9. část 1/2
Summer
Ráno, které následovalo, bych přiřadila k těm méně podařeným. Matně jsem si vzpomínala, že jsem usínala vedle Michaela, který tu už dávno nebyl, a pak mi na mysli vytanula vzpomínka na naši „vášnivou“ konverzaci s Lukem, který tu stále ještě nebyl.
Zrcadlo v koupelně mi vrátilo strašlivý obraz, jehož strašlivost byla přímo úměrná tomu, jak jsem se cítila. Smrtelně bledá, opuchlé, uplakané oči, hlava mi třeštila a pak znovu ta nevolnost. Jak dlouho ještě??
Hned jakmile se mé tělo umoudřilo, pokusila jsem se napravit všechny škody, které včerejšek zanechal na mé tváři. Ty, které zanechal na duši, make-upem bohužel zatřít nešlo.
Chtěla jsem poděkovat Michaelovi za obětavost, se kterou se o mě postaral. Nakoukla jsem k němu do pokoje a našla ho, jak horečně hází všechny své věci do obrovského kufru. Něco mi uniklo? Co se stalo? Luke mu něco provedl?
Jakmile mě zaregistroval, přestal na chvíli zmateně pobíhat po pokoji.
„Neboj, vrátím se.“ Všiml si mého zoufalého pohledu.
„Musím domů, mamka slaví narozeniny.“ Dovysvětlil a provinile se usmál.
„Trochu jsem na to zapomněl, proto ten spěch.“
Spadl mi kámen ze srdce, žádný dramatický odjezd bez rozloučení a bez výhledu na návrat se nekoná. Vrátí se. Ovšem představa následujících dní bez jeho přítomnosti mě nijak nenadchla.
„Doufal jsem,“ nervózně přešlápl a zadíval se do země, „že bys mě třeba chtěla jet vyprovodit?“
Konečně jsem se trochu probrala z překvapení.
„Možná.“ Přikývla jsem.
Společnými silami jsme dobalili kufr přetékající zbytečnostmi. Musel mě na něj posadit, aby se mu podařilo zapnout zip. Když to všechno zvládl, aniž by něco zničil, vítězoslavně se usmál a dotáhl kufr ke dveřím.
„Můžeme vyrazit.“
Taxík už nás čekal před hotelem. Prokličkoval přeplněnými londýnskými ulicemi, na dálnici přidal na rychlosti a až příliš brzy na můj vkus zase zastavil. Už?? Ještě se nechci loučit. Už jen při pomyšlení na to se mi zase dělalo zle.
„Vystupujeme, Summer!“ Křičel Michael vesele, když mi otevíral dveře. Neochotně jsem se vysoukala z auta, notně rozladěná jeho radostnou náladou. Vmžiku se mi ale rozzářily oči nadšením.
„Lunapark??“ Otočila jsem se na něj nechápavě, „já myslela, že …“
„Letím až večer,“ přikývl. "Chtěl jsem ten poslední den strávit s tebou. Ale jestli nechceš…“ Nervózně si rukou prohrábl vlasy.
„Chci!“ Přerušila jsem ho rychle, aby si to nerozmyslel a nepřipravil mě o skvělý den.
„Schválně, kdo tam bude dřív.“ Křikla jsem na něj a rozběhla se k bráně.
Rozesmál se jako dítě nadšené hrou a také se dal do běhu. Můj náskok byl velký, neměl šanci mě předběhnout. K bráně už zbývalo jen pár kroků, v tom jsem ucítila, jak mě zezadu popadl za pas a zvedl ze země. Držel mě v náručí, když probíhal bránou a stále se šíleně smál.
„Je to remíza, Summer, remíza. Doběhli jsme na stejně.“ Oči mu zářily nadšením.
Byl jako malé dítě poprvé v cukrárně.
„Podívej!!“ Chytil mě za ruku, abych mu věnovala pozornost a druhou ukazoval směrem k velkému řetězovému kolotoči. Váhavě jsem si přeměřila kolotoč a zvážila své možnosti. Nejspíš bych neměla. Ve stejný okamžik pohasly i jiskry v Michaelových očích.
