Zoufale jsem znovu a znovu očima přejížděl odletovou tabuli. Žádný brzký odlet do Austrálie se na ní ovšem neobjevil, i když jsem na ni zíral nepřetržitě nejméně deset minut. 
"Do Sydney to letělo před dvěmi hodinami." Oznámil mi mladík za přepážkou informací. 
"Sakra!!!" Kopl jsem vztekle do nejbližšího odpadkového koše. Byl železný. S bolestným zaúpěním jsem se svezl na zem hned vedle té zatracené věci. Kluk z informací se posměšně ušklíbnul, ale mě bylo do breku. Ale chlapi nebrečí, že? Ten, kdo tohle vymyslel, byl pěkný pitomec. Na mysli mi vytanula vzpomínka na Lucase, topícího se v slzách. Ne, to není žádný chlap! Okamžitě  jsem ten obraz z hlavy vytěsnil a rychle zamrkal, abych potlačil slzy zoufalství.
Jak se teď dostanu do Sydney? Jsou Vánoce, všechny lety budou nejspíš beznadějně vyprodané. Byly.
Postarší, šedivá dáma za přepážkou mi neoznámila žádnou novinku.
"Letenky do Sydney už nejsou."  Dlouhými, vysušeými prsty nepřetržitě bušila do klávesnice svého počítače, ani se neobtěžovala na mě podívat.
"Nemohla byste se kouknout ještě jednou? Vážně je to důležité!"  Naléhal jsem na ni, i když mi nevěnovala sebemenší pozornost.
"Máme vyprodáno." Odvětila a nejspíš považovala náš rozhovor za uzavřený.  
Zoufalství je nesnestielné, občas nutí lidi dělat věci, ke kterým by se za normálních okolností nikdy nesnížili. Zmítán tímhle pocitem, se srdcem sevřeným a s představou Summer, ztracené někde v mém rodném městě, jsem prostě podlehl.
"Michael Clifford!!" 
"Hmm?" vzhlédla ke mně. Prsty bušící do klávesnice se zastavily a ten otravný zvuk utichl. Konečně jsem získal její pozornost, bedlivě mě skenovala pohledem. Náhle se jí v očích  zablesklo poznání.
"Podívám se, co se s tím dá dělat." Otočila se zpět k monitoru, tváře lehce načervenalé.
"Vážně tu pro Vás nic nemáme, první třída je vyprodaná," usmála se provnile. "Leda byste chtěl letět ekonomickou." Pokrčila rameny.
"Vy mně asi nechápete. Musím letět za každou cenu, i kdybych to letadlo měl řídit."  Vyjel jsem poněkud podrážděně.

"Cena?"  Nadzdivhla precizně upravené obočí.
"Nezajímá mě." Odbyl jsem ji. 

Pouze pokývala hlavou, prsty se jí neuvěřitelnou rychlostí znovu rozběhly po klávesách a za okamžik mi s úsměvem podávala mojí letenku.
"Letíte za hodinu." 
Urychleně jsem jí zaplatil a s o něco příjemnějším pocitem spěchal pryč.
"Pane Clifforde?!" Vyskočila pohotově ze své židle, div ji nepřevrátila. Až mě zarazilo, jak rychle najednou dokázala reagovat. 
"Ano?" Protáhl jsem pomalu, vychutnávajíce si její rozpaky.
Nervózně si popotahovala sukni, pak z ní oklepala neviditelná smítka a nakonec si poupravila  bezchybně vyčesaný drdol. 
"Nemohl byste .." líce se jí znovu zbarvily do ruda, "mi věnovat jeden podpis pro dceru?! Zbožňuje Vás." Usmála se nejistě. 
Nemohl!! Vzpomněl jsem si na její počáteční nepříjemnost. Jenže v rukou mě hřála letenka domů, a zítra je Štědrý den a jestli alespoň jednoho člověka mohu učinit šťastným takovou maličkostí, jako je čmáranice na papíru, tak prosím.  
Svým nejkrásnějším písmem, které jsem v tu chvíli dokázal vykouzlit, jsem jí podepsal pár propadlých letenek. Po chvilce váhání jsem ještě z ruky stáhnul jede ze svých náramků a podal jí ho.
"Ať má slečna krásné Vánoce."  
