Byly dvě hodiny ráno, když se rozezněl domovní zvonek jednoho z odlehlých domů. Jeho obyvatel myslel, že má snad slyšiny. Kdo by zvonil na jeho barák a ještě v tak nemerlinovskou hodinu?! Zvonek doplnilo bušení na dveře. Se zavrčením vstal z postele a z ložnice jen v teplácích se rozešel ze schodů ke dveřím, které byly naštěstí tak odolné, že stále stojí. Prudce otevřel dveře a nestačil věřit svým vlastním očím.

„Grangerová? Co tady sakra děláte?"
Nehodlal ji pustit dovnitř. Jak vůbec zjistila, kde bydlí?

No, on ji sice pustit nehodlal, ale ona se pustila sama. Podle hospodského zápachu odtušil, že bude pěkně opilá. Musel protočit oči. Zavřel dveře a otočil se. Jeho pořádně zřízená bývalá studentka se opírala zády o stěnu. Protočil opět oči, rozhodně nehodlal taky mít kohokoliv z jeho minulosti. Skrz zuby procedil pár nepěkných nadávek, když ji podpíral a vedl ji směrem k pohovce.

„O-omlouvám se, pane profesore. Ale nějak už to nedávám."

„Co přesně?" zatvářil se nechápavě. Což Hermionu zřejmě rozesmálo.

„Všechno."

„Aha." zmohl se pouze na velmi inteligentní odpověď.

„Je mi zle." oznámila po chvilce trapného ticha.

Severus vytřeštil oči, přihnal se k Hermioně, popadl ji do náruče a spěchal s ní ke koupelně, kde se nacházel záchod, ta byla blíže, než jen samotný záchod. Pomalu ji položil na zem, která příjemně chladila. Až teprve teď si uvědomil, že nemá žádné triko nebo cokoliv. Vzápětí si však uvědomil, že slečna Grangerová si ani nejspíš nebude pamatovat, jestli něco na sobě měl, či nikoliv. Znaveně ještě chytil Hermioniny nepochybně vyrovnané vlasy a trpělivě čekal, až si vyprázdní žaludek. Povzdechl si. Jak teprve bude vypadat ráno? Zarazil se. Tohle vlastně není jeho starost. Maximálně ji doprovodí domů a zase odejde. Ráno to bude muset už zvládnout sama. Konečně si přestala hrát na psa a vytáhla hlavu ze záchodové mísy.

„Díky." zašeptala, když jí podal sklenici vody. Smíchanou s lektvarem, který on sám užívá běžně. Pomáhá následující ráno. Něco jako lektvar proti kocovině, ale ne tak úplně. Ten jeho je mnohem chutnější a účinnější. 

Severus přikývl, vzal si od ní prázdnou sklenici a nejistě chytil Hermionu kolem pasu a počkal, až ona dá své ruce alespoň kolem jeho ramen. Pomalu se rozešli zpět do obývacího pokoje. 

„Kde přesně bydlíte, slečno Grangerová?" zeptal se, když se oba usadili a ona na něj koukala se zvláštním výrazem, který ještě u ženy neviděl. Vlastně asi ani u muže. Usoudil, že nebude moudré pátrat po tom, jaký to byl pohled.

„Mno... To je trošičku složitější." začala šeptat, jako by to snad bylo největší tajemství. Severus se ušklíbl, ale přesto se k ní naklonil blíže. Začínal se možná bavit. Na druhou stranu, kdy se mu poštěstí, aby měl ve své blízkosti nějakého studenta v podnapilém stavu, zvlášť pak členku Zlatého Tria? Musel si to náležitě vychutnat. Byl bastard, to se o něm ví. Proč se nepobavit na cizím člověku? No, je fakt, že Hermiona nebyla tak úplně cizí. Zachránila mu život, párkrát spolu vedli i docela duchaplné rozhovory. Většinou na společenských událostech, kde se jejich přítomnost vyžadovala. Musel uznat, že je mu velmi podobná. Takže ne, cizí nebyla.

„Tak mi to vysvětlete." zašeptal stejně tiše, jako ona předtím. Ale on byl tak blízko u ní, že kdyby se rukou nezapřel do pohovky, nejspíš by neudržel rovnováhu a nalehl by na ni.

