Opřený o zeď domu pozoroval hvězdy. Přes zář světel z města, se neukazovali všechny. Tak tolik by rád vypadl z tohoto období, z této doby. Nebo by snad rád změnil svou minulost? Ani jedno, musel to přetrpět. Jednou se to stalo a on nemůže před svou minulostí utíkat věčně.

Ulice se pomalu a jistě vylidňovali a on tam stál, opřený o studenou zeď, sledující tmavou oblohu, ze které padalo tisíce vloček. Nedokázal zahnat ty vzpomínky. Probíjeli se přes tlustou zeď, kterou si časem vytvořil. Teď, v tomto období se mu vše vracelo. I když to nechtěl pustit dovnitř, dovnitř své mysli, nešlo tomu zabránit.

Ledové ruce si přitiskl ke spánkům. Úplně mu hořela hlava. Slyšel piskot v uších a neustálé bzučení, dostávající se pod povrch lebky až k mozku. Nesnesitelná bolest odezněla, jen jak se napil vody, kterou si, malou plastovou láhev, zbalil do kapsy u bundy. Na jeden zátah vypil obsah plastové, malé láhve, kterou následně hodil do koše.

Byl čas se vrátit, což téže udělal. Záda odlepil od zdi a s povzdechem se vydal na cestu domů. Pořád měl zakloněnou hlavu a sledoval padající sníh a pár viditelných hvězd na obloze. Opatrně, tak aby ho nikdo neviděl, vyšplhal po zdi do pokoje a zavřel okno. V pokoji byla zima od otevřeného okna.

Převlékl se a lehl si do postele. Byl unavený na to, aby kontroloval, že nesmí, spíš nechce usnout. Bohužel se však stalo a jeho další vzpomínka z minulosti se mu dostala do mozku. Jako přehrávací páska se mu začal promítat jeden okamžik. Lomcoval sebou, chtěl to opustit. Opustit mysl od těla, tu bolest tekoucí jeho krevním systémem. Nervová soustava s ním cukala na všech koutech. On se neprobudil, byl skoro jako v hypnóze. Kdy, člověk nic neví. Tady byl zavřený v bedně hledající únik od promítání filmu jeho vzpomínky. Možná až moc marný pokus se vysvobodit z těchto muk vzpomínek, přicházející do jeho mysli v zimě, kdy venku napadá čerstvý bílý, sametový sníh. A přesto svou naději neopouštěl.

Hádejte kdo žije? A ani žiju a vítejte u další nové kapitoly. Snad se libí po těch x miliónech let😅😘