„Aaaa!” zakřičela malá holčička, když se k ní matka prudce vrhla s úmyslem zmáčet ji od hlavy až k patě. Mokré šaty táhly ženu i dívenku ke dnu mělké říčky, nezdálo se ale, že by to jedné nebo druhé nějak zvlášť vadilo. Vesele po sobě cákaly, smály se a matka se snažila k bránící se dceři dostat natolik blízko, aby ji mohla chytit. Ze břehu je s úsměvem pozoroval mladý černovlasý muž, zády opřený o mohutný kmen jednoho z okolních stromů. Obě znal a měl je rád, ale chodit do vlažné říčky, ač mělké a nijak prudké, se mu vůbec nechtělo. Nejspíš za to mohl fakt, že i když si na lidskou podobu už zvykl, jeho duše stále zůstávala ptačí.

„A mám tě!” vzkřikla vesele mladá žena v jemných vílích šatech, nyní mokrých, sevřela bojující holčičku do pevného objetí a s menšími obtížemi ji posadila přímo doprostřed proudu.

„Mami, nech mě!” křičela dívenka, ale její matka se jen vesele smála. Měla jemné rysy, drobný nos a rty a vlnité blonďaté vlasy pod lopatky rozpuštěné. Holčička nafoukla rozhořčeně tváře, natáhla ručku a dřív, než stihla žena zareagovat, stáhla ji k sobě do vody. Vzápětí i ona vybuchla smíchy. A tak tam ty dvě seděly a svým nezvladatelným záchvatem veselí dávaly celému okolí najevo, jak jim svět přijde krásný a zábavný.

Stébla trávy najednou zatančila, jak do nich udeřil vzduch zvířený dvěma páry mohutných křídel, na břeh se snesly dvě postavy s rohy a své perutě pečlivě složily za záda. Světlovlasý muž s hranatou čelistí, výrazným nosem a zhrublými rysy se mírně nespokojeně mračil, zatímco na tváři ženy s rovnými černými prameny, vysokými lícními kostmi, plnými rty a pronikavýma očima pohrával drobný úsměv.

„Růženko,” pozdravila milým hlasem, když si dva lidé v říčce návštěvníků všimli, uklidnili se a vzájemně si pomohli na nohy, aby jim mohli vyjít naproti.

„Kmotřičko,” usmála se vesele žena zpěvavým, jemným hlasem. „No tak, Diavale, co tam tak sedíš? To ji nepřijdeš ani pozdravit?” zavolala vzápětí na černovlasého muže u stromu, se kterým přílet dvou fejů ani nehnul.

„Zdravil jsem jí dneska ráno,” odtušil. „Je oba.” Žena s úsměvem zavrtěla hlavou, jako by nevěřila vlastním uším.

„Ahoj, babi,” vypískla holčička, doteď mlčící, a když se okřídlená sehnula, objala ji.

„Ahoj, stvůřičko,” opětovala pozdrav i přátelské gesto. „Nezlobila jsi dnes matku?” zeptala se, zatímco brala dívenku za ruku. Pomalu spolu odcházely po lesní pěšině, sledovány třemi páry očí.

„Ne,” odmítla holčička rázně.

„To je dobře,” usmála se žena.

„Hodně se změnila, co?” poznamenal zamyšleně Diaval.

„To my všichni,” přisvědčila Růženka, spokojeně se dívající za svou kmotrou a dcerou.

„Měla by ses na svůj věk chovat dospěleji,” poznamenal dosud mlčící fej. Byla to slova tak nečekaná, že se k němu žena překvapeně obrátila.

„Jak to myslíš?” zeptala se.

„Chováš se jako dítě. Jsi královna a to s sebou nese odpovědnost,” vysvětlil podrážděným hlasem nespokojeně.

„Vždyť já se snažím. Občas ale prostě potřebuju ven a Anně to taky jen prospěje. Zrovna ty bys to měl chápat, Borro. Žiješ venku pořád, nevíš, jaké to je, když tě pak najednou zavřou na přepychový hrad. Potřebuji dýchat,” namítla Růženka. Fej na to neřekl nic, jen nevěřícně potřásl hlavou, roztáhl křídla a s odrazem se vyhoupl do vzduchu.

Ty jsi svobodný, pomyslela si. Tobě se to říká. Jenže jeho po korunovaci nezavřeli na hrad. Ano, měla Filipa a svou malou dcerku, měla Zlobu a Diavala, kteří za ní chodili, ale nebylo to totéž jako volná obloha. Všechny ty zdi... Pravda, hrad nebyl bezútěšný, jeho stěny pokrývaly krásné šípkové keře s růžovými květy, ale ani ony nemohly nahradit vůni lesa, ten pocit svobody a nesvázanosti. Ona vyrostla na Blatech a přestože si na život mezi zdmi zvykla, vždy se ráda vrátila zpět a užívala si veselé chvíle s dcerou.

Jenže co když má Borro pravdu? Je královna, měla by jít ostatním příkladem, což jde v sedě na dně říčky těžko. Má vůbec právo na takové chvíle, když ji k lidu vážou povinnosti? Opravdu se chová jako dítě? Jestli ano, není to špatně? Dítě by přece vládnout nemělo. Fejova slova ji pronásledovala celé odpoledne, nikomu ale své obavy neprozradila. Tedy, alespoň to měla v úmyslu, dokud se nevrátí Zloba s Annou, aby si s ní o tom mohla promluvit, její plány ale překazil jiný člen nepokrevně svázané rodiny.

