala poprat. Jenže to teď nepřipadalo v úvahu. Stále musela myslet na Benova slova, která jí převrátila všechno naruby. Věděla, že sama tohle nemá šanci dát dohromady, předtím by čekala, že se to bude podobat pouze složitějšímu puzzle, ale opak byl pravdou. Nepravidelné tvary střepů mysli nebylo možné dát dohromady.

Už ani nemohla brečet, všechny slzy vyčerpala den předtím, když potřebovala usnout. Napadal ji pouze jediný člověk, který jí v tu chvíli mohl pomoct a jehož se to také týkalo. Jenže chyběla jí odvaha a síla vůbec zvednout telefon. Jako kdyby se její tělo přeměnilo na kámen a byla omezena jen na jednu polohu, ve které mohla přemýšlet.

Jak by si přála ovládat to, co uměla Rosalind, když hledala Saula. Mohla by jen vnitřně zakřičet a třeba by to slyšel. Jenže ne všechno jí žena chtěla prozradit a toto byla jedna z věcí. Opatrně se zvedla, najednou to šlo a popadla z komody blok. Vzpomněla si na prosbu dívek, aby je učila. Momentálně se to mohlo stát jediným vodítkem k tomu, aby se nezbláznila. Nechybělo mnoho. Síla se jí rozlévala po těle, když přemýšlela nad vším, co by jim mohla vysvětlovat a případně ukázat. Zároveň nechtěla být jako její mentorka. Ublížit jim bylo úplně to poslední, co měla v plánu.

Odložila na chvíli blok na postel a potřebovala se převléct do něčeho, co by neměla tolik obepnuté kolem těla. Pohled jí padl na část skříně, kde stále měla Saulův starý svetr a pousmála se. Asi přišel ten správný čas, aby se vrátil na světlo. Vytáhla ho z pytle, oblékla si ho a povzdechla si. Přece jen to nebylo ono, i když mu patřil.

Chtěla si dojít do kuchyně pro sklenku vody, ale její pohled upoutalo několik lahví alkoholu. Vábil ji k sobě a ona se mu snažila odolávat. Kdyby byla mrcha, vzala by tu nejsilnější z nich a vrátila svůj život do starých kolejí. Jenže musela by svůj čin i s těhotenstvím udržet v tajnosti před Saulem a neměla jistotu, že by se o tom nějak nedozvěděl. Ovšem pak se jí do mysli vkradla představa zničeného brečícího Saula, což aktivovalo její schopnosti. Nedokázala by k nim přijít a vylít je bez toho, aniž by se napila. Nabízela se však jiná varianta, kterou však ona neovládala. Jako kdyby se dostala do podivného transu. Zvedla ruku a mohla jen sledovat, jak se první z flašek rozletěla na kusy. Ihned po ní následovala další, dokud se mi po zemi nerozléval všechen jejich obsah. Několik střípků jí zasáhlo, ale stále to byla lepší varianta než se jimi nechat zlákat.

Dívala se na to, jak se jejich obsah měnil na velikou kaluž obestlanou střepy. Věděla, že by to měla uklidit, ale cítila se slabá. Nic podobného necítila už hodně dlouho. Vlastně od doby, kdy se s nimi učila zacházet. Ale přesto jí to připadalo jiné. Udělala několik kroků dozadu, než se musela posadit. V kapse nahmatala telefon a pokusila se nezavadit čímkoliv o poškrábané ruce. V některých ranách stále měla malé střípky, kterých si momentálně nevšímala. Zapnula telefon a všimla si několika zmeškaných hovorů. Roztřásly se jí ruce jen při pohledu na jejich množství.

„Saule, mohl bys za mnou, prosím, přijet?" Překvapilo ji, jak slabě její hlas zněl. Ale nemohla si pomoct, každou chvílí si připadala slabší. Netušila, kdy to přijde, ale věděla, že ano. Otevřela svou duši a poprvé ho o něco poprosila. Ale zatím mu to nedocházelo. Zívl si a Farah tušila, že pokud ještě něco neřekne, zůstane na to sama.

„Farah, nepočkalo by to do rána?" položil otázku, které se bála ještě víc než toho, že se jí před očima zatmívalo. Posbírala poslední kousky sil a pokusila se znovu promluvit: „Hned, prosím. Potřebuji tě tu." Bylo to poslední, co ze sebe dokázala ještě dostat. Snažila se jim dát důraz, aby to pochopil, jenže na druhé straně bylo ticho. Čekala, dokonce si i zkontrolovala, zda se to nevyplo. Na to, co potřebovala slyšet, si musela ještě nějakou chvíli počkat.

