Klap. Klap, klap. Klap.
Zaposlouchala se do toho známého zvuku, který zněl zahradou už od jejího dětství a vždy ji dokázal uspat. I teď, když uprostřed noci ležela v hamace, zachumlaná do několika vrstev oblečení, s mírně provinilým pocitem z tajného výletu a jediným cílem – vzpomínat –, jí připomněl doby, kdy dokázala být úplně bezstarostná. Pamatovala si, jak s bratrem běhali krátkou trávou, pečlivě upravenou a posekanou, a jak z toho matka šílela.

Zahrada se téměř nezměnila, i ve světle plného úplňku působila stále stejně mírumilovně a vyrovnaně a dodávala jí tak klid a jistotu. Kolikrát tady dřív sedávala a za monotónního klapotu větrníku črtala stromy, ploty a květy kolem? Kolikrát se pak houpávala na hamace a vzpomínala, stejně jako teď? Na bratrův veselý smích, na matčiny vybrané nadávky a otcův pobavený výraz.

Představivost převzala otěže a ona znovu slyšela hulákání dvou malých dětí, cítila vůni pečlivě šlechtěných růží a chuť křupavých, šťavnatých jablek. Jenže to bylo dávno. Křik a smích utichl a její oči zaostřily na zahradu, holé stromy a hromady spadaného listí. Tehdy bylo pozdní léto, teď jen neobyčejně teplý podzim.

Noční obloha, posetá střípky zářivého světla, se zdála tmavá a hluboká. Měsíc v úplňku stál nízko nad špičkami obnažených větví. Noc jako stvořená pro magii a kouzla. Kouzla, která už nemůže sdílet se svou nejdražší polovičkou. Nebyla smutná, to ne. Věděla, že bratr si kdesi v dálce plní své sny, směje se a užívá si života. Ne, nehodlala smutnit. Co se stalo, stalo se. Odešel a kdo ví kdy se vrátí, ale ona s tím nic neudělá a bylo by zbytečné se trápit. On našel štěstí, otcovy nemalé úspory mu umožnily splnit si sen, stejně jako jí.

Momentální situaci zbývalo k dokonalosti jen málo, proto se během vzpomínání spokojeně usmála. Takhle je to nejlepší. Co se stalo, už nelze vrátit. Co se stane, ještě nelze ovlivnit. Člověku nezbývá než čekat, trpělivě a smířlivě.

Přitáhla si deku až pod bradu, naposledy se pořádně rozhoupala a pak už jen nechala přírodu a jeden lidský výtvor, ať dělají to, co umí nejlíp.

Klap. Klap, klap. Klap.

Postava: mladá dívka na přelomu dospělosti z velmi dobré rodiny, spokojená se životem a plnící si sny
Prostředí: podzimní noc ve mnou zvolené oblasti, ale musí být zdůvodněno, proč tam je
Převládající emoce: smíření
Povinná slova: představivost, kouzlo, větrník
Čas: úsek od pár minut do 2 hodin

Tak jsem tady s druhou, opět kratší povídkou do Šelestu. Nejdřív jsem vůbec nevěděla, o čem mám psát, ale když jsem začala tím klap, klap, zbytek mi postupně sám naskočil. Teď jenom doufám, že vám evokovala tu správnou emoci :D

Au revoir