Už je tu zima, ale chodníky stále nejsou pokryté sněhem. Ovzduší je ovšem natolik chladné, že i pod teplým kabátem mi je opravdu zima. Ruce zasunu do kapes, abych se aspoň trochu zahřál, ale moc mi to nepomůže, mráz se ke mně i tak dostává a nutí mě se ještě víc zachumlat do kabátu.

Zrychlím krok, abych byl co nejdřív u svého auta a mohl se v něm aspoň trochu ohřát.

,,meow" ozve se zrovna, když procházím okolo popelnic. Prudce sebou trhnu a pohledem přejedu po popelnicích. Zamňoukání se ozve znovu a tak k popelnicím trochu přistoupím a snažím se najít tu ubohou kočičku, která tady teď musí příšerně mrznout.

Pohled mi padne na roztřesené klubíčko schované za jednou z popelnic. Zvědavě se ještě přiblížím, ale omylem šťouchnu do jedné z popelnic, která hlasitě zarachotí.

Klubíčko přede mnou sebou škubne a zvedne hlavu. Není to však kočka. Nebo aspoň ne úplně.

Je to mladý kluk s ušmudlanými tvářičkami a mastnými vlásky, mezi kterými napjatě vyrůstají dvě...ouška?

Až teď si všimnu dlouhého ocásku, který se napjatě vlní okolo toho kloučka. Tvář se mi zamračí v nespokojeném úšklebku. Nic podobného jsem nikdy neviděl.

To vyděšené kotě přede mnou, zaprská a stočí se do klubíčka. Nedůvěřivě mě pozoruje a pomalu couvá. Po chvíli však narazí do studené zdi, které se nejspíše lekne, tak vykvikne a polekaně uskočí kousek stranou.

Chudák, musí v téhle zimě mrznout. I mně je zima a to jsem teple oblečený, on na sobě má pouze vytahané zašpiněné tričko a děravé kalhoty, které jsou natolik špinavé, že ani nerozeznám jakou měly původně barvu.

Pomalými kroky se začnu k tomu vyděšenému kotěti blížit. Začne se klepat a zoufale kňučet. Zastavím se, abych ho ještě víc nevystrašil a přidřepnu si k zemi, abych byl na jeho úrovni. Někde jsem totiž četl, že se zvířaty se lépe komunikuje, když jste na stejné výškové úrovni jako oni. No...i když si úplně nejsem jistý jestli tohle je spíše zvíře nebo člověk.

,,Neboj se, já ti neublížím." pousměji se a natáhnu ke kotěti pomalu ruku. Chvíli na mě nedůvěřivě hledí a občas zastřihá ouškama, ale nakonec se pomalým, nejistým krokem přeci jen vydá ke mně.

Nejdříve mi nedůvěřivě očuchá ruku a když usoudí, že je to v pohodě, otře se mi o ní a spokojeně zavrní. ,,Líbí" mňoukne a dál se otírá o mou ruku. Lehce sebou škubnu a vyjeveně se na něj podívám.
On...mluví?

Pomalými pohyby doleze blíže ke mně a tentokrát se mi zavrtá do náruče, aby se aspoň trochu zahřál. Musí být opravdu promrzlý.

Jemně to koťátko pohladím po zádíčkách a přitisknu ho blíže k sobě, aby mu nebyla taková zima. Spokojeně sklopí ouška a obmotá okolo mě svůj huňatý ocásek. Jen se nad tím pousměji a jemně se odtáhnu, abych se mohl postavit.

,,Z-zima" fňukne nespokojeně koťátko a vzhlédne ke mně s uslzenýma očima. Nad tou roztomilostí mi zacukají koutku a já dostanu nápad. ,,Tak pojď s semnou." navrhnu s úsměvem. Nedokážu si představit ho tady nechat mrznout.

Překvapeně na mě vykulí svá modrá očka a zalesknou se mu v nich slzičky. Chvíli se bojím, jestli jsem ho třeba nějak neurazil, protože skoro začal plakat, ale uklidnil mě jeho radostný úsměv, který se mu v mžiku rozlil po té jeho roztomilé tvářičce.

Ze shora na něj shlédnu a čekám, jak zareaguje. Koťátko ke mně pouze natáhne pacičky a pokusí se vyskočit. ,,N-N-Nahoru" fňukne a očička se mu opět zalijí slzami.

S úsměvem na tváři se pro něj skloním, chytnu ho pod zadečkem a vezmu ho do náruče, kde se mi okamžitě stočí do klubíčka a přitiskne se ke mně. Nejspíš mu je opravdu zima. Bůh ví, kolik večerů už tady takhle mrznul, než jsem ho našel.

Co nejrychleji se vydám ke svému autu, které už v dálce vidím a nevšímám si, že se už stmívá. Vzduch se ještě víc ochladil a já si teprve teď uvědomím, jaká je mi vlastně zima. Skoro ani necítím konečky prstů, kterými něžně dělám kotěti na zádech malé spirálky, abych ho trochu uklidnil.

Jakmile dojdeme k mému autu, s námahou ho jednou rukou odemknu a následně otevřu zadní dveře. Opatrně tam tu malou, chvějící se kouličku položím a přejdu ke kufru, ze kterého vytáhnu malou, chlupatou deku, kterou následně obmotám okolo kotěte, které mi na oplátku pouze zamňouká a do deky se více zachumlá.

Jen se nad tím pousměji, zabouchnu zadní dveře auta a sám se posadím za volant. Ihned zapnu topení a rychle si protřu ruce, abych se aspoň trošičku zahřál, než se celé auto vytopí.

Zasunu klíčky do zapalování a nastartuju. Rychle jenom zkontroluji to malé klubíčko ve zpětném zrcátku a vyrazím.

Koťátko po cestě usnulo a tak, když přijedeme ke mně domů ho vezmu do náruče a opatrně ho spolu s dekou odnesu do svého pokoje, kde ho uložím do postele. Něco mňoukne, více se zachumlá do teplých peřin a stočí okolo sebe svůj ocásek. S úsměvem ho pozoruji a jakmile si ho pořádně prohlédnu, dojde mi, že ho budu muset zítra pořádně vykoupat a pěkně ho obléct.

Potichu, abych to koťátko nevzbudil, odejdu z pokoje a vrátím se do obýváku. S povzdechem se sesunu na sedačku a pohodlně se uvelebím. Myšlenky mi zabloudí k malému koťátku, které zrovna klidně oddechovalo u mě v posteli.

Co je vůbec zač?
Kočička? Člověk? Obojí?

Má zvědavost, je natolik velká, že ze stolku popadnu svůj notebook a začnu si o tom něco hledat.

K mému zklamání toho na internetu moc není. Jednu věc jsem však zjistil. Je to kočičí hybrid. Napůl kočka, napůl člověk. Normálně se mezi námi vyskytují a dokonce je i speciální útulek pro tento druh. To je ale vše co vím.

S povzdechem zaklapnu notebook a vydám se do koupelny, kde se po vyčerpávajícím dnu vysprchuju a převleču do pyžama. Ještě si vyčistím zuby a vrátím se do svého pokoje za koťátkem.

Klidně oddechuje a ouška má napnuté, aby slyšel cokoliv, co se tu šustne. Potichoučku se k němu přikradu a lehnu si za ním na postel. Zavrtám se do peřin a přetočím se na bok, abych se mohl ještě chvíli kochat výhledem na kotě.

Po pár minutách unaveně zavřu oči, přetočím se na záda a spokojeně vydechnu. Myslím, že se o toho drobka od teď budu starat. Nedokázal bych ho vyhodit zpět na ulici. Na to je příliš roztomilý.