Všiml si, že Hermiona začala rychleji dýchat. Pousmál se. Nevěděl, proč se oba takto chovají. Jistě, už dřív si všiml, že k němu Grangerová nějakým způsobem tíhne víc, než by měla. Nedokázal si to vysvětlit. A to bylo, co říct! Taky mu připadala více svá, když se bavila s ním a ne třeba s Weasleym nebo Harrym. Po těle se mu rozlil příjemný pocit. Lehce se mu stáhl hrudník. Tak nějak... Prostě příjemně. Bylo mu hezky. Raději se vrátil do reality a podíval se do tváře své bývalé studentky. 

„J-já... No... Proč bych vám to vlastně měla říkat?" zeptala se nejistě. 

„Protože mi přijde fér, když vy víte, kde bydlím já, tak bych taky mohl vědět, kde bydlíte vy." odpověděl lživě. No, možná ne úplně. Ve skutečnosti ji chtěl přece dostat domů, ale copak jí to mohl říct takto? Jakože, chci tě dostat domů a potom vypadnout a jít konečně zase spát? To by nešlo. Asi.

„Aha." Odpověděla Hermiona, ale zjevně se neměla k dalším slovům, které by mu konečně řekly, kde ta mladá čarodějka bydlí.

„Vy mi to neřekne, že?" zeptal se po chvíli, kdy se na něj nejistě dívala a okusovala si spodní ret. 

Mírně zakroutila hlavou.

„Ráda bych, ale nechci, aby to někdo věděl." 

Severus tohle očekával. Přece jen je to jedna z nejslavnějších čarodějek této doby. Všude ji sledují. Nemá ani chvíli soukromí. Divil se, že tady ji nenašli. Jistě, nachází se v mudlovské části Londýna, ale kdo ví, odkud jde. 

„Dobře." přikývl pomalu a odtáhl se od ní. Chtěl si jít lehnout, bylo mu jedno, že tam je. Stejně neměl náladu jí nějak nutit k odchodu.

„Až budete schopna se přemístit k sobě domů, tak jděte." řekl s ohlédnutím se přes rameno a vydal se po schodech do své ložnice.

„Pane profesore?" ozvalo se z pohovky.

Na okamžik zavřel oči a přemýšlel, co má dělat.

„Už nejsem váš profesor, slečno Grangerová."

„A já nejsem slečna Grangerová a taky vám to necpu."

Severus se zastavil uprostřed pohybu, když odcházel po schodech do své ložnice, aby jí dal jasně najevo, že on jde spát a ona ať odejde. 

„Cože?" pozvedl jedno obočí v náznaku, že má odpovědět, ne jako předtím.

„Vlastně jsem, ale za pár dní nebudu." odpověděla s nuceným úsměvem. 

Pozvedl tedy i obočí druhé. Pomalu zase scházel schody a vydal se směrem k ní.

„Opravdu? A smím se zeptat, kdo je ten šťastlivec?" opět se posadil k ní na pohovku.

Sklopila pohled na své ruce. Byl tam. Prstýnek. Jak si ho mohl nevšimnout? Asi by měl začít zase trénovat své pozorovací schopnosti.

Podíval se zpět na její část tváře. Zhrozil se. Byla tam cestička po slané kapalině. Na tohle nebyl. Nevěděl, co dělat. Podíval se pozorněji na její tvář, která byla natočená k němu. Několikrát zamrkal, jestli nemá vidiny. Ano, skutečně vidí dobře. Na její tváři se pomalu vybarvuje podlitina snad přes celou tvář. Okamžitě vstal s pohovky a klekl si před ní.

Opatrně jí ukazováčkem dal hlavu tak, aby se mu podívala do tváře.

„Kdo vám to udělal?" zašeptal. Nechtěl ji poplašit. Snažil se klidný tón hlasu.

Hermiona se na něj vyděšeně podívala. No, asi by měl vyhledat i nějaký kurz, kde by ho naučili, jak nevyplašit a uklidnit lidi. Najednou mu naskočila husí kůže. Uvědomil si, že stále nemá triko a venku je docela chladno. Zvláštní období na svatbu. Hermiona se teď naplno rozplakala. Severus vytřeštil oči, což ona přes slzy nemohla vidět. Vrhla se mu kolem krku. Málem ztratil rovnováhu. Sesunula se na kolena k němu. Opatrně položil své ruce na její záda a trochu víc si ji k sobě přitáhl. Nechal to tak. Nevěděl absolutně, jak se má teď chovat. Brečela mu do nahé hrudi a on se zmohl jen na to, jí pomalu hladit záda. Když přestala vzlykat. Pomalu se s ní vytáhnul na nohy. 