Rázem z ní opadla všechna ta úřednická strnulost. Dojatě mě sevřela v náručí. 
"Děkuji Michaeli, Annie bude mít ty nejkrásnější Vánoce. A Vám přeji to samé." 
"Alespoň někdo." Kývnul jsem jí na pozdrav a nechal ji dál dělat svou práci. Sám jsem zamířil vstříc dalším minimálně 22ti hodinám nervozity, strachu, očekávání a nejistoty. 
Neměl jsem nejmenší tušení, kde budu tu ztřeštěnou holku vůbec hledat, ale rozhodl jsem se prozatím nepanikařit a začít věci řešit ,až nastanou, přímo na místě. Jenže to se snadněji řekne, než udělá. Pokaždé co jsem si představil křehkou Summer, ztracenou někde uprostřed Sydney, neměl jsem daleko k záchvatu paniky. A vědomí, že pod srdcem nosí MOJE dítě, mě v jednu chvíli vynášelo do neskutečných výšin a v druhé akorát zhoršovalo ty úzkostlivé stavy. 
Zatraceně, vždyť ona měla větší odvahu než kdy já budu mít, když se sama znenadání rozhodla odjet kvůli mně do úplnéo neznáma. A to úplné je třeba brát doslovně, vždyť ani neví kde mě hledat. V tom případě, je to ještě odvaha? Nebo jen čiré bláznovství?  A možná, že je to obojí, spojené jedním jediným citem. Láska je to, co dělá z lidí blázny a zbavuje je veškerých obav. Dovoluje jim zbavit se okovů a dotknout se hvězd.  Nehledí na "co když" a "nemůžu", "nevím" a "možná", a prostě konná. Spontanní či naprosto šílené nápady a hlavně činy, jsou její devizou. A pokud se Summer vydala za oceán poháněná silou právě tohoto citu, pak jsem nejspíš ten nejšťatnější člověk na světě. Teď už zbývalo jen doufat, že je to tak, jak jsem si právě vysnil, a že ji na druhém konci světa najdu.

Summer

Trvalo to přesně 22 hodin, než jsem si uvědomila, jakou hloupost jsem udělala. Jenže ve chvíli, kdy jsem v zimní bundě a kozačkách s pořádným teplým  kožíškem, vyskočila na sluncem rozpáleném letišti v Sydney, nebylo už cesty zpět. 
  V obrovské příletové hale mě zachvátila panika. Michael mi často s láskyplným úsměvem vyprávěl o útulném dvoupatrovém domku, kde žil společně se svou matkou a čtyřnohým miláčkem Federerem, který se rád proháněl po prostorné zahradě za domem. V malebném sousedství bydlel i Luke a dokonce i Calum. Kouzelné,ale naprosto nedostačující. Podle tohohle ho nikdy nenanajdu.
Nervózně jsem přecházela po letištní hale a nepříčetně stále dokola vytáčela jeho číslo. Bez odezvy. Kolik měsíců už mi nezvedal telefon? Tak proč jsem si proboha myslela, že se teď něco změní?  
"Volaný účastník, je dočasně..."  Ještě lepší!  Vážně je nedostupný jen dočasně? Pro všechny ostatní možná ano, ale pro mě nejspíš zůstane nedostupným už napořád. Perfektní a nedostupný.
Přestala jsem se snažit navázat s Mikeym spojení a zkusila se dostat z letiště. Venku to žilo. Zůstala jsem ohromeně zírat na velkoměsto, které si žilo svým vlastním životem, naprosto nedbajíc nešťastných, ztracených existencí, jako jsem byla já.  Rozesmátí, opálení lidé spěchali všemi směry. Z práce, do práce, na pláž a z pláže a nejvíce pravděpodobně se všichni hnali domů. Domů, protože byly přece Vánoce. V obrovských taškách, kteří mnozí z nich svírali v rukou bylo možné tušit hromady dárků, které rozzáří oči jejich blízkých, až je další den ráno budou vytahovat z roztomilých punčoch visícíh nad krby. Zdálo se to jako obyčejný Štědrý den, ale v Sydney měl jednu zvláštnost. 