„Nene, vsadím se, že by se ti udělalo špatně. To vynecháme.“ Jak tohle ví, problesklo mi hlavou. Stále mě za ruku vláčel mezi atrakcemi. Každou si pozorně prohlédl a nebyla jediná, kterou by vyhodnotil jako pro mě vhodnou. Když nenašel žádnou, která by splňovala všechna jeho, mě neznámá, kritéria, nešťastně se ke mně otočil.
„Promiň, Summy, jsem pitomec. Nedomyslel jsem to!“ Stále jsem se cítila tak nějak mimo hru. Neměla jsem nejmenší tušení, co to vymýšlí. Náhle se mu tvář opět rozzářila tím dětsky upřímným úsměvem, co nešel nemilovat. Cože? Nemilovat? Už i mé vlastní myšlenky mě zrazovaly. Pohled mi sklouzl na pravidelné rysy jeho tváře a ten nakažlivý úsměv. Snažila jsem se ho pořádně vrýt do paměti, abych si ho mohla vybavit kdykoli, až se mi po něm zasteskne.
„Posloucháš mě?“
„Co?“ Vyvinula jsem veškeré úsilí, abych byla schopná vnímat, co říká.
„Povídám ti, že ten největší méďa bude tvůj.“ Konečně i mě padl pohled na velké plyšové zvíře sedící ve střelnici. Než jsem se vzmohla na jakoukoli reakci, už vyvíjel nátlak na „milou“ paní za pultem. Nebo ne, on tomu říká používání šarmu. Nejspíš ten jeho šarm opravdu zabral, protože respekt budící dáma v letech se nakonec pokusila o něco jako úsměv a vyskládala před něj mnohem více nábojů, než měl vůbec dostat a nejspíš tak zajistila, že tato jeho „lovecká akce“ nedopadla fiaskem. Buď to bylo tím, anebo tím speciálním postojem co zaujal. Dlouhé nohy nacpané v těsných černých džínách křížil, jakoby potřeboval na záchod, vzduchovka nebyla kytara, takže si nebyl příliš jistý, co s ní. Ve tváři se mu objevil příšerně soustředěný výraz a rty špulil jako holčička zkoušející před zrcadlem maminčinu rtěnku. Kdyby se nejednalo o tak vážnou věc, což ten medvěd rozhodně byl, smála bych se nahlas. Místo toho jsem dusila smích dlaní přitisknutou na rtech a sledovala jeho počínání. Netuším, jakým zázrakem se mu to podařilo, ale ve chvíli, kdy mu došly náboje, všechny špejle, držící velkého huňatého medvěda, byly přelámané. Vítězoslavně se na mě podíval, když v tom jeho pozornost zaujala jiná žena.
Roztomilá holčička sedící na schodech střelnice. Dlouhé blonďaté vlásky měla zapletené do dvou copů a z obrovských modrých očí se jí koulely slzy jako hrachy. Nezaváhal ani na vteřinu. Seběhl schody a poklekl před ní.
„Princezno.“ Zašeptal hlasem plným takové něhy, že jsem se celá rozpouštěla, aniž by oslovení bylo určené mě. Ta, jíž oslovení patřilo, k němu nedůvěřivě vzhlédla. Když měl její pozornost, pokračoval.
„Kdo ti co udělal? Zastřelím ho!!“ Zamračil se a ukázal na vzduchovku, kterou stále svíral v ruce. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou, protože to fungovalo. Holčička si promnula uplakané oči a zářivě se na něj usmála.
„To by šlo?“ Zamrkala dlouhatánskými řasami.
„Mno, asi bych si musel koupit náboje.“ Zauvažoval a zadíval se na děsivou divu, která mu mezitím otráveně připravovala medvěda.
„Ale když mi řekneš, co se ti stalo, třeba najdeme jiné řešení.“ Mrknul na ni.
Zklamaně na něj pohlédla, ale vysvětlení mu poskytla.
„Tatínek mi vystřelil klokana.“ Začínala opět trochu natahovat. „Jenže brácha,“ ukázala přitom prstem na chlapce, o něco staršího než byla sama, který byl nyní zaměstnán jakousi důležitou činností na nedalekém pískovišti, „mi tvrdil, že žijou na poušti, že jsou zvyklí na písek. Zahrabal ho a teď ho nemůže najít.“ Nešťastně vzhlédla k Michaelovi.
