Nečekala, že se jí nějaké oblečení bude vůbec líbit. Ale když zahlédla normální obchod, kde na každém kroku nespatřila oblečení odhalující více kůže, než ji dokázalo zahalit, přitáhlo to její pozornost. Většina z nich byla v jejich oblíbených barvách, které však většina kolem považovala za nudné. Ale co jí mohlo být po nich, přece jen ona byla ta, co to bude nosit, ne nějaká panička z velkoměsta. I proto si ukradla velký košík, jež strčila Saulovi do ruky a začala tam nahazovat věci. Jenže na jeho výrazu viděla, že tohle nebylo to, co si představoval pod zábavným dnem. I proto se rozešla do formálního oblečení, kde doufala, že najde něco, co se bude líbit oběma. Nejspíše ale minula kouzelnou bránu od barev, které milovala k těm, které nesnášela. Což se ovšem líbilo jejímu doprovodu. Zastavila se, opřela se o nejbližší stojan a čekala, zda se k ní hodlá vrátit. Zakroutila hlavou, když se skoro rozběhl směrem, který ji děsil. To však netušila, že to může být ještě horší. I proto se radši otočila a hledala něco, v čem by nevypadala jako nafouknutý pavouk s balonem místo břicha.

S několika věcmi si to zamířila ke kabinkám, nehledě na ztraceného Saula, který se toulal bůh ví kde. Už se viděla rozvalená na posteli, až bude moct sundat každým krokem více nepohodlné boty. Jenže bez něj se jaksi vrátit nemohla, to by nedělalo dobrý dojem. Co si koupit lopatu a předstírat, že upadl několik metrů pod zem jako Andreas? O několik chvil později to však zavrhla, protože by jí ten trouba chyběl. A navíc by to Skyovi nemohla udělat. Zhluboka se nadechla a posadila se ve zkušební kabince na malou lavičku. Potřebovala si odpočinout a sundat si na chvíli boty. Hleděla na své vybrané věci a měla chuť se rozbrečet. Čekala, že jich najde mnohem více, ale také především to, že se bude muset ještě na nějakou dobu vzdát svých milovaných šatů. Byla však ochotna to pro své dítě riskovat. Ještě, než se stihla rozbrečet, otřela si oči a na chvíli je zavřela.

Až když uslyšela odkašlání, znovu je otevřela. Stál před ní Saul s rukama za zády. Už jen z toho věděla, že tohle jistě nebude dobré.

„Jako první mám pár podmínek. Nebudeš na mě křičet, protože jsme na veřejnosti. Moje druhá podmínka je, že mi nezpůsobíš bolest svými schopnostmi. Ta třetí nejpodstatnější, že jim dáš šanci, kvůli mně." Lehce sklopil zrak, když si všiml jejích přivřených podezřívavých očí. Bylo mu to jasné, že by to tam nejraději celé podpálil, jen aby to nemusela splnit. Ale hodlala to alespoň jednou překonat. Beze slov kývla, i když tomu Saul příliš nevěřil. Ale nemohl si pomoct, uvnitř něj ji v nich už dávno viděl a stačilo jen, aby aktivovala své schopnosti a byl by v čudu.

Opatrně je dal před sebe a Farah spadla brada. Tolik barvy v jednom kusu oblečení snad nikdy neviděla. Měla chuť si nasadit sluneční brýle, kdyby je měla po ruce. Myslím, že on opravdu spadl někde na hlavu. Anebo za to můžou ty mise? Ale slib byl slib. I přesto se však rozhodla odmítnout: „Tohle na sebe nevezmu..." Ohrazovala se a založila si ruce na prsou. Vzala by na sebe spoustu věcí, ale něco takového opravdu ne. Ani jeho šarm ji k tomu nemohl donutit.