Horko. Slunce zářilo vysoko na čistě modré obloze a teplota určitě neklesla pod třicet stupňů. Všichni opozdilí lovci vánočních dárků se tu proháněli v šortkách, tílkách, barevných šatičkách, žabkách či sandálkách. Jediné osvěžení uprostřed parného léta přinášel mírný větřík, vanoucí z pobřeží, vonící mořem. V těžké zimní bundě jsem si připadala poněkud nepatřičně. Vedro bylo nesnesitelné, chlupy lemující kapucu se mi lepily k potem zbrocené tváři. Ruka mi bezděčně sjela k zipu, abych tělu ulevila od té nesnesitelné výhně. Panebože!!!! Okamžitě jsem bundu zase zapnula a rozhodla se ji nikdy znovu nesundat, i kdybych se měla uvařit. Má hloupost, zbrklost, či zamilovanost, kdo ví, opravdu neznala mezí. Opravdu jsem přes půl světa cestovala v pyžamu, aniž bych si to uvědomila, či se tím nějak vážněji zabývala?!  Znovu jsem překontrolovala svůj outfit. Dlouhé, růžové kalhoty by se ještě daly snést, kdo pozná, že je to pyžamo?! Snažila jsem se přesvědčit, že je to každému kolem jedno, ale pro jistotu jsem upnula bundu až ke krku a znovu pohlédla na hektický tep velkoměsta ležícího přede mnou.  Jediným pohledem nešlo pojmout tu obrovskou plochu, na které se rozprostíralo, což jen a pouze zvětšovalo mou beznaděj.
"Hledáte někoho? Potřebujete pomoci, slečno?"  Zastavil přede mnou milý taxikář se svým vozem. 
Jaká je možnost, že mi může pomoct? Skenovala jsem jeho opálenou tvář, pěkné tmavě hnědé oči a zářivý úsměv. Beznaděj dosáhla svého maxima.
"Vlastně, ani ne .." Sklopila jsem hlavu a otočila se zpět k letišti. Vzdávám to. 
   Na tabuli s odlety se žádný brzký let do Londýna neobjevil. První až ráno, stěžka jsem dopadla na lavičku a pohodlně se usadila. Budu tady trčet ještě pěkných pár hodin, ale koho to trápí, pyžamo  mám, nějak to tady už zvládnu. I přes veškerou snahu být stále pozitivní jsem pomalu začala klesat na mysli. Stmívalo se a hala se začala vylidňovat.  Příletů stále ubývalo a s nimi i netrpělivých příbuzných, čekajících na své drahé. 
 Nervózně přešlapující holčička, pevně svírající ruku své maminky se konečně dočkala. Velké zelené oči se rozzářily, když spatřila mohutnou postavu svého táty, unaveně se proplétajícího davem lidí, táhnoucího obrovské zavazadlo. Když ji zaregistroval, stejná záře se ojbevila i v jeho očích. Dívka se  vytrhla ze sevření své matky a radostně mu běžela naproti. Jeho únava zmizela ve chvíli,kdy ji pevně sevřel v náručí a vesele se s ní točil, dokud se nesmála na celé kolo. Společně pak všichni odešli domů. Budou mít krásný večer, a zítra společně rozbalí spoustu dárků, budou spolu a budou šťastní. Po tváři se mi svezla slza.
Svého šťastného konce se dočkala i plaše vyhlížející, přesto krásná dívka, postávájící přímo u dvěří příletů.  Co chvíli zvedla své velké temné oči, aby překontrolovala příchozí. A konečně,konečně. Zamrkala dlouhými řasami a na posmutnělé  tváři se objevil okouzlující úsměv. Její pocity byly tak očividné. V okamžiku, kdy zaslechla chlapecké zachichotání, co rozeznělo celý příletový prostor,se  její tělo napjalo očekáváním a celá se tak nějak rozzářila. Obě jsme se otočily za tím zvukem, a obě spatřily plavovlasého chlapce v tmavých džínách, bílém tričku a barevných teniskách s pouzdrem na kytaru nedbale přehozeným přes rameno. Byl přitažlivý, ale jen jedné z nás dokázal rozbušit srdce. 