Nechápala jsem, že se nerozesmál. Sama jsem zadržovala smích nad představou klokana zakopaného na pískovišti, ale Mikey na ni hleděl s takovou účastí, jakoby přišla o člena rodiny.
„Tohle vyřešíme snadno.“ Usmál se na ni a vstal. Naprosto si ji získal. Ochotně se od něho nechala vzít do náruče, ruce mu ovinula kolem krku a koketně na něj zamrkala.
Naprosto bez dechu jsem sledovala, jaký je úžasný. Ohromovalo mě, jak snadno a s přehledem vyřešil prkotinu, která pro tu malou znamenala celý svět. S jakou láskou a pochopením s ní jednal.
Jaké by to bylo, kdyby byla naše, napadlo mě. Rychle jsem tuhle vlezlou myšlenku zase zaplašila a zadívala se na ty dva. Michael ji mezitím donesl až k pultu.
„Není to sice klokan, ale mohlo by to stačit, co říkáš?“ ukázal na obří vycpané zvíře. Oči se jí rozzářily, vypadala v tu chvíli úplně stejně jako Mikey, když viděl kolotoč.
„Je lepší než ten klokan.“ Obdařila ho jedním z těch odzbrojujících úsměvů. Hned potom jí Michael postavil na zem a podal jí medvěda z pultu.
„Tak proto, že dneska se na mě nikdo neusmál krásněji než ty, princezno,“ škádlivě na mě mrknul, „je tvůj.“ Radostí vypískla, drobnýma ručkama objala chlupáče a zabořila obličej do měkoučké srsti. Michael jí chvíli pozoroval, pak se k ní sklonil a něco jí šeptal do ucha, malá přikývla, na chvíli pustila medvěda, ovinula ruku Mikeymu kolem krku a drobné rtíky mu přitiskla na tvář. Znovu pak sevřela plyšáka v objetí a zamířila k pískovišti. Cestou se ještě zastavila, aby Michaelovi zamávala, chvíli váhala, ale pak mu ještě poslala vzdušný polibek.
Nevycházela jsem z údivu.
„No prosím.“ Vydechla jsem nevěřícně.
„Snad bys nežárlila.“ Zasmál se.
„Ten medvěd byl můj.“ Připomněla jsem mu. V hraném úleku si přitiskl ruku na rty.
„Ajjj, princezno,“ zavrněl. Zavrtěla jsem hlavou v odmítavém gestu.
„Není mi pět Michaeli!“
„Tak já …ti koupím …“ rozhlédl se kolem, „cukrovou vatu.“ Když jsem ho neodmítla, rozběhl se ke stánku a v mžiku byl zase zpět i s velkou růžovou koulí, kterou mi podal. Posadili jsme se na schody, kde před tím seděla copatá rošťanda. Zatímco já si užívala sladké dobroty, Michael se zadíval na pískoviště. Jeho nová kamarádka usadila medvěda na lavičku a s láskou o něj pečovala.
„Také bych chtěl takovou.“ Vydechl najednou.
Vyděšeně jsem se na něj zadívala. Zatrnulo mi, tohle nevěstí nic dobrého.
Nenapadla mě žádná dobrá odpověď, proto jsem jen tiše čekala, kam tohle povede.
„Vím o tom, Summer.“ Podíval se na mě těma velkýma, zelenýma očima. A mně se zdálo, že mi musí vidět až do duše. Bezděky jsem si stáhla mikinu více k pasu, jako by to mohlo ještě něco skrýt a třeba zvrátit to, co teď řekl.
„Jak?“ Nevzmohla jsem se na víc. Konečně se zase usmál.
„Nejsem slepý, Sum. Stále zvracíš a nezapomeň, nesl jsem tě z té koupelny do postele. A …“ tváře mu zčervenaly, „někdo tě musel převléct do pyžama.“
Bože. Zavřela jsem oči a snažila se utřídit si myšlenky, které se mi teď v hlavě vířily bez jakéhokoli uspořádání.
„Summy?“ zašeptal opatrně. To oslovení, mi rozbušilo srdce, ovšem následný pohled do těch očí plných smutku mi ho málem zastavil. Pohledem přejel z mého břicha na své ruce složené v klíně.
„No víš, je ..?“
„Ne Mikey! Není Luka!“
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro