„Kde to jsme?“ divila se Hermiona, když se s Asťou octly na místě.

„Na Příčné,“ řekla Asťa.

„A co tu děláme?“

„No... promiňte, já nevím, kam se s přáteli chodí na kafe, neměla jsem nikoho, s kým bych šla a když už ano, tak jsme stejně šli jeden ke druhému na návštěvu,“ vysvětlila Asťa.

„Jo, tak to máme podobně. Až na to, že já jsem vždycky měla s kým jít, ale nechtěla jsem vidět ty pisálky z Denního věštce. Takže co vymyslíme?“

„Mohly bychom jít třeba...já opravdu netuším. Myslíte, že je nějaká kavárna v mudlovském Londýně? Vyznáte se tam?“ zeptala se Asťa.

„Ano,“ přikývla překvapená Hermiona.

„Tak prosím, veďte mě,“ usmála se Astorie a nechala se Hermionou vést mudlovským Londýnem.

***

Když konečně po čtvrt hodině došly do nejbližší kavárny, uvědomily si, že vlastně nemají mudlovské peníze, a tak za použití matoucího kouzla dostaly alespoň kapučíno, což byla pro Astorii novinka. Ale chutnalo jí.

„Takže co budem dělat? Máme kafe a?“

„Můžeme si sednout do parku,“ navrhla Hermiona.

„To je dobrý nápad,“ přikývla Asťa s úsměvem.

„Řekněte něco o sobě, Astorie,“ řekla starší z čarodějek.

„Asťa. Já jsem v papírech napsaná jako Astorie, ale v srdcích jako Asťa,“ usmála se Greengrassová.

„Asťo,“ usmála se Hermiona na oplátku.

„Nejsem nějak moc zajímavá. V podstatě už od třinácti žiju prohlídkami u Svatého Munga a myslím na to, jak by bylo báječné, kdybych mohla žít jako ostatní holky, které jdou k doktorovi jen tehdy, když je jim ouvej. V Bradavicích jsem byla jako normální studentka, ve válce jsem ničím nějak zásadně nepřispěla. Potom jsem se vrátila do Bradavic, to jsem šla do pátého ročníku. No, pak jsem dva roky chodila do školy a snažila jsem se udržovat kontakt s přáteli alespoň přes sovy, protože jsem se vždycky nejvíc kamarádila s lidmi, kteří byli v ročníku s mojí sestrou. Jenomže sejde z očí, sejde z mysli, znáte to, a tak jediný, kdo mi po roce odepisoval byl Draco. Svým způsobem to psaní bylo terapií pro nás pro oba. Jemu to pomohlo z těch...z těch sraček, do kterých spadnul a mně to pomáhalo zapomenout na to, že je můj život jen samá prohlídka a nemocnice. Pak se pro mě nemocnice stala oblíbeným místem, protože jsem se tam vždycky potkala se svou sestrou a s nejlepším kamarádem a tak. Pak jsme se s Dracem vídali častěji, a nějak jsme spolu uzavřeli dohodu, že si bude moct... dát tu injekci třikrát do týdne. Bylo poznat, že to dodržuje. Byl zázrak, že se to povedlo a že to dodržoval, protože nikomu jinýmu se to nepovedlo. Když jsem potom složila OVCE, chodila jsem k Dracovi dennodenně, abych ho nějak podpořila, protože byl pořád špatný z rozchodu s vámi a z celé války a tak. Zkoušel na sobě všechny možné kletby. A když nezabraly kletby, utápěl se v alkoholu, začal kouřit a pak užíval i ty mudlovský sračky, ale to už jsem říkala. Lepší se neptat. Pomohla jsem mu se z toho dostat. Měla jsem pocit, že musím, že mu to svým způsobem dlužím. A dostal se z toho i bez léčebny. No a jednou mi řekl, že už tak jsem u něj jak doma, jestli bych se nechtěla přistěhovat, takže si mě vzal k sobě a pak to bylo prostě jedno a to samé. Ráno vstát, uvařit, jít do práce, vrátit se domů, stavit se v nemocnici a dělat Dracovi společnost. A tak to šlo vlastně celý dva roky až do teď,“ pokrčila Astorie rameny.

Docela jednoduchý život.

„Ale za ty dva roky nebyla jediná chvíle, kdy by na vás zapomněl,“ dodala potom.

„Když říkáte prohlídky a doktoři...jste nějak hodně nemocná?“ zeptala se Hermiona.

