„A víš, co po mně nakonec chtěl, Ginny? Chtěl abych mu odpustila. Chápeš to, on chtěl abych mu já odpustila! Hajzl mě půl roku vodí za nos, hraje si se mnou jako s obyčejnou hračkou, pak mi řekne, že nic nebylo skutečné, protože to všechno byl jeho úkol, že ‚není můj problém, že jsi tak důvěřivá, dospěj,‘“ zaimitovala Hermiona. „A pak má tu drzost přijít a žádat mě, abych mu jednou odpustila, no je to normální?“

„Ne, není. Před sedmi lety ti zlomil srdce, copak si to neuvědomuje? Možná to chce napravit, ale Hermi, nemůžeme mu věřit,“ řekla Ginny přísně a vzala Hermioně talíř, který si dala do dřezu.

„Já vím. Ale docela mě zajímá jeho verze. Nechci tvrdit, že bych mu věřila každé slovo, které by mi řekl, to ne, ale možná jsem ho měla vyslechnout a pokusit se ho pochopit,“ zauvažovala Hermiona.

„Blázníš? Ne, Hermiono, to ne. Co kdyby tě zase zmanipuloval? Co kdybys s ním zas chtěla být? Známe přece jeho herecké umění, dokázala bys mu uvěřit, kdyby to fakt dobře sehrál. Beztak by tě zase zklamal. Ne, nesmíš,“ řekla Ginny nakonec.

„Ginny, já bych se k němu zpátky už nikdy nevrátila, mám přece Rona,“ usmála se Hermiona zasněně.

„Další věc, kterou nepochopím. Ale tu ti zase schvaluju. Ty a Ron jste se k sobě vždycky měli, nedovedu si vás dva představit od sebe,“ zasmála se Ginny.

„Jo, já už si život bez Rona taky nedokážu představit. Fakt ho moc miluju...ale ráda bych si poslechla tu Malfoyovu verzi,“ povzdechla si nakonec Hermiona.

„Já ti rozumím, to vysvětlení je jak vábení sirén, co?“ usmála se chápavě Ginny a hnědovláska přikývla, vytáhla hůlku, mávla s ní a za okamžik před ní přiletěla krabice.

„Víš, já jsem se zbavila úplně všeho, co mi ho připomínalo, až teda na pár věcí,“ povzdechla si Hermiona a skousla si ret. „Ty jsou v téhle krabici. Pár fotek, moje staré boty, střepy ze srdíčka, přívěsek od něj a mám za to, že jsou tam i jedny šaty,“ řekla.

„A ty sis to nechala?“

„Nikdy jsem ji neotevřela, vždycky jsem se jen dívala,“ povzdechla si Hermiona.

„A proč ses na to koukala a neotevřela to?“

„Bojím se zklamání,“ zašeptala Hermiona.

„Jak jako?“ nechápala Ginny.

„Mám prostě strach z toho, že když to otevřu, poznám nějaký náznak toho, že jsem to měla tušit,“ řekla Hermiona tiše.

„Žádný náznak nebude, protože žádný není. Otevři to,“ řekla Ginny a místo aby čekala, až krabici otevře, otevřela ji sama.

„Ginny!“ vykřikla Hermiona, když se podívala do krabice.

„Tak si to pěkně prober,“ usmála se Ginny a odešla, aby Hermioně nachystala postel.

Hermiona se mezitím koukala do krabice.

Byly tam fotky, šaty, střepy z rozšlápnutého srdíčka a přívěsek.

Pak tam byl ale ještě její deník a její starý diář a nějaký dopis. Ale taky tam měla pár Dracových gelů na vlasy a starý kartáč.

Smutně se usmála a vyndala šaty, které rozložila.

Její růžové šaty, které měla na sobě, když jí Draco řekl, že jí miluje. Tehdy měla takovou radost, že se z toho skoro zbláznila.

Střepy měla v krabičce s přívěskem.

