Ráno se cítil hrozně unavený, ani necítil své tělo, připadalo mu to jako by nikdy nespal. Vyčerpaně leží a nedokáže mluvit, nechce, neví proč ho to za ty roky nepřešlo, stejná tíha, stejný strach. Znova zavře oči, jakoby doufal, že vše zmizí. Nedá mu to, zamračí se, vystřelí na nohy, hodí na sebe oblek a vyskočí z okna a houpe se pryč. Chce od všeho vypadnout, bez rozmyslu vyskočí na letadlo a pak na střechu auta. Nechá se svést na hranice Kanady kde se zadívá na sníh do kterého vkročí a znova ucítí ten samý pocit jako před lety.

Otrávený, vyděšený, naštvaný, ztracený. Kopne do kupy sněhu na zemi a pak padne na kolena. Dusí v sobě minulost, tu co se snažil smazat, vyhnat z mysli. Vstane a jako 'mrtvola' se plouží po zasněžené cestě.  Když na rozcestí zahne, ihned se mu vybaví ona cesta, kterou kráčí. Nahlas polkne, ale nezastavuje, nohy ho nesou dál, i přes jeho zákaz, i přesto, že se chce otočit a utíkat pryč, co nejdál odsuď.

Nakonec si povzdychne, když na něj z větve stromu spadne sníh. Opráší si ho ze sebe a dál pokračuje v cestě. Vidí onu závoru, zamrazí ho a přeskočí ji, na zemi je vidět kus střepu z bývalé závory.  zavrtí hlavou, aby vyhnal vzpomínku, ta se i přes jeho odpor objeví před jeho očima.

Jeli jsme s bratrem a otcem na místo kde kdysi pracoval než ho vyhodili. Měl nás tam učit střílet, tato brána byla zavřená a otec se rozjel, prorazil zábranu a smál se, tak jako můj mladší bratr co si to užíval. Já tam jako  jediný byl nedobrovolně a porušování  zákonů jsem neměl a ani nemám rád. Pak si ze mne utahoval, že tam někdo byl a viděl nás...

Vztekem zahodil kus zábrany, setřel si slzy z obličeje a vydal se dál po cestě. Nechtěl myslet na nic dalšího, ale přesto věděl, že se mu vzpomínky jen pohrnou do hlavy.

Guys I'm back and alive XD Ok žiju a ano tato kniha se dostala do knih co budu dopisovat, stále přemýšlím jaký dny budu vydávat kapitoly, zda to budou dva týdně či jen jednou týdně jedna kapitola u dvou knížek a ty se po týdnu budou měnit....