„Jak to jako myslíš, ztratil?” zeptala se ledově klidným tónem a s uvolněnou tváří, přestože šedozelené oči jí nebezpečně blýskaly, až nepříjemně připomínajíce lovící šelmu.

„No já...” začal nejistě, bázlivě nahrbil ramena a nervózně polkl. „Prostě sem to někam.... založil a pak... pak už sem to nenašel.” Kdyby její přimhouřený pohled uměl trhat, nejspíš už by i jeho duše povlávala v cárech kolem.

„Chceš mi říct,” začala pomalu, dělajíc za každým slovem nepříjemnou pomlku, „že si ztratil první a zároveň i jedinej rukopis knihy, která se měla objevit v knihovnách nejlepších přátel? A co víc, rukopis, kterej pro tvojí kamarádku znamená tu největší událost v životě, protože málem dostala infarkt, když si myslela, že ho ve škole nechala ve třídě o patro vejš, je to tak?”

„No, ne tak úplně...” odporoval váhavě, ale znělo to spíš jako kňučení než pořádná obrana, přesto v jeho následujících slovech zazněla naděje na odvrácení trestu. „Podívej.” Zvedl jí před obličej ruku, ve které křečovitě svíral několik nahnědlých stránek formátu A5, hustě popsaných a s proškrtaným textem, jež sem tam doplňovaly drobné malůvky. Schválně linkované papíry umístil tak, aby jemu zaclonily výhled na ni a jí zase na něj, ale ona se rozvážně naklonila do strany a upřela na něj vražedně blýskající oči.

„Myslíš to vážně?” tázala se zdánlivě klidně, jenže on věděl, že uvnitř zuří. A mohl si za to sám.

„No, našel sem je na verandě,” pípl nervózně. Nevěřícně zamrkala. Došlo mu, že zřejmě nemá daleko k výbuchu, takže se odvrátil a zašoupal nohama po hustém koberci.

„Říká ti něco jméno Guenhwyvar?” oslovila ho nakonec, zatímco si brala těch pár uboze vypadajících stránek.

„Není to náhodou ta Drizztova-” začal nejistě.

„Ne, tuhle nemyslím,” přerušila ho prudce. „Zeptám se jinak - co si vybavíš, když se řekne Guen?” Chvíli na ni zmateně zíral, ale pak vytřeštil oči a s panikou za krkem se vyřítil z pokoje.

Panebože, Guen, jestli se s tím něco stalo, tak mě přetrhne dřív, než si vůbec uvědomíš, cos to provedla, letělo mu hlavou, zatímco se chytal rámu dveří, aby si jím pomohl při prudké zatáčce do chodby. V obýváku se díky krkolomnému běhu málem přerazil o ohnutý roh koberce a jen tak tak se udržel.

Sakra, kdo to takhle nechal?! zanadával, ale dřív, než stihl dodat, že dotyčného zabije, nahradilo tuhle myšlenku ostré mentální zaklení, když si téměř zlomil ruku při zastavování o stěnu a otevírání dveří. Doslova vypadl na verandu, sklopýtal prkenné schody a vrhl se k nedaleké boudě.

Jestli to tam nebude... říkal si s tváří staženou zoufalstvím. Doslova šipkou skočil přímo do nevelkého vchodu, doufaje, že se trefí a nerozbije si hlavu. Přistál na břiše, které si okamžitě notně odřel, a zjistil, že mu přímo před nosem leží starý, otrhaný, poslepovaný A5 sešit. Úlevně vydechl a uvolnil svaly, takže mu celé tělo ochablo a jeho obličej se zabořil do tenké vrstvy sena na podlaze.

Uslyšel zrychlený, nelidský dech, vzápětí se o jeho záda a boky otřely psí tlapy a vlhký jazyk mu přejel pravé ucho. Zaklel, zaprskal a zvedl se, sbíraje při tom první a zároveň i jediný rukopis knihy, která se měla objevit v knihovnách nejlepších přátel.

„Sakra, Guen,” zasípal, odstrčil černý čumák a za notných nadávek se vysoukal z boudy. Stoupl si, oprášil ze sebe co nejvíc sena a přísně se zadíval malou, uhlovou srstí pokrytou fenu se zálibou shromažďovat věci, které se dají trhat na malinké kousíčky. S vyplazeným jazykem k němu vzhlížela teplýma veselýma očima hnědé barvy, očividně přesvědčená, že si přišel hrát.

„Nesmíš,” přikázal vrčivě a strčil jí před čumák sešit. Okamžitě stáhla ocas mezi nohy, nahrbila se a otočila k útěku. Rychle se sehnul a chytil ji za srst na krku, jenže ona se, tak jako vždycky, svalila na zem a s žalostným, trpitelským kňučením odhalovala bílé břicho v podřízeném gestu. Chystal se jí vynadat za ukradený sešit, ale zarazil ho další hlas.

„Nech jí,” zastala se autorka prvního a jediného rukopisu knihy psí zlodějky a sešla dolů z verandy. Opatrně prohlédla sešit a když se ujistila, že není nijak výrazně porušený, shlédla dolů na fenu.

„Cože?” rozhodil nechápavě rukama. „Mě div nezabiješ a jí mam nechat bejt?! To snad nemyslíš vážně!” Přestože se feny zastala, nehodlala ji ani podrbat, což té malé černé zlodějce poskytlo možnost odplížit se nenápadně pryč. Zelenošedýma očima se na něj zamračila, což ho donutilo rychle se navenek uklidnit.

„Ona nevěděla, co to je. Zato ty jo,” vysvětlila s tentokrát už nepředstíraným klidem. Pohrdavě si odfrkl a založil si ruce na prsou.

„Jen si frkej, jak je libo,” poznamenala pobaveně.

„Taky že budu,” odsekl, otočil se na podpatku, přerázoval těch pár metrů trávy a vydupal po schodech na verandu. Když rozzuřeně procházel dveřmi, pokusil se nezdařeně zamaskovat klopýtnutí o práh, a vzápětí si urazil malíček během kroku kolem nohy stolu. Bolestně sykl.

Byl naštvaný. Nevýslovně naštvaný. Doslova zuřil. V nějakém vzdáleném koutku mysli ale věděl, že ho to do několika hodin přejde. A stejně tak věděl, že by se mohl uklidnit. Problém byl v tom, že on vlastně chtěl zuřit, chtěl se na ni zlobit. Stejně mu to dlouho nevydrží, ale aspoň těch pár hodin chtěl hrát uraženého a rozzuřeného. Beztak ho zase vytáhne do přírody, jako vždycky.

Nezadané

Ano, čtete správně, tento týden nám byla dána absolutně volná ruka. A protože jsme ho měli využít k seberozvoji nebo odpočinku u něčeho, co nám jde, a já se chtěla aspoň trochu držet "zadání", přešla jsem na jednu krátkou chvíli do jiného stylu psaní. Aspoň mně připadá jiný, takový víc pratchettovský. Každopádně díky za to slovní spojení ztracené zadání, které jsi použila v kapitole :) Zvláštní, jak ve mně to jediné slovo (ztracené) vyvolalo jednu vzpomínku a spolu s ní přišel i nápad.

Postava hlavní hrdinky je inspirována mnou a ten případ s infarktem se skutečně stal, což byla právě ta vzpomínka. Hlavní hrdina má ze mě panikaření a strach. No a fena, to je skutečný pes z masa a kostí, kterého jsem dneska ráno krmila, akorát se teda nejmenuje Guenhwyvar, což je panteřice z jedné knižní série. A ano, ráda trhá věci, zvlášť ty igelitové a molitanové :D

Au revoir