„Chcete zůstat?" zeptal se jí ostražitě. Dostalo se mu přikývnutí. Pousmál se. 

Rozešel se s ní do jeho ložnice. Pomalu ji uložil do postele, přikryl jako malé dítě, dostala dokonce i lehkou pusu na čelo. Chytila ho za ruku, když se chystal k odchodu ze své ložnice. Sice už bylo skoro půl čtvrté ráno, ale doufal, že obyvatelka jeho ložnice usne a on si bude nerušeně číst ve své pracovně. 

„J-já... Nemohl byste si lehnout ke mně?" zeptala se plaše a raději u toho sklopila pohled. Severus chvíli přemýšlel. 

Opatrně vyprostil svou dlaň z jejího sevření. Podívala se na něj. On se vydal pryč od postele, aby se vzápětí mohl vrátit. Hermioně se na tváři objevil mírný radostný úsměv. Odkryl peřinu a ulehl vedle Hermiony. Oba je ještě pořádně přikryl. Nevěděl, jestli vůbec dokáže usnout, ale nechtěl, aby se třeba bála, nebo něco. Jinak by po něm snad nechtěla, aby si lehl k ní, ne? Zhasnul světlo, a místnost se ponořila do tmy. Ještě, že tma bude ještě minimálně tři hodiny, možná i čtyři. Tohle byla výhoda zimního období. Slyšel, jak se žena vedle něj dala do pohybu. Vzápětí se napnul. 

„Klid. To jsem já." ozvala se s uchechtnutím.

„Já vím, že jste to vy, kdo jiný by to taky byl?" 

„Nevím, vaše žena?" zkusila během toho, co si hlavu pokládala na jeho hruď. Vlastně se na něj doslova nalepila a jemu nezbylo nic jiného, než svou levou rukou položit na její záda a bok.

„Ta opravdu ne."

„Proč ne?"

„Copak vy si myslíte, že mám ženu? To je směšné, Grangerová."

„No a? Když já se mám za pár dní vdávat, proč vy byste nemohl mít ženu?" 

Severus si povzdechl.

„Nikdy nebudu mít ženu, kterou bych chtěl." 

Hermiona ho poslepu pohladila po tváři.

„Třeba se najde." zamumlala z polospánku, tušil, že stačí pár vteřin a bude spát.

„Já už ji našel." zašeptal do ticha.

***

Hermiona pomalu otevřela oči. Pomalu se rozkoukávala po sluncem ozářené místnosti. Byla útulná. Pomalu zvedla hlavu a podívala se na spícího muže, ke kterému se tak moc tiskla. Odolala pokušení se dotknout jeho tváře. Pohledem zabloudila níž, přesněji na jeho odhalenou hruď a břicho. Peřinu měli až od pasu dolů. Studovala jeho jizvy, měl je snad úplně všude. Malé, velké, některé vypadaly ošklivě, ale jemu slušely. Znovu se podívala na jeho klidnou tvář. Opatrně se k němu naklonila. Lehce ho políbila na rty. Bylo to krásné. Vlastně ani nevěděla, co tady dělá, nebo jak se tady ocitla, ale vyhovovalo jí to. Jen matně si vzpomínala, že mu brečela v náručí. Vyděšeně se na něj podívala. On o tom věděl! Musí zmizet. Musí zmizet, dokud to jde. 

„Nechoď prosím." zachraptěl na ni, když chtěla vstát z postele. 

„Ale já musím."

„Slečno Grangerová, prosím. Dovolte mi Vám pomoct."

„Já... Nemůžu. Omlouvám se." Rychle vstala a rychle vycházela z ložnice.

Severus se za ní rozběhl. Nebyl už nejmladší a zatočila se mu hlava, ale stačil ji zachytit. Zády ji opřel o zeď.

„Chci vám jen pomoct." zašeptal s otázkou v očích.

„Já vím, ale nejde to. Je pozdě." řekla potichu, pohladila ho po tváři.

„Musí to jít."

„Promiň mi to, Severusi." znovu ho políbila, potom ho od sebe odstrčila. Vyběhla z jeho domu a přemístila se.

