Hermiona se probudila v jí neznámém pokoji.

Ležela ve velké modré vyhřáté posteli.

„Dobré ráno, sluníčko, jak se ti spalo?“ zeptal se jí tak dobře známý blonďák.

„Hezky, děkuju,“ přikývla čarodějka.

„Teď toho lituješ, že?“ odhadoval Draco.

„Ano,“ pokývala Hermiona hlavou. „Ale zároveň mám radost, že se to stalo.“

„Co že máš?“ divil se zmijozel.

„Radost.“

„Z toho, co se stalo?“

„Ano,“ přikývla čarodějka. „Stát se to nemělo, ale mám radost.“

„To je...fajn?“

„Zřejmě,“ přikývla Hermiona.

„Takže co teď?“

„Jak teď?“

„Jsi jen další, která mi jednu noc zahřála postel?“ pokusil se Draco o žert a Hermiona mu vlepila facku. „Tak to ale nebylo hezký, Grangerová, za co byla?“

„To máš za to, že mluvíš o jinejch,“ řekla Hermiona a snad i trochu uraženě. „A za to, že ses mi to včera nesnažil rozmluvit,“ dodala.

„Ale já se snažil,“ řekl Draco.

„Ale ne dost. Kdyby ses snažil pořádně, nebyla bych teď ve tvém bytě a neležela bych teď u tebe v modrý posteli v tvým tričku,“ zamrmlala hnědovláska.

„Hermiono, zkus odolat ženě...nebo ne, vezmem to obráceně. Dejme tomu, že to na tebe zkouší chlap, do kterýho seš zabouchlá a je opilej. Ty bys v sobě měla taky kapku alkoholu. Po tom chlapovi bys toužila celý léta, ale on by ti celou dobu dával najevo, že nemá zájem. A teď bys měla možnost se s ním vyspat. Odolala bys?“

„Ale...“

„Jednoduchá otázka, odolala bys?“ zeptal se Draco.

„Dobře, neodolala. Rozhodně bych si odpojila mozek od hlavy a šla rovnou na věc,“ přiznala Hermiona.

„No tak to vidíš, ne?“ řekl Draco.

Nepřekvapilo ho, že by šla.

Určitě měla po něm ještě nějaké další.

A jestli ne, tak je se světem něco špatně, není totiž možné, aby tak úžasně krásná slečna měla za celý život jen dva milence.

„Hele, popravdě, Draco, já nejsem ten typ člověka, který skáče do postele na potkání,“ začala Hermiona a blonďák naklonil hlavu na stranu s pobaveným výrazem. Hermiona párkrát udiveně zamrkala a protočila oči, „fajn, včera jsem ve své podstatě do postele na potkání skočila, ale to byla výjimka.“

„Jistě,“ přikývl blonďák na souhlas.

„Přestaň s tím,“ zamračila se Hermiona.

„Člověk už nemůže říct svůj vlastní názor ani ve svém vlastním bytě?“ zabrblal Draco.

„Ne, nemůže, když jsem poblíž já,“ řekla Hermiona a zatvářila se jako vládce světa.

„To, že se před tebou klaní jako před samotnou královnou neznamená, že mi budeš brát právo nesouhlasit,“ řekl Draco a hnědovláska se na něj podívala s přimhouřenýma očima.

„Kde mám svoje oblečení?“ zeptala se Hermiona nakvašeně.

„Tak různě po bytě,“ pokrčil Draco rameny.

„Ihned mi to oblečení přines,“ přikázala slečna ministryně a drobnou rukou, kterou zdobil jeden stříbrný náramek a černý rukáv Dracova trička ukázala na dveře.

„Nepřinesu,“ odpověděl Draco klidně a chopil se jejích rtů.

Jakoby zapomněla, že se na něj před chvílí zlobila, sundala mu Hermiona kalhoty, rukou mu přejela po zádech a začala ho líbat na krku, kde mu postupně udělala několik znamínek.

Draco ji pak zbavil trička. Jediného oblečení, které na sobě po včerejší noci měla, a jedním jediným pohybem ji donutil, aby se položila.

V Hermionině podbřišku už nelétali motýlci, ale pulzovala v ní láva. A každý Dracův dotek lávu jen a jen zintenzivnil.

Zhluboka se nadechla, když jí blonďák přejel jazykem kolem pupíku, a prohnula se v zádech.

Draco se pro sebe usmál.

Vzal si do rukou jedno její ňadro a to druhé dráždil jazykem.

Hermiona zasténala. Ne tiše, hlasitě.

Láva v jejím podbřišku byla čím dál tím víc cítit a ona cítila, že brzy zešílí.

Ztratila se v žáru té horké lávy a už byla schopna vnímat jen to, jak moc Draca chce. Jak moc po něm touží...

Draco si byl moc dobře vědom toho, jak moc tím vším dohání Hermionu k šílenství.

A bavilo ho to.

Pomaličku začal posypávat její pravou nohu motýlími polibky, až se dostával blíž a blíž k Hermionině citlivému místečku.

Pak Hermiona už cítila jeho horký dech v oblasti jejích boků.

„Draco, prosím!“ zasténala Hermiona, když jí Draco místo toho, aby si ji vzal, stále líbal po těle.

Jak to Hermiona vyslovila, usmál se a zajel do jejího citlivého místečka prostředíčkem.

Čarodějka zasténala.

Jak moc nesnášela, když ji někdo provokoval.

„Draco,“ vydechla. „Prosím.“

Dal Hermioně nohy od sebe a konečně do ní zajel svou chloubou.

Vyráželi si naproti boky.

Hermiona se už jistojistě blížila k vrcholu.

Klep-klep.

Ozvalo se dvě minuty po tom, co vyvrcholil i Draco.

„Kdo?“ zeptal se, a Hermiona je oba honem přikryla.

„Tady Asťa Zelenátráva, Draco já se omlouvám, že tě ruším, ale přijela ti návštěva,“ řekla Astorie za dveřmi.

„Kdo to je?“ zeptal se Draco.

„Tvoje matka,“ oznámila Asťa a snad i omluvným tónem.

„A co chce?“

„Draco, můžu dál?“ ozval se u dveří hlas, který byl Dracovy ještě známější než jakýkoliv jiný.

„Vydrž pět minut, mami,“ řekl Draco rychle a honem na sebe začal natahovat tepláky a triko.

„No počkej, co já?“ zašeptala Hermiona a Draco se na ní s přimhouřenýma očima zadíval.

„Jak velké je ti moje tričko?“ zeptal se.

„Já nevím. Do půlky stehen?“ odhadla Hermiona. Draco přikývl a hodil jí bílé tričko.

„V šuplíku bych měl mít stužku, tak si z toho zkus udělat šaty,“ řekl Draco a rychle zmizel ve dveřích.

Hermiona se na něj nasupeně dívala, ale poslechla a oblékla si bílé tričko.

„Hajzl, toto,“ zamumlala si a vstala z postele.

Přesnější výraz by byl, že seskočila.

Jak byla na Draca naštvaná.

Promnula si oči, zazívala a prohrábla si vlasy, které byly naprosto a úplně vlnité.

To strašně nesnášela.

Nejradši by si ty vlasy začarovala, ale to nemohla, žádné kouzlo na věčně rovné vlasy nebylo.

Nicméně přešla ke stolu a otevřela první šuplík.

A hned na vrchu byla bílá stužka.

Její bílá stužka.

„Mám. Už to mám i tady za sebou," řekla Hermiona a ukázala na kufr, který za ní levitoval.

„V kolik tady ti bystrozoři budou?" zeptal se Draco a stáhnul Hermioně z vlasů bílou stužku, kterou si strčil do zadní kapsy.

Byla si jistá, že tahle bílá stužka byla právě ta, kterou jí Draco tenkrát vzal.

Uvázala si ji tedy kolem bílého trička.

Draco měl pravdu, připomínalo to šaty.

Přešla k zrcadlu a prohlédla se.

Docela jí to slušelo.

Otočila se na stranu a tehdy jí došlo, kde vlastně stojí.

Stála ve svém vysněném pokoji.

Modrá postel, velká knihovna, rohový stůl, měkká židle, dvě poličky, fialky, bílé závěsy atd.

Ale to hlavní byly fotky.

Plná stěna fotek.

Fotek, které byly plné jí.

Usmála se.

Dole byly ty starší, to byly fotky z dob jejich sedmnácti. Nahoře byly novější, poslední ta, která byla vyfocená minulý týden.

Nechápala to.

Opravdu jí říkal pravdu?

Vážně ji nikdy nepřestal milovat?

A pokud tomu tak je, neměla by s tím něco dělat?

Krásné ráno. 😊
Nevím, co mě napadlo, nezabíjejte mě. 🙈😂
Ale tak doufám, že se kapitola líbila. 🥰💖😂
Vaše Déňa Grangerová Malfoyová 💙❤️💚💛