Draco ještě přemýšlel.

A přemýšlel dlouho.

V jednu hodinu, ve dvě, ve tři, až nakonec ve čtyři usnul.

Když se pak ráno probudil, Asťa byla pryč.

Ne pryč z bytu, ale z jeho pokoje ano.

A tak se Draco po celém tom propřemýšleném večeru rozhodným krokem vydal za Asťou.

„Brát se nebudem," řekl místo přání dobrého poledne.

„Fajn, než začnu být spokojená," začala Asťa, která si akorát pletla cop. „Jak to chceš udělat?“

„Normálně přijdeme za nima a řekneš: ‚Mami, tati, pohádali jsme se s Dracem, rozešli jsme se ve zlém, prostě si ho vzít nemůžu.‘“

„A jak to mám jako podle tebe udělat?“

„Já nevím, vždyť...ty to tak...ty...ty to prostě nahraješ,“ řekl Draco.

„Draco, ale to já nemůžu,“ zavrtěla Astorie hlavou.

„Proč bys nemohla?“ zamračil se Draco.

„Protože tohle hrát prostě nebudu,“ řekla Asťa. „Všechno, Draco, všechno pro tebe udělám, ale tohle ne.“

„Proč prostě nemůžeš zahrát, že se hádáme, že se najednou strašně nesnášíme a prostě se brát nemůžeme, protože bychom se vzájemně povraždili?“

„Fakt chceš znát ten důvod?“ zamračila se.

„Povídej,“ přikývl Draco.

„Protože je mi jedno, že jsem pro tebe nejlepší kamarádka, kterou bereš jako sestru. A už je mi i jedno, že ty miluješ Hermionu, ale já jsem se zamilovala do tebe."

„To je apríl? No jasně, je prvního dubna, že jo?“ ujišťoval se Draco.

„Je třináctýho. A tohle je pravda,“ řekla Asťa.

„Tohle ne. Ty jsi kamarádka. Ty jsi moje nejlepší kamarádka, to... to já prostě... Astorie, ty nemůžeš být zamilovaná do mě!“ vykřikl Draco.

„Já taky nevím, co se stalo. Jsme deset let nejlepší kámoši a všechno se posere tím, že se zamiluju. A mě to fakt mrzí, ale já prostě...jsem naprosto a beznadějně a úplně blbě zamilovaná...do tebe,“ řekla Asťa.

„Greengrassová, ty... ty...ty nevíš, co říkáš,“ zavrtěl Draco hlavou a couvnul od ní, jakoby byla nebezpečná. 

„Myslíš, jo?“

„Astorie, ne,“ zaprosil Draco.

„Promiň, já opravdu nechtěla, já vím, že ti to ubližuje,“ šeptla Astorie.

„Ne. Prosím, ne. Asťo, to z tebe mluví jen tíha okamžiku," žadonil Draco.

„A jaká tíha okamžiku? Proč bych ti to měla říkat právě teď, když po mě chceš něco, po čem bychom se spolu už nikdy nemuseli vidět? Když po mně chceš, abych se tě vzdala, jaká potom tíha okamžiku, co to tu meleš?"

„To... Asťo, ne, ty mě nemůžeš milovat."

Asťa si povzdechla a došla si pro desky.

„Přečti si to," řekla a otočila papír s obrázkem

„To jako fakt?“ zamrkal.

„Jako fakt. Když nevěříš, nevěř si, jestliže víc věříš neživým věcem, fajn, přečti si to, ať poznáš, jaká tíha okamžiku.“

„Co to?“ divil se, když viděl datum.

Byl tam přesně ten den, kdy šel s Hermionou do kina.

„No přečti si to," pobídla ho.

„A musím teď?"

„Nemusíš, Draco, zase to posuň jak nejdál můžeš, jako to děláš se vším. Nechceš mě, chápu to. Nemiluješ mě, beru to. Já udělám cokoliv, abych...abys byl šťastný, protože už jsem toho pro tvoje štěstí udělala hodně, tohle už mě nezabije, že jo. Navíc tu budu strašit už jen chvilku, takže jo, v klidu, já...já to snesu. Já to snesu stejně jako všechno. K čemu je vlastně všechna ta snaha, když já miluju tebe a ty ji. K ničemu," řekla Asťa a povzdechla si. „Jedu."

„Kam zase?"

„Za našima, říkala jsem ti to," povzdechla si Asťa, vzala si kabelku a přemístila se.