Severus zaklel. Tohle se fakt může stát jenom jemu. To přece není možné, aby dvakrát ztratil ženu, pro kterou by byl schopen čehokoliv...

***

Bylo to tady. Dnes se vdává. Za největšího parchanta, jakého kdy viděla. Dokonce i Lucius Malfoy se mu neměl jak vyrovnat. Nebylo cesty zpět, zničil by ji. I když, ničí ji už nějakou dobu. Zoufale se ušklíbla. Seděla na nepohodlné posteli a zírala před sebe. Rukou si prohrábla vlasy. Dnes se nadobro uzavře před světem. Není šance na vysvobození od tohoto hrůzostrašného sňatku s mužem, který ji vždy jen využíval a nebál se uchýlit i k nějakému tomu fyzickému vydírání. Nikdo to nevidí. Její nejbližší přátelé si myslí, že vede šťastný a spokojený život i vztah. Jen on ne. Jeden jediný člověk. Nemohla na něj přestat myslet. On jediný viděl. Viděl ji a její utrpení. Možná ale byl jediný, před kým to dala nějakým způsobem najevo. Vlastně se totálně složila u něj doma. U muže, který i přes to, jak celé roky vypadal, že ji a její přátelé nenávidí, se o ni postaral. Dokázal ji alespoň na malou chvíli uklidnit. Konečně alespoň na pár hodin usnula klidným a spokojeným spánkem. Povzdechla si. Tohle se ale nikdy nebude opakovat. Dnes se stane manželkou toho parchanta. Ten ji těžko nechá jít na schůzku s bývalým profesorem. Ještě by ji potrestal za to, že by vůbec vznesla tuto myšlenku. Ode dneška bude nosit příjmení, ze kterého je jí totálně zle. Nikdy by nevěřila, že její druhý nejlepší kamarád, je takový bezpáteřní hajzl. Jinak to říct nešlo. Vstala a se zhnuseným pohledem se podívala do zrcadla. Už ji pomalu opouští veškerá naděje. Nemá jedinou šanci z tohoto celého uniknout. Nejradši by teď hned popadla svou hůlku a přemístila se někam daleko. Pryč od všech. Pryč od něj. Možná by ocenila přítomnost jistého váženého lektvaristu a odborníka na jak černou, tak i bílou magii. Jenže nebylo to k ničemu platné. Našel by ji. Našel by ji všude. Jedině, že by se někdo z čisté lásky postavil mezi jejich sňatek, který bude nucena za několik málo hodin uzavřít. 

Ozvalo se zaklepání na dveře. Osoba vešla bez vyzvání. Stejně by se nedočkala. Hermiona skutečně neměla náladu na jakékoliv úsměvy. K čemu je úsměv, když to není radost. Hermiona se na sebe zamračila. Ani se nemusela otáčet. Mohlo jí to napadnout, že se objeví zrovna ona. Jediná dcera rodiny Weasleyových. 

„Hermiono! Jakto, že ještě nejsi oblečená?! Vždyť za hodinu a půl už musíš stát před oltářem! Zbláznila ses?!" spustila ihned, co si ji prohlédla od hlavy až patě. Vůbec ji nezarazilo, že polovina její tváře hraje všemi barvami. Jela v tom s ním. Dělala, jak jí hrozně na celé věci záleží. Vlastně jí šlo jen o to, aby byl kouzelnický svět spokojen. Společnost současných kouzelníků vášnivě debatovala o tom, s kým skončí členové Zlatého tria. 

„Jsem naprosto v pořádku, Ginevro." odvětila Hermiona bezbarvým hlasem. Žádný jiný hlas, když byly někde o samotě se mladší ženě nedostal. Nebyl k tomu důvod. 

„Ještě jednou mi řekneš Ginevro, tak si mě nepřej!" zasyčela jí do obličeje a dala jí pořádnou facku.

„A co mi jako uděláš? Zmlátíš mě tak, že nakonec budu mrzák nebo mě zabiješ? Nebuď směšná. Tohle je mi úplně jedno. A ty to moc dobře víš."

„Je mnoho podob toho, jak se ti pomstít, Hermiono."

Hermiona pokrčila rameny.

„No a?" 

„Obleč se a koukej něco udělat s tím obličejem. Ou, promiň, já zapomněla, ten se jen tak nespraví." dodala s úšklebkem s úmyslem vyvolat pocit méněcennosti. 

