Té noci jsem toho moc nenaspala. V hlavě mi stále zněl Calumův hlas. Ale co přesně bych neměla Lukovi věřit?? Co byla ta záhadná věc, o které lhal a která  měla tu moc změnit něco mezi mnou a Michaelem?Dokola a dokola, myšlenky mi vířily v hlavě, vymyslela jsem snad tisíce scénářů, dovedla je všechny skoro až do absurdna, ale nenapadlo mě nic konstruktivního a reálného. Čím více jsem se snažila, tím zoufalejší výsledky to mělo.Toužila jsem po tom najít řešení a zase sevřít Michaela v náručí jakoby se nic nestalo. Cítila jsem naději. Ten pocit, že existuje něco, co by mi ho mohlo vrátit, mě okrádal o spánek. Neklidně jsem se převalovala z boku na bok, zatímco Lucas vedle v poklidu oddechoval.Jeho bezstarostný spánek mě vytáčel do nepříčetnosti. Jsem zvědavá jak ráno vstane?! Tahle škodolibá myšlenka byla poslední, co si pamatuji, než jsem se konečně i já odebrala do říše snů.
  I přes strašlivou únavu způsobenou skoro probdělou nocí, jsem ráno z postele vyskočila s prvním zazvoněním budíku. S Lukem to ani nehnulo, a tak jsem mu blahosklonně dopřála ještě chvíli ve vyhřáté posteli.Dnešek měl být den D, den kdy se dozvím, jestli ten zázrak co nosím pod srdcem je holčička nebo kluk. Těšila jsem se jako malá a nehodlala jsem si ten den nechat pokazit. Nikým a ničím.Natáhla jsem na sebe modré šaty, co jsem našla na dně skříně a co byly jediné, do kterých jsem se ještě vešla. Nebyl to úplně výstřelek poslední módy, ale ladily mi k očím. Při pohledu z okna jsem raději přidala i huňatý svetr.
         Prosinec, jeden z nejšťastnějších měsíců v roce. Vánoce se neúprosně blížily. Milovala jsem to, vánoční Londýn, tisíce barevných světélek, smích vycházející z útulných kaváren společně s vůní skořice a medu,toužebné pohledy dětí postávajících u výkladů hračkáren, vzduch vonící sněhem a k tomu všichni, které milujeme.Vážně všichni??? Někde tam, kde by se mělo nacházet srdce to šíleně zabolelo. Mrzutě jsem se odvrátila od okna a přešla k posteli. Lucas stále klidně spal a mě zachvátila vlna vzteku. Představila jsem si Michaela na jeho místě. Kdyby tu byl on, věřím, že on by byl první vzhůru. To on by nemohl nadšením dospat, snažil by se mě mile probudit a já bych ho mrzutě odbyla. Zkusil by to po zlém, určitě by mi stáhl peřinu, za což by si vysloužil zásah polštářem.Vrátil by mi to, pak bych ho stáhla zpět k sobě  do vyhřáté postele a nepustila ho z náručí, dokud by se tím typicky nakřáplým hlasem neozvalo:
"No tak, Summy! Musíme jít, už to chci vědět!"  
Určitě bychom do nemocnice dorazili pozdě, ale zato rozesmátí, šťastní a spolu. Takový byl prostě Michael a jeho veselá a nespoutaná povaha. To jeho nadšení pro věci, které miloval, ovládalo celou jeho bytost a zvlášť patrné to bylo na jeho očích. Na těch zvláštních, někdy více zelených  někdy skoro modrých očích, co zářily jako hvězdy, když se cítil svobodně, když mohl dělat co chtěl, když měl kolem sebe ty, na kterých mu záleželo. Jenže tyhle hvězdy už dlouho na mém nebi nezářily.
         Místo toho tu byl Lucas vyspávající opici. Už z toho důvodu si nezasloužil žádné něžné probuzení. Plna vzteku na celý svět jsem do něj neurvale šťouchla.
"Vstaneš už?" Nic.
Naprosto bez problémů odolal ještě několika šťouchnutím do boku, nezareagoval ani poté, co jsem ho popadla za ramena a pokusila se s ním zatřást, potom, co jsem se od dveří rozběhla a doskočila těsně vedle jeho těla, že se otřásla půlka pokoje, se pouze líně otočil na druhý bok a pokračoval v snění. Nebylo zbytí. Jedním prudkým trhnutím jsem z něj servala peřinu a okamžitě přiskočila k oknu, které jsem rozevřela dokořán. Mrazivý vzduch mě udeřil do tváře a hned poté si podal Lukovo spánkem rozehřáté, skoro nahé tělo. Chladem  se zachvěl a rozespale zamrkal.

"Co to sakra ...?" Rozhlédl se nechápavě po místnosti.

"Přijdeme pozdě!" Věnovala jsem mu vyčítavý pohled.

Stále na mě nechápavě hleděl. Zapomněl na to. Z jeho výrazu bylo jasně čitelné, že nemá ani tušení. Kolečka v hlavě šrotovala, mozek  pracoval na plné obrátky, div mu pára neunikala z uší, ale žádný valný výsledek to nemělo.

"Jdu do nemocnice, slíbil jsi .."

"Jasně!" Prudce se na posteli posadil, ale vzápětí sykl bolestí a sevřel hlavu v dlaních. 

"Summer, promiň." Zamumlal, zrak stále klopící k zemi. "Mrzí mě to, víš .."