„Pokusím se tam být, co nejdřív, ano?" odpověděl nakonec, protože takovou ji neznal. Naléhala, už jen to v jeho hlavě vyvolalo spoustu otázek. Popadl bundu a vyběhl ven. Málem vrazil do hlídkujícího mladíka, ale neotáčel se. Věděl, že nebylo času nazbyt. Farah si mezitím opřela hlavu o zeď a snažila se zhluboka dýchat. Nechápala, co se s ní děje. Už jen stěží držela otevřené oči. Když uslyšela v předsíni šramot, mohla si konečně oddechnout.

Saul vytáhl schovaný klíček, o kterém mu už tehdy, když si ho zavolala s alkoholem k sobě do bytu. Zdálo se to jako věčnost. Snažil se, co nejrychleji otevřít, ale díky tomu se mu povedlo odemknout až na několikátý pokus. Uvnitř se svítilo, což ho nepřekvapovalo. Ale bylo tam až podivné ticho na to, že ho čekala.

„Farah?" zeptal se nahlas a doufal, že se mu dostane odpovědi. Jakmile však udělal několik kroků ke kuchyni, spatřil ji sedící opřenou o zeď. Poškrábaný obličej a ruce, z některých ranek jí ještě teklo trochu krve. Zrychlil krok a kleknul si vedle ní. Nevnímala ho, oči měla zavřené. Ve vzduchu cítil podivný smrad, který však poznával. Alkohol? Pohledem hledal příčinu, než si všiml podivné zvětšující se kaluže. Sundal si bundu a Farah přikryl. Potřeboval do místnosti dostat čerstvý vzduch. Na úklid nebyl čas, první byla na řadě ona. Vzal ji do náručí a pomalu odnesl do ložnice. V tom měl praxi, ale tentokrát se o ni bál milionkrát více. Předtím alespoň věděl, proč byla mimo a že za pár hodin bude v pořádku.

Jenže teď? Otázek přibývalo a nedostávalo se mu žádných odpovědí. Jakmile ji položil, všiml si svého svetru, což mu vykouzlilo chvilkový úsměv. Přikryl ji a došel pro misku s vodou. Děkoval svým učitelům na akademii, že je naučili opravdu všechno. Opatrně vytahoval střepy, aniž by jí ještě více poranil, ale šlo to jen s těmi většími. V rohu místnosti zahlédl kosmetický stolek, potřeboval z něj pinzetu, pokud něco takového vůbec měla. Stále to bylo pravděpodobnější než se pokoušet najít lékárničku.

Když měl hotovo, namočil malý ručník z koupelny do vody a položil jí ho na rozpálené čelo. Poté ji chytil za ruku a čekal. Nic víc udělat nemohl. Zavolat pomoc ho v tu chvíli totiž vůbec nenapadlo, jako kdyby jeho mozek mířil jediným směrem a na ostatní zapomněl. Až po nějaké době ho napadlo alespoň kontaktovat Bena, který mu skrze telefon poradil, co by měl dělat. Sám přijet nemohl, a tak to bylo na Saulovi.

Naštěstí se jeho péče začala vyplácet. Farah se po nějaké chvíli začala probouzet, a když uviděla Saula vedle sebe, byla ráda, že to nakonec zvládla. Jedna výhra však neznamenala vyhranou bitvu. Stále ho potřebovala zasvětit do toho, proč ho vůbec zavolala.

„Saule, já..." Jenže muž její větu přerušil. Byla bledá a vyčerpaná. Místo toho odpověděl: „Odpočívej, řekneš mi to potom. Nebo se chceš omluvit za to, že jsi zase pila?" Jiné vysvětlení ho v tu chvíli nenapadalo, možná i proto, že se onen smrad rozlitého alkoholu dostával až do ložnice.

„Ne... Ale musím ti něco říct." Ovšem ta pravá slova nemohla najít. I proto se rozhodla pro něco riskantnějšího a netušila, zda to bude fungovat.

Posbírala veškerou sílu a donutila své oči přepnout do ledově bílé. Zavřela je a stiskla mu ruku. Nemohla najít ta správná slova, a proto raději použila své vzpomínky z nemocnice, kdy jí to Ben oznámil. Překvapený Saul netušil, co se sakra děje. Až po nějaké chvíli ticha se ozval jeho překvapený hlas: „Já budu táta?"

Farah se jen mírně usmála a dívala se na něj už svýma obvyklýma očima, které na ní tak miloval. Saul zůstal s otevřenou pusou, dokud se mu z očí nedostalo několik slz. Zvedl se, sedl si vedle ní na postel a políbil ji.