„Ale no tak, já vím, že ti to bude slušet." Snažil se ji přesvědčit, dokonce zkusil i štěněčí taktiku, ale nevypadalo, že by to nějak extra zabíralo. Netušil, co se jí honilo v hlavě. Chtěl couvat a vrátit je na místo, odkud je vzal, zrovna když promluvila: „Tím pádem si je zkusíš jako první a já se poté obětuji a vezmu je na sebe." Doufala, že ho to přinutí vrátit. Jenže jeho výraz se každou chvílí měnil. Jako první mírně zrudnul, ale poté se mu místo šklebu vytvořil malý úsměv. Jako kdyby to pro něj nebyla žádná oběť a hodlal si to užít jen proto, aby si je Farah vzala na sebe.

„Když jinak nedáš..." Dramaticky se otočil a zamířil do jedné volné kabinky. Mezitím k Farah stihla dojít jedna z prodavaček, aby se podívala, co se tam dělo za rozruch. Jenže žena nemohla ani promluvit, jen čekala, zda to fakt udělá. Slyšela mírné nadávání, které upřímně čekala. Přece jen to byly šaty, které se musely zavazovat. Ale po chvíli nastalo ticho, jako kdyby se jednalo o klid před bouří. Mírně vylekaná prodavačka pořád stála vedle nervózní Farah. Nemohla udržet vážnou tvář, i proto se raději snažila rozptýlit hraním si s vlasy. Rozpustila je a přehodila na jednu stranu. Venku je obvykle nechávala spletené, ale tohle byla jiná situace.

Jediný zvuk ji však přiměl zvednout zrak směrem k závěsu na samém konci zkušebních kabinek. Čekala ledacos, ale když jako první zahlédla Saulovu odhalenou nohu a až poté jeho v neonově růžových šatech, zahodila všechnu svou vážnost. Nezajímalo ji, že se kolem ní nacházeli lidi. Nemohla to zastavit, jenže jeho představení nekončilo. Pohyboval se, jako kdyby napodoboval chůzi na mole. K dokonalosti mu chyběly jen podpatky, ale to nahrazovalo jeho vrtění zadku ze strany na stranu. Farah se musela přidržet první kabinky ve které měla věci, protože se cítila podobně jako po několika panácích vodky. Nedostávalo se jí kyslíku, navíc si všimla, že její smích přilákal i další věci. Zhluboka se nadechla a z kapsy vytáhla telefon. Podporovala ho, natočila i krátké video, plus vyfotila několik fotek. Tohle potřebovala mít zdokumentované, i když na záznamu bude slyšet její smích. Saul si to mezitím zamířil stejnou chůzí zpět a předtím, než vlezl zpět do kabinky, pohodil imaginární hřívou a naposledy se zatočil, přičemž málem upadl.

Jakmile byl uvnitř, zadívala se do telefonu, aby vybrala nějakou fotku, kterou by mohla odeslat. Většina z nich byla velice povedená, i proto jich raději poslala více. Nedostala se jí žádná odpověď, ale nedivila se. Nejspíš majitelé čísel, kam to poslala, padli smíchy, anebo hanbou. Jedno z toho bylo velice pravděpodobné. Ale jakmile se před ní objevil usmívající se Saul, věděla, že nyní přicházelo něco horšího. Její část dohody. Zavřela oči, nechala si šaty vložit do náručí a odvést dovnitř kabinky.

Byly jako druhá kůže, dokonce se dokázala přenést i přes tu hroznou barvu. Dívala se na sebe do zrcadla a nemohla uvěřit svým očím. Zvýrazňovalo jí to pas, ale nekřičelo to na celé kolo, že byla těhotná. Po tváři jí steklo několik slz. Měla chuť mu padnout do náručí a omluvit se za své chování. Přece jen věděl, co hledala, bez toho, aniž by to vůbec musela říkat. Setřela si poslední slzu, brázdící cestu směrem ke krku a roztáhla závěs. Zaměřila se na jeho výraz, chtěla si ho zapsat do paměti. Nezklamal. Hleděl na ni, jako na nejdražší poklad. Měl co dělat, aby mu brada nespadla až na zem. Místo toho udělal něco velice nečekaného.

