„D-raco! Čkej," vydýchávala se Astorie, když přiběhla a svalila se na gauč.

„Nemáš se zatěžovat běháním, Asťo, vždyť víš, co ti říkají lékouzelníci. Máš být v klidu,“ zamračil se Draco. „Co se děje?"

„Na," řekla Astorie a podala mu nové večerní vydání Denního věštce. Úplně ignorovala Dracovu poznámku na její zdravotní stav.

Draco se podíval na titulní stranu a přečetl:
MINISTRYNĚ KOUZEL ZVE PŘÍŠTÍ TÝDEN VE ČTVRTEK VŠECHNY NA DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ NA MINISTERSTVO KOUZEL.

„Den otevřených dveří?" vykulil Draco oči.

„A může přijít každý," řekla Astorie. „Draco, to je dokonalá příležitost, alespoň se budu moct podívat, jak to tam chodí. A nebudu muset kupovat zajíce v pytli, víš, jak to myslím, ne?"

„No to samozřejmě vím," přikývl Draco. „Ale proč mi to všechno říkáš?"

„Ano, má to nějaký důvod, jsi chytrý chlapec," přikývla Astorie, poplácala Draca po rameni a ten přimhouřil oči.

„Zmije drzá," zamumlal si pod vousy.

„Já ti dám drzou zmiji. Taky bych se na tebe mohla pěkně vysrat, dědku," řekla Astorie. „Ale pro tvoje stěstí a mou smůlu tě mám až moc ráda a ty to zatraceně dobře víš."

„To si nemůžeme nic vyčítat, když i ty víš, že mám pro tebe slabost," řekl Draco.

„Jenže pro sebe máme úplně jinou slabost, než by si ostatní mysleli," zasmála se Astorie.

„Přesně. Nebýt tenkrát tebe, nevím, kde bych byl," řekl Draco.

„Já to vím. Byl bys na totálním dně s jehlama a flaškama, tak je to," řekla Astorie.

„A ty to víš. Tak mi pověz, proč je ten den otevřených dveří tak hrozně důležitý i pro mě?" zeptal se Draco.

„Proč? No proč asi? Jeden by si myslel, že jsi inteligentní. Draco, na ministerstvu je i ministryně-“

„Tak to bývá,“ skočil jí Draco do řeči.

„-A k té se budeš moct dostat, abys jí to vysvětlil, chápeš?" Pokračovala Astorie a v očích jí plály plamínky vzrušení.

Jako vždycky, když někomu mohla pomoct.

„Myslíš, že by se mnou chtěla mluvit?" zeptal se Draco a pochybovačně se na Astorii zadíval.

„Ne. A právě proto je tohle dobrá příležitost."

„Jak to?" nechápal Draco.

„Venku může kdykoliv utéct, ale když přijdeš přímo do její kanceláře, neuteče a vyslechne si tě -"

„Nebo mě nechá vyvést ochrankou," protočil Draco oči.

„Nebo," přikývla Asťa. „Ale když tam nepůjdeš, tak to nezjistíš."

„Nechci se zklamat a -"

„Ty se nechceš zklamat? Draco, samozřejmě že tě mám nejradši, ale ty nechceš zklamat sebe? Vždyť to ty jsi zklamal jí. Ublížil jsi ty jí," řekl Asťa a Draco se na ni ublíženě podíval. „No je mi líto, ale tak to je."

„Vím, že to tak je, dodneška si to vyčítám," řekl Draco.

„My to víme. Ví to Blaise, ví to Theo, tvoje matka a ještě víc lidí. Ale ví to i ona? Ví to ta, která by to hlavně měla vědět?" zeptala se Astorie a věděla, že se trefila do černého a Draco nad tím teď bude alespoň přemýšlet.

Draco sklopil zrak.

„Půjdu si lehnout," řekl Draco.

„Je půl páté," řekla Astorie.

„To je jedno, na večeři mě nečekej," řekl Draco a Astorie přikývla a posadila se na gauč.

„Hele, ale počkej, neměla jsi bejt dneska u toho tvýho?“

„Myslíš u toho Mathiase?“

„Přesně,“ přikývl Draco.

„Rozešla jsem se s ním,“ pokrčila Asťa rameny.

„Proč tentokrát?“ zeptal se Draco.

„Přece nebudu chodit s někým, kdo nemá rád vegetariány a má rád kečup,“ řekla Asťa a poklepala si na čelo.

„Copak tys mu neřekla, že seš vegetariánka?“

„Ne. Nejdřív se přece já dozvím jeho tajemství, potom on ty moje,“ řekla a rozevřela Týdeník čarodějek.

„Ach jo,“ povzdechl si Draco a začal se potichu smát. 

„No nesměj se, jo, já fakt nehodlám být s někým, kdo mě na první rande vzal na hamburger!“ Postěžovala si Asťa a Draco se začal smát ještě víc. „Tak hej, tohle není vtipný, víš, jak jsem trpěla, když mi objednal dvojitej hamburger s extra kečupem?“

„Představ si svůj výraz,“ řehtal se Draco.

