Jde stále posněženou cestou až k místu kde je mýtina, takový palouk plný sněhu. Ztuhne a chce se otočit, jenže jen tak stojí a zrak upíra na místo kde bylo kdysi auto, vše se mu zas vrhne do hlavy. Sám vidí vše co se odehrávalo, ale bez emocí tam jen tak stojí jak strom a sleduje tu mýtinu, co je celá zasněžená.

Přijeli jsme na tuto mýtinu, cela byla jako teď zasněžená, okolo stromy a naproti nám položené klády z pokácených stromů. Otec vyndal pušku z auta a podal mi ji s tím, že jsen starší a mám přednost. Uvonil jsem svůj 'strach' a zhluboka se nadechl a vydechl, zapřel jsem si pušku do svého ramene jak mi říkal táta abych tak udělal. Namířil jsem a vystřelil, odhodilo mne to a já spadl do sněhu celý vyděšený z toho odhodu tý pušky. Zvedl jsem se okamžitě na nohy ve a oprášil se od sněhu. Bratr s otcem se mi smály, jen jsem je propálil pohledem a uraženě si chtěl nasednout do auta, jenže otec po mne hodil sněhovou kouli a začali se koulovat a já se k nim přudal když jsem byl terč. Smál jsem se než mi otec za mikinu dal hromadu ledového sněhu. Má radost dosáhla na bod mrazu a já se oklepával a vyklepával sníh s mikiny, po těle. Pak jsem si, jak jsem původně chtěl, sedl do auta a čekal až otec naučí bratra střílet. Nechápejte mne špatně, jsme rád že to bratrovi šlo, ale otec to se mnou přehnal a to dost

Zavře oči, aby se z toho probral. Žádná slza, či emoce, byl jako socha s kamennou tváří. Za kládami které tam teď byli jiné nic nebylo, žádná nějaká dobra cesta, jen by se tak ztratil a v týhle zimě tady to není sranda. Na patě se otočí, že mu to skoro podjede, díky ledu pod sněhem. Ale díky své dobré rovnováze se udrží a rozejde zpět z mýtiny aby se víc orientoval v prostředí, pokud vůbec má nějaký cíl, kam chce dojít, jelikož má pocit, že sem přišel a ani neví proč.