Pomalu se natáhla po knížečce a otevřela ji na náhodné stránce.

5.6.1997

Dneska má Draco narozeniny.
Sice se skoro neuvidíme, ale na
druhou stranu by to odloučení
mohlo trošku napomoct té jedné
věci.
Opravdu chci s Dracem prožít své
poprvé, protože jsem si jistá, že
Niki by mi řekla, že to on je moje
pravá láska.
Miluje mě, já miluju jeho a jsem si
opravdu stoprocentně jistá, že
my dva spolu vydržíme.
Je to mezi námi tak hezký, jako to
bylo na začátku, a čím dýl spolu jsme,
tím je to hezčí.
Já vím, že sem píšu každý den to
samé, ale prostě jsem do něj blázen.
Kdyby to skončilo, asi bych skončila
já na psychiatrii.

Hermiona si povzdechla a složila si hlavu do dlaní.

Jak mohla být tak blbá?

Prý že: „Miluje mě.“

Ne, nemiluje.

A nemiloval.

Byla blbá.

Blbá, blbá, blbá, blbá, blbá.

A nesnáší ho.

V rychlosti přelistovala na ten osudný den.

30.6.1997

Nesnáším ho.
Vodil mě za nos.

Jen tyhle dvě věty tam měla.
Byly slzami rozmáčené.

Povzdechla si.

Živě si pamatovala, jak to psala.

Když rozšlapala srdíčko, posadila se na postel a plakala, udělala tenhle krátký zápisek.

Deníček zavřela a odložila ho zpátky do krabice.

Pomalu sáhla do krabice pro ten dopis.

Přišel jí pár dní po bitvě.

Nikdy si ho nepřečetla, poznala totiž jeho písmo a hned dopis hodila do krabice.

Ale teď  ho mohla přečíst...

A přečte si ho.

Roztrhla obálku, vyndala bílý papír se zlatými okraji a začala číst. 

Když tohle čteš, tak mě asi už dávno nenávidíš, ale nemám ti to za zlé, chápu to.

Nechtěl jsem ti ublížit.

Ze začátku jsem s tebou ani nechtěl nic mít.

Ale od toho prvního polibku, od toho smíchání krve...jsem tě začal mít skutečně rád.

Jak jsem žárlil, nebylo to kvůli tomu, že bych byl do tebe blázen, bylo to proto, že jsem nedokázal snést to, že bych měl umřít.

Dneska by to bylo jinak. Radši jsem měl umřít, než se s tebou teď rozejít.

Zamiloval jsem se do tebe, to jsem myslel vážně.

Omlouvám se.

Říkala jsi, že beze mě nemůžeš žít.

Žila jsi v domnění, že mě potřebuješ. Že bys nezvládla, kdybych tě opustil.

Ale to nebylo tak, že bys mě potřebovala ty, Hermionko.

Já jsem potřeboval tebe.

Jsi silná, dokážeš cokoliv.

Tak se neboj, že bys udělala něco špatně, chybu jsem udělal já.

Zapomeň na mě a žij svůj život dál.

Já ale nezapomenu.

Pořád na tebe budu myslet jako na mojí berušku, která pro mě znamená celý svět.

A pořád tě budu milovat.

Navždy, Hermionko.

Draco

„Já ho tak nesnáším,“ zašeptala Hermiona, když dočetla a stírala si slzy.

Nesnášela ho za to, že ho kdy milovala.

Nesnášela ho za to, že on miloval ji.

I když už byla přesvědčená, že ho nemiluje, stejně ho nesnášela.

Nesnášela ho za všechno, co provedl.

Nesnášela svoje sedmnáctileté já za to, že bylo tak blbé, a nechalo se nalákat na tak krásnou návnadu, jako byl Draco Malfoy.

No nazdárek. 🥰
Dneska mi ty neděle nějak vychází.  😂
Tak doufám, že jste s kapitolkami zatím spokojení. ❤️
Vaše Déňa Grangerová Malfoyová 💙❤️💚💛