"Ušetři mě toho, tohle už znám. Je to vždycky stejné." Odmítla jsem být stále onou chápavou přítelkyní. 

"Vsadím se, že teď přijde ta část, kdy mi budeš tvrdit, že už se to nikdy nestane, a že se polepšíš, nemám pravdu?!" Možná jsem nemusela být tak tvrdá. Jenže lítost nikam nevedla.Lítost nás leda dostala přesně tam, kde jsme právě trčeli. Uvěznení v kruhu. Lži, alkohol, žárlivost, lítost, odpuštění a zase znovu, stále to samé, nikdy nekončící lítostivé představení. Provinile se na mě zadíval a zamrkal svými tmavými řasami ve snaze vymámit ze mě alespoň špetku soucitu. Jenže tentorkát to nefungovalo.

"Jestli jdeš, tak pohni, nebudou na nás čekat do nekonečna." Utnula jsem všechny pokusy o usmiřující konverzaci a posadila se do křesla  s úmyslem počkat, než se Luke vypraví.
       I přesto, že mu za krkem neseděla jen tak nějaká opička, přinejmenším to musela být gorila, se Lucas hodil do gala celkem rychle, takže naše zpoždění nebylo zas tak velké.  Jakmile jsme vstoupili do čekárny, upřely se na nás zraky všech přítomných, většinou těhotných, hormony zmítaných žen. Upřely se na něho, abych se vyjádřila přesněji.  Jak typické. Všechny ho hltaly pohledem, jakoby byl poslední, chutný kousek čokoládového dortíku ve výkladu oblíbené cukrárny. Ještě šlehačku na vrch a tadááá!  Jednu po druhé jsem je nevraživým pohledem ujistila, že tenhle dortík byl už dávno stažen z prodeje a popostrčila nervózního Luka ke dvěma volným židličkám, když v tom se otevřely dveře ordinace.

"Slečna Summer Roberts?" Vyhledala mě milá sestřička očima a pokynulami směrem  dovnitř. Nadšeně jsem vyskočila ze svého místa a poklepala Lukovi na rameno.

Celý sinalý a nervózní upřeně sledoval své dlaně složené v klíně. 

"Půjdeš se mnou ?" Upozornila jsem ho na sebe.

Vyděšeně ke mě vzhlédl a ztěžka polknul. 

"Sum, já .."

Z unavené tváře mu zmizela veškerá barva.

"Počkám na tebe tady." 

"Jak chceš." Pokrčila jsem rameny a rozhlédla se po čekárně plné zákusků chtivých dam.

"Zvládni to tu." Ještě jsem na něj škodolibě mrkla, než za mnou sestřička zavřela dveře do ordinace.

        Štěstí. V tu chvíli, kdy jsem se vycházela z ordinace a držela v ruce černobílý obrázek onoho zázraku jsem necítila nic jiného, než štěstí.Vlny radosti mě zaplavovaly jedna za druhou a bylo to tak obrovské, že jsem to honem potřebovala sdílet s někým dalším, jinak hrozilo, že to sama nezvládnu.Rychle jsem očima přelétla čekárnu, a když jsem Lucase nenašla, došlo mi, že zbaběle utekl ven.Přidala jsem do kroku a vyběhla z nemocnice. 

"Lukey!!!" Křikla jsem na něj, když jsem ho zahlédla opírat se o stěnu budovy. 

"Je to kluk! Bude to Lucas, že jo?!" Popoběhl ke mně s očima rozzářenýma nadšením.

Zakroutila jsem záporně hlavou a nadšeně mu omotala ruce kolem pasu. Vší silou jsem ho k sobě přitiskla a chvíli vdechovala jeho vůni.Najednou mi bylo jedno, že jsem na něj vlastně naštvaná, tohle byl táta, táta mojí holčičky a já chtěla, aby se radoval se mnou.  Aby ho ochromila stejná vlna radosti a štěstí.

"Je to holčička, Lukey." Zašeptala jsem mu do hrudi. Cítila jsem, jak se rozechvěl. 

"Naše holčička!" Pohlédla jsem mu do očí. Měl v nich něco, co jsem tam nikdy před tím neviděla. Byly plné nezměrné něhy, zmatku a bolesti? Ale nikde ani stopy po šílené radosti, která cloumala s mým tělem.Přivinul mě blíž k sobě a zašeptal mi do vlasů:

"Bude krásná jako ty, Summer."

"A jako ty!" S obdivem jsem ho pohladila po krásné, souměrné tváři. Určitě, určitě bude mít jeho oči.

"To těžko." Povzdechl si.

"Holčičky se vždycky více podobají tatínkům, uvidíš." Usmála jsem se na něj povzbudivě.

"No právě." Vydechl s pohledem upřeným někam do neurčita. Myšlenkami se toulal někde, kam jsem za ním nemohla. 

"Lucasi .." Zase jsem cítila, že je něco jinak, než by mělo být. Stále mi něco unikalo.

"Miluji tě, Summer!!" Překvapil mě náhle.

"Já.." hledala jsem rychle vhodná slova.

"Já vím." Kývl nepřítomně. 

"Myslíš, že zvládneš dojít domů beze mě? Potřebuju být chvíli sám."  Jemně se vymanil z mého objetí a s hlavou sklopenou se otočil k odchodu. Zmateně jsem sledovala jeho vzdalující se postavu a srdce se mi sevřelo.  Takhle jsem si nadšeného budoucího otce nepředstavovala ...