„Vezmeš si mě?" Sice už se na to jednou ptal, ale nyní to bylo spíše divadélko pro ostatní. Farah se rozplakala a padla mu do náručí. Nechtěla mu zatím dát odpověď a on to moc dobře věděl. Saul jí zabořil prsty do vlasů a užíval si vůbec to, že ji takto viděl. Přišel si, jako kdyby na něco takového čekal celý život. Každá hodina na misi se vyplatila, když mohl být s ní. Ještě chvíli tak zůstali, dokud za sebou slyšeli přítomné lidi. Poté se ale Saul lehce odtáhl a kývl směrem k prodavačce, která jeho pokyn naprosto pochopila. Zpoza pultu přinesla úplně ty stejné šaty, ale v méně křiklavé barvě. Tyhle měly být pouze test, co je Farah ochotna podstoupit. Nadechl se a pošeptal jí: „Tyhle klidně můžeme vrátit, testem jsi prošla. Ale pokud bys je chtěla, našel jsem je i v tmavě modré."

Farah se od něj odtáhla, když pochopila, co jí právě řekl. Byla naštvaná, ale vlastně to i chápala. Také ho házela do různých zkoušek, i když občas nevědomky. Všiml si několika slz, které ona ani nezaznamenala a hřbetem ruky je setřel. Nechtěl vidět slzy, pokud nebyly štěstím. Zalezla zpět a převlékla se do toho, v čem přišla. S několika taškami procházela obchodním centrem, dokud nezahlédla místo, kam ji srdce táhlo. Malířské potřeby.

„Počkáš na mě v autě, prosím? Slibuji, že to nebude dlouho trvat." Líbla ho na tvář a do volných prstů mu vtiskla klíče od auta. Momentálně jí bylo jedno, zda tušil, jak se otevírá. Potřebovala být sama, jen ona a její staré já. Potřebovala ho v sobě znovu probudit a nejlépe bez ocásku, který by jistě byl brzo protivný. Jenže jakmile vešla dovnitř, ucítila typickou vůni barev a věděla, že byla doma. Potřebovala všechno nové, své staré štětce kdysi přelámala, i když je dostala od otce. Stále je měla schované, ale musela by je opravit, aby se s nimi zase dalo malovat. O barvách si nedělala iluze. Vzala kromě toho všeho i několik pláten, protože měla své vlastní plány v hlavě, které chtěla uskutečnit. Jako kdyby jí zase bylo patnáct a ona řešila své emoce pomocí patlání barev nejen na plátno, ale i po sobě.

Saul mezitím došel k autu, hodil všechno do kufru a sedl si dovnitř. Myslel si, že pro něj všechno skončilo. Jenže Farah měla připravené i něco jiného. V autě si vytáhl telefon a doufal, že jí to nebude trvat příliš dlouho, přesně jak slíbila. Ovšem nemohl být více na omylu. Stála před pánským oddělením a odhodlávala se vůbec vstoupit. Měla slabost pro pánské oblečení a Saul o tom moc dobře věděl. Ještě aby ne, když většina jeho svetrů padla do chřtánu právě jí.

S další náloží tašek, které nechala zabalit, si to také zamířila k autu. Na tváři měla úsměv a jeho svetr stihla vyměnit za pohodlnou halenku, kterou si naprosto zamilovala v posledním z obchodů. Navíc některá z nich schovávala i tajemství, které mělo počkat na jejich velkou chvíli. Kdy se mu rozhodne odpovědět, což se velice rychle blížilo. Cítila to, nejen sama na sobě a jejím mírně klesajícím strachu, ale také si to již Saul zasloužil. Dokonce hodlala udělat něco naprosto šíleného.

„Chtěl bys řídit?" Zeptala se bez otálení a čekala na jeho reakci, když otevřela přední dveře. Neusadila se, jako tomu bylo obvykle. Saul zůstal jen v úžasu neschopen slova.