„Buď zticha, já za to fakt nemůžu,“ řekla hnědovláska, ale Draco se smál ještě víc, takže si Astorie vzala polštář a zabořila do něj obličej. Pak vykoukla, přimhouřila oči, a povzdechla si: „Tak padej to toho pokoje, už tě nemůžu ani vidět, ani poslouchat.“

„Už jdu,“ řekl Draco a zavřel za sebou dveře.

Lehnul si na širokou vysokou modrou postel a vytáhnul ze zadní kapsy malé srdíčko.

Pokaždé nemohl uvěřit tomu, že se ten obrázek v něm tak změnil.

Vždycky si uvědomil, jak byla tenkrát mladičká a jak se změnila.

Povahou mu přišla pořád stejná, ale jinak ne.

Vlasy už neměla jako dřív, když byli na škole, bylo vidět, že si s nimi ráno dává mnohem víc práce, protože je nosívala vyžehlené, nebo vzadu svázané.

Začala se malovat, což také dost napomohlo změně.

A taky...i když ty změny. To bylo vlastně vedlejší.

Zadíval se na ní. Četla. Zase si dávala vlasy za ucho a zase měla ten soustředěný výraz. Pak se vedle ní objevil ten její zpropadený zrzavý přítel a jemně jí políbil na tvář. A to ten soustředěný výraz rychle nahradil úsměv.

Draco přejel špičkou prstu po špičce srdíčka, na které byl onen obrázek.

Bylo k nevíře, že před sedmi lety se tam psalo Zlomená a právě teď Spokojená.

Ale to bylo správně. Neměla by mu zasvětit celý život, jako to udělal on, protože ona si zasloužila být šťastná.

S povzdechem srdíčko odložil a přešel k oknu, kde napůl zatáhl bílé závěsy, vyměnil fialkám vodu a zavřel oči.

„Bílé závěsy," zašeptala Hermiona najednou po pár minutách.

„Cože?" zasmál se Draco. Nevěděl, o čem mluvila, ale dost ho to zajímalo.

„Do bytu chci bílé závěsy," řekla Hermiona a Draco přikývl.

„Tak budeš mít bílé závěsy."

„A velkou vysokou postel povlečenou do modra."

„Ještě něco?"

„Zrcadlo přes celou stěnu. A knihovnu přes celou stěnu až do stropu," řekla Hermiona a Draco se usmál a dal jí vlasy za ucho.

„A?"

„Stůl do rohu pokoje s měkkou židlí. A květiny."

„Jaké?"

„Třeba fialky," usmála se Hermiona a Draco přikývl.

„Tak budou fialky."

„Myslíš, že to tu ještě funguje?" zeptala se Hermiona zničehonic.

„Asi ne, když se nic neděje," řekl Draco.

„To nevadí, i tohle může být," řekla Hermiona.

„A ještě něco by sis představovala?" zeptal se Draco.

„Poličky. Dvě. Jednu na tvoje gely a druhou na něco jiného," zasmála se Hermiona. „A taky chci fotky. Spoustu našich společných fotek."

„Všechno bude jak si přeješ, princezno," řekl Draco a Hermiona se usmála.

„To mám radost," přikývla a přitáhla si Draca do polibku.

To všechno měl.

Celý pokoj měl takový, jaký kdysi Hermiona chtěla.

Bílé závěsy, velkou modrou postel, na kterou by se bez problému vešlo pět lidí a ještě by se mohli pohodlně rozvalit a byla vysoká tak, že se na ní muselo skoro vyskakovat. Samozřejmě byla provlečená modře.

Zrcadlo bylo přes celou jednu stěnu. Přes tu nejmenší stěnu, Dracovi se totiž hnusilo koukat se na sebe do zrcadla. Pokaždé totiž viděl toho, kdo zlomil Hermionino srdce, kdo ji jen využil a odkopnul...tak to alespoň podal, tak to Hermioně vysvětlil.

Knihovna tu zabírala nejvíc místa a byla od země až do stropu naplněna knihami.

V rohu pokoje byl stůl s židlí, která byla tak měkká, že když se na ní posadíte, máte pocit, že sedíte na obláčku.

Nad stolem byla jedna polička, na kterou dal Draco své trofeje. Mezi nimi byla jeho první Zlatonka, první dětské koště, famfrpálový dres zmijozelského týmu...

Nad postelí byla druhá polička, na kterou Draco umístil své gely na vlasy. Už si je ani moc negeloval. Proti dřívějšku si je negeloval vůbec. Vystačil mu gel na měsíc, za což se musel pokaždé pochválit.

Alespoň něco se mu v životě vydařilo.

A konečně úplné finále na té jedné volné zdi bylo plno rámečků s fotkami.

Na nějakých pětadvaceti byly fotky Dramione, jak se tenkrát dohodli, že si budou říkat.

Na dalších pětadvaceti byly samotné Hermioniny fotky a dál už byly jen noviny, na kterých byla samozřejmě Hermiona.

Byl jí pořád posedlý...

Ahojky. 😂
Tak je tady sobotní kapitola. 😊
Doufám, že jste si ji užili, a že se vám líbila. 🥰
Mějte se krásně. ❤️
Vaše Déňa Grangerová Malfoyová 💙❤️💚💛