"Nialle!!!" Upozornila na sebe brunetka prudkým mávnutím ruky.  Otočil se za jejím hlasem, přičemž rychle sundal sluneční brýle a odhalil tak nádherné oči modřejší než samo nebe. Znovu se vesele zahihňal, pustil kytaru na zem a rozpřáhl paže. Kráska mu bez váhání skočila do náručí. Pevně ji k sobě přitiskl a chvíli zůstali bez hnutí stát,  vychutnávajíc pouze přítomnost toho druhého. Láska, co se kolem nich vznášla, byla skoro až hmatatelná.  Když si dostatečně užili jeden druhého, blonďák ji uvolnil ze sevření, ale v zápětí k ní natáhl ruku. Láskyplně uchopil její drobnou dlaň a propletl své štíhlé prsty s jejími. Tihle dva byli poslední, když opustili letiště, všechno najednou utichlo. 
 Zůstala sem naprosto sama. Tam venku, za prosklenou stěnou, se město už dávno ponořilo do klidné vánoční noci. Přistihla jsem se, že stále zírám tím směrem, kterým odešel ten krásný pár. Po tvářích se mi znovu svezlo pár slz závisti, lítosti, beznaděje. Utřela jsem je rukávem své super teplé bundy a pak se rozhodla ji pro větší pohodlí sundat, nehledíc na to pyžamové faux paux. Stejně byla tma a nikdy nikdo. Když jsem si svým jediným normálním kusem oděvu vystýlala své místo ke spaní, z protější lavičky v rohu se ozval šramot. Strnula jsem leknutím a zamžourala do toho pološera. Rozenala jsem chlapeckou postavu, choulící se ve spacáku. Nevěděla jsem, jestli je lepší být v tomhle velkém prostoru úplně sama a nebo s jedním neznámým hochem. Opatrně jsem se uložila na své provizorní lůžko a pozdezíravě stále pošilhávala směrem k druhé lavičce.  Svoji kabelku jsem paranoidně přitiskla pevně k tělu a zavřela uplakané oči. Upadla jsem do polospánku, ze kterého jsem se v pravidelných intervalech budila, abych překontrolovala, jestli se neznámý třeba nepatřičně nepřiblížil více, než by měl a to i přesto, že ten se ze svého místa za celou noc ani nepohnul. Znovu a znovu jsem tak upadala do šílených snových výjevů a pak znovu čelila realitě, až jsem přestala vnímat hranice mezi obojím. Chvíli jsem se zuřivě hádala s Lukem v našem pokoji, chvíli jsem byla opět na letišti se zakuklencem naproti, chvíli jsem objímala Michaela v Londýně u řeky a chvíli jsem opět byla na Lucasově narozeninové párty. Stáli jsme spolu s Michaelem na baru a šíleně se oba smáli nějakému jeho, nejspíš hloupému, vtipu. Jeho smích byl tak nakažlivý. Cítila jsem se tak příjemně, když jsem ho sledovala se smát, přivírat víčka a hned zas si nervózně rovnat vlasy prudkými pohyby obou rukou. Bylo mi až líto, když náhle zvážněl, zadíval se do země a plaše posunul svou dlaň těsně k té mojí. 
"Summy!!"  Ucítila jsem pevný stisk, až příliš pevný na tu něžnou plachost, se kterou položil svou dlaň na mou.
"Summer!!" Zaslechla jsem ten příjmemně zastřený hlas těsně u své tváře a stisk na mé dlani ještě zesílil. 
Poplašeně jsem zamžourala do tmy a hrůzou mi zatrnulo. Moje dlaň opravdu vězela v sevření jiné, o dost větší dlaně. Panebože, chvíli jsem to nekontrolovala a ten cizinec je tady. Bude chtít peníze, znásilní mě, nebo mě jen tak pro zábavu zabije?! Než jsem dokázala urovnat své myšlenky a dojít k nějakému rozumnému závěru, cizinec se naklonil těsně k mé tváři. Při tomhle nepatrném pohybu se uvolnila jeho vůně, chvíli si pohrávala s mými smysly, šálila mě, mátla a pak mě celou pohltila. Byla tak známá, tak uklidňující. Vůně pohody, vůně jistoty a lásky. Strachy jsem skoro nedýchala, ale dokázala jsem sebrat veškeré zbytky své odvahy a vzlédnout nad sebe.  
 Narušitel mého už tak neklidného spánku se ovšem vůbec nezdál býti násilníkem. Byl možná vyděšenější než já, temně zelené oči plné obav, na rtech mu pohrával mírný úsměv a vlastně nebyl ani trochu cizí...