„Nevyléčitelně,“ pokrčila Asťa rameny, ale usmívala se.

Jakoby jí to bylo jedno. Jakoby s tím už byla smířená.

„Všechno jde v dnešní době vyléčit,“ namítla Hermiona.

„I prokletí?“ zeptala se Asťa tiše.

„Ne, prokletí ne,“ připustila Hermiona.

„Ale to nevadí, zatím umírám, ale umírám pomalu. Pokud to všechno půjde dobře, mohla bych se dožít šedesáti,“ zasmála se Astorie. „A je to docela dlouhý život. Navíc jsem sama, takže mě tu nic moc nedrží. A ublížím jen pár lidem.“

„Obdivuji vás, Asťo,“ řekla Hermiona.

„Děkuju,“ přikývla Asťa.

„Vy jste přece kdysi s Dracem byla, ne?“ napadlo Hermionu.

„Ó, byla. Jednou jsem se s ním vyspala, ale vylezla z toho sázka,“ pokrčila Asťa rameny.

Na to si Hermiona pamatovala.

„Jak jste mu odpustila?“

„Jak? Já ani nevím. Bavila jsem se s ním proto, že mě k němu něco vždycky táhlo, ale nevím. Nějak jsem i počítala s tím, že to celé bylo jen jako, Malfoy nikdy nebyl s holkou dýl než na jednu noc,“ zašeptala Astorie a napila se kávy. „Ale vy, vy jste byla mnohem víc než to. Vy jste získala v jeho srdci čestné místo, ze kterého se už nehnete."

I když byla na Draca naštvaná, hodlala mu pomoct.

„Máte pravdu, já byla víc. Nebyla jsem sázka, pro změnu jsem byla jen Dracův úkol,“ řekla Hermiona a zasmála se. Astorie se k ní přidala.

„Fajn, já vím, že to jsem neměla, ale docela mě to pobavilo,“ přiznala Asťa. „Láska někdy přetrvá a někdy vymizí. Úkol jste byla jen na začátku. Dřív jsem to neviděla, ale teď ho znám dobře. Znám ho dobře a vidím, že to, co jsem dřív považovala za divné je u něj normální. Hermiono, já vás prosím, zkuste mu dát šanci. Jděte s ním na jedno rande, zkuste to. Já nechci, aby byl s někým, koho nemiluje.“

„Ale já nemůžu, Asťo. Nemůžu, protože -"

„Váš přítel to přece nemusí vědět, ne?“

„Můj přítel to nebude vědět, protože nic nebude. A basta fídle,“ zamračila se Hermiona.

„Tak to zkuste. Nemusí to být rande, stačí jedna schůzka, jen to prosím zkuste,“ žadonila Astorie.

„Já ale nemůžu. Já už nechci."

„Všimla jste si přece, co má v pokoji, ne?“ zeptala se Asťa.

„Já vím, já to všechno vím, ale já mu nemůžu odpustit. Já vím, že kdybych mu odpustila, byla bych schopná se do něj zamilovat znovu. Asťo, já jsem jako abstinující alkoholik a Draco je jako ohnivá whisky, když to zkusím jednou, spadnu do toho zas a neskončí to dobře. Proto jsem byla tak zlá. Já mu chci odpustit, ale když to udělám, tak ublížím Ronovi a pak postupně budu ubližovat všem kolem sebe. Chtěla bych mu zkusit postupně odpouštět, ale znám se. Znám svoje myšlenky a znám svoje chování. Když mu teď odpustím, můžu celých sedm let snhy hodit za hlavu.“

„Ale on už by vás nezklamal,“ řekla Asťa.

„Prosím vás, já už nechci. Moje přání bylo nikdy jo nevidět a už o něm nikdy nic neslyšet,“ zamračila se nebelvírka. „Vzkažte mu prosím, že jestli mě chce zpátky, má vám dát svou hůlku, rozbít sklenku, a tu dát zase dohromady. A že s ním budu teprve tehdy, až tu sklenku dá dohromady bez kouzel.“

„Dobře,“ přikývla Asťa.

„Bylo to příjemné,“ řekla Hermiona.

„Jo, to bylo.“

„Musím na ministerstvo.“

„Dobře,“ usmála se Asťa a opatrně Hermionu objala.

„Mějte se krásně,“ usmála se nebelvírka.

„Vy taky,“ řekla slečna Greengrassová a najednou byla Hermiona ta tam.

Jaký je váš názor na Asťu? 💖
Hezkou sobotu. 🥰💙❤️💛💚