„Tak já nevím, jsem nebo nejsem vůl?" Zeptal se Draco sám sebe a svalil se na gauč, protože se mu z toho všeho dělalo mdlo.

Astorie ho milovala minimálně půl roku.

On si toho ani nevšiml a ještě jí říkal, jak si vztah s Hermionou užívá a jak ji miluje.

A ona zatím poslouchala, usmívala se, bavila se s Hermionou, jen proto, aby mu dělala radost.

Proč? Kdy se to stalo?

Měl teď na Astorii tolik otázek.

Jenže ona tu teď nebyla, aby mu na ně odpověděla, a tak si Draco vzal její desky a listoval jimi, aby našel den, kdy se do něj Astorie zamilovala.

Jak tak listoval, dostával se do roku devatenáct set devedesát osm, kdy konečně našel nějakou pořádnou zmínku o sobě.

Už jsem tady na těch papírech párkrát Draca zmiňovala.
Dneska jsem se vrátila z nemocnice.
Draco tam zase byl.
Seděl u mě na židli, jako to dělá úplně vždycky.
Já nevím proč, ale pokaždé, když u mě takhle sedí, mám strašně příjemný pocit.
A asi se mi Draco líbí.
Ale... jen...jen trošičku, asi do něj nejsem zamilovaná.
Jenže Daphné říká, že co není, může být.
Já nevím, moc tomu nevěřím.
Je mi šestnáct, holky v mým věku se zamilují, odmilují, pak se zase zamilují a...a zase odmilují... Je to složitý.
Ale Daph mi to říkala, láska je prý složitá a každej pořádnej vztah byl aspoň jednou komplikovanej.
Nemám s Dracem žádný vážný vztah, ne? Jen jsme nejlepší kamarádi.
A každá holka se přece někdy aspoň na chvilku zabouchne do svého nejlepšího kamaráda.
No, snad to přejde, nerada bych o Draca přišla, mám ho moc ráda.

Draco si povzdechl.

Už od šestnácti?

Otočil na další papír, ten mohl být tak osm od toho prvního.

Přemýšlím nad takovou blbostí.
Nechci říkat, že bych to nezkusila, jo, ale jen říkám, že by to mohlo být fajn.
Nicméně jde o toto.
Kdybych se začala pomaličku tahat s jinými, zjistila bych, jestli to taky opětuje.
Fajn, není to z mojí hlavy, navrhla to Daphné a Pansy řekla, že je to dobrý nápad, takže proč ne?

Draco vyvalil na papír oči.

To bylo taky kvůli němu?

Ničila se jen proto, aby žárlil?

„Ta holka vážně není normální," řekl, aby sám sebe trochu uklidnil.

Jak tak otáčel stránkami, pomalu ale jistě zjišťoval, že jak šel čas, Astorie pomalu ale jistě přestávala cítit lásku k němu.

A tak jel dál, až se zastavil na datumu, který byl ze dne, kdy s Hermionou začali chodit.

Draco šel dneska na rande s Grangerovou.
Přeju jim to, o tom žádná, ale mám zvláštní pocit.
Jakoby se vracely ty roky, kdy jsem byla do Draca zabouchlá a žárlila na každou holku, která se kolem něj mihne.
A teď je to to samý i s Grangerovou.
Ale to bude určitě jen chvilkový, přece do něj nejsem zamilovaná.

A stejně nakonec byla.

Ale proč?

Otáčel na další a další stránky.

A ani trochu se mu to nezdálo.

Tak pozor.
Já nevím, tohle je fakt jedna z těch věcí, co nedává smysl, protože kdo by do háje kreslil barevné skvrny?
Dobře tak jo, já, ale mám k tomu dobrý důvod.
Draco dneska na chvíli zapomněl, viděla jsem to na něm.
Když jsme po sobě házeli kaši.
Nechci být zlá, ale měla jsem radost.
Tak proč jsem to zkazila?
Protože asi nebudu taková zmije, pak by mě beztak trápily výčitky.
Ale přála bych si, aby to tak jednou nebylo.
Abychom byli spolu.
Aneb když se Asťa zamiluje.
Doufám, že to bude jako minule a přejde to.

Blonďák pokýval hlavou a desky zavřel.

Byl to tak divný pocit.

Bylo tak divné se dozvědět, že zatímco on prožíval ty nejhezčí chvíle svého života, ona zažívala ty nejhorší toho svého.

A je to venku. 😃
To velké odhalení. 🥰
Jaké jsou vaše názory? 💖