„Děje se něco?” zeptal se zvědavě Diaval od vedlejšího stromu a pootevřel jedno oko, aby se na ni mohl podívat. Opět seděli na břehu mělké říčky, tentokrát však čekali, až se vrátí Zloba s princeznou, aby mohla jít s Růženkou na hrad. Královna se ale už nebrodila ve vodě jako předtím, teď jen tiše seděla, opřená o strom a s Borrovými slovy v hlavě.

„Víš, co říkal Borro?” odpověděla otázkou.

„To o tom věku?” ujišťoval se Diaval, teď už plně zaujatý jejím problémem. Otočil k ní celou hlavu a pozorně si ji prohlédl. „Trápí tě to?”

„Kdybys tak věděl,” povzdechla si nešťastně. „Myslíš, že měl pravdu? Připadá ti, že se chovám dětinsky?” Teď obrátila tvář ona k němu a napjatě čekala na jeho reakci. Zamyšleně stočil pohled k líně tekoucí říčce a lehce se zamračil.

„Nemyslím,” odmítl nakonec. „Ty si to myslíš?”

„Já nevím,” opáčila s povzdechem. Zvedla tvář k nebi, po kterém se proháněli fejové, volní a svobodní. „Jsem královna, ne? A jako taková mám povinnosti ke svému lidu, mám povinnosti k Anně. Je to tak? No, a já mám prostě pocit, že... že když si s Annou hraji, chovám se jako dítě. Malé, nezkušené dítě, které by nemělo sedět na trůně.” Opět si povzdechla a zavřela oči. Mimoděk vytrhla několik stébel trávy a teď je prsty cupovala na co nejmenší kousíčky.

„Jenže mám pocit, že bez výletů do Blat nepřežiji,” dodala po chvilce ticha. Slyšela, jak se přisunul blíž, a na své levé ruce ucítila v přátelském gestu jeho hrubou dlaň.

„Něco ti povím,” začal Diaval. „Každý člověk zůstává v určité části duše dítětem. Někteří to skrývají, jako třeba Borro, jiní to dávají najevo a nestydí se za to. Ať už se ale daný člověk chová jakkoli, to dítě hluboko uvnitř něj stále je, možná zapomenuté, možná oslavované. Nemusíš se takovou věcí trápit. Pro svůj lid děláš dost, jsi dobrá královna a vsadím se, že i milující matka. To dítě v tobě ti pomáhá udržet si radost a veselí, neomezuje tě, ani nesvazuje. Je tvojí součástí a je dobře, že se ho nebojíš dát najevo, protože Anna právě takové dítě potřebuje, aby z ní vyrostla silná princezna. Potřebuje vědět, že není špatně mít ho schované v sobě, neustále na dosah. Občas je dobré odpoutat se ode všech povinností, víš?”

Nejistě přikývla. Z větší části ji přesvědčil, jenže pochyby zůstávaly. Jak pozná hranici? Jak pozná, že už zachází příliš daleko?

„Vidím, že jsem tě přesvědčil jen napůl. Věř mi ale, jenom z dospělého chování by se zrovna člověk s tvojí povahou rychle zbláznil. Borro je jen jiný, má jiný pohled na věc, ale ty se svého dítěte drž,” dodal Diaval, když si všiml její nejistoty. Teď už bylo její kývnutím o mnoho jistější. Ano, fej má pouze jinou povahu. Ať si říká co chce, ona se svého dítěte nevzdá. Je jen její a bez něj by její život ztratil většinu veselí.

„Děkuju,” usmála se. Vzápětí se začala zvedat na nohy, protože z lesa se vynořila Zloba vedoucí za ruku Annu. Růženka si dceru převzala, rozloučila se s oběma přáteli a vyrazila zpátky na hrad. Za celý den měla konečně pocit, že se uklidnila, cítila se svá a sebejistá. A přesně taková musí být, pro svůj lid, pro Annu.

Hlavní postava: postava ze seriálu/filmu/knihy, která se vám spojí s růžovou barvou
Ústřední motiv: její věk
Žánr díla: fanfikce
Zakázané žánry: humor, romance
Další podmínky: nutnost zakomponovat do prostředí/děje vodu

Opravdu velký dík patří mamce a tobě, Kim, bez vás bych skončila u růžové ropuchy :D Nakonec z toho vzešla fanfikce na Růženku ze Zloby, což mě docela potěšilo. A zakomponování věku? Až tak těžké to nakonec nebylo :D

Touhle povídkou zároveň končí i Hexafoxan. Výzva skončila a já k vlastnímu překvapení stihla všechny termíny! Jej 🙌 Na jednu stranu mi to je líto, protože to znamená začátek trochu méně produktivního období, i tak jsem si ale oddechla, že už to mám za sebou. Takže díky, Kim, za všechny ty náměty a zadání, která občas opravdu nebyla lehká. Doufám, že i ostatní si výzvu užili stejně jako já a v budoucnu se uvidíme zase někde jinde (uh, snad (takový egoup xD)).

Au revoir