Hermiona se usmála.

„Promiň, ale nemám zájem se starat ještě o tvůj obličej, než je ten můj. Budeš si muset najít někoho jiného, kdo se to pokusí napravit." 

Ginny zrudla vzteky. Hermiona by přísahala, že takhle rudou ji ještě neviděla. Ale co, stejně brzy zemře, protože v tomhle světě ona žít nechce. Nechce setrvávat po boku muže, který jí toho tolik vzal, stejně jako jeho rodina. S tichým smíchem sledovala Ginny, jak s pořádným naštvaným dupáním opouští místnost a nezapomíná excelentně třísknout dveřmi. Třeba to umírání nebude taková hrůza. Možná se u toho i pobaví. Asi se ne nadarmo říká: Trochu života do toho umírání...

***

Hermiona se nejspíš naposledy nadechla, než navždy zpečetí svůj osud. Nemohla říct, že by se svobodně nadechla, jelikož již několik let ji od svobody dělí hloupé kouzlo. Co kouzlo. Tohle je vyloženě prokletí. Kdyby byla Růženka, alespoň by to celé prospala, ale to ne. Ona musí být plně při vědomí, bez náznaku naděje. Tu ztratila už velmi dávno. Pravá láska neexistuje. Kdyby ano, třeba by tohle všechno nemusela podstupovat. Možná někde existuje, to nemůže popřít. Ne zcela. Jenže si jí asi nevyhledala a rozhodla se, že zrovna ona nebude mít štěstěnu nakloněnu, aby jí bylo pomoci. Ano, ona milovala. Ale byla hloupost myslet si, že by dotyčný sdílel její pocity a nazval ty své stejně. Není cesty, která by ji vysvobodila. 

„Tak pojď." řekl tiše Harry Potter, který měl Hermionu odvést k oltáři. Ten jako jediný netušil, jak to skutečně je. Přitom byl manželem Ginny. Tohle je zřejmě jen záležitost pravých Weasleyových. Hermiona nejistě přikývla. Rozezněla se hudba. Ona společně s Harrym pomalu, do rytmu hudby, kráčeli vyzdobenou uličkou. Po stranách stálo plno kouzelníků, které snad ani neznala. Většina z toho byli různí reportéři. Nebo novináři. Potom jí pohled padl na toho, jehož jméno snad ani nedokázala vyslovit jinak, než s odporem.

Oddávající se neobtěžoval zdlouhavým proslovem, vlastně jen řekl, proč tady jsou. Nějaké další kecy. Hermiona potlačila nutkání protočit očima. Věděla, že by to mohlo vyvolat nežádoucí pozornost, proto raději dělala, jak se to šíleně důležité. Na okamžik zadržela dech, když už šlo do tuhého. Blížilo se to. Myslela, že je s celou situací smířená, ale zjevně ne. Začala se téměř neznatelně třást. Měla tendenci vytrhnout své dlaně z těch patřících zrzkovi, který absolutně neposlouchal, co muž před nimi říká. Vzpamatoval se až v moment, kdy se dveře prudce otevřely. Dovnitř vplul vysoký muž. Hermioně se zadrhl dech. Její oči se naplnily očekávaním.

„Dost! Zastavte to!" Tento rázný hlas nebyl ani potřeba, jelikož už tak se na něj upíraly všechny oči v síni. Postarší muž rychle přešel dopředu k Hermioně a Weasleymu, kterého hrubě odstrčil až spadl na zem a nejspíš si narazil kostrč.

„A to si říkáš elitní hráč famfrpálu?" Neodpustil si Severus jízlivou škodolibou poznámku.

„Severusi." vydechla Hermiona konečně, když nalezla svůj dech.

„Hermiono, tohle už mi nedělej. Proč si mi to neřekla dřív, že tě takhle ničí. I když, ty jsi vlastně nic neřekla. Ani jsi nemusela. Prosím, Hermiono. Já tě žádám o odpuštění, že jsem tě nestačil zadržet, když jsi tak zmizela." 

Zlehka ji políbil na rty. Jistě bylo to neetické. Takhle v obřadní síni. Na svatbě, která není jeho a líbá nevěstu. No, i kdyby měl shořet v pekle, tak mu to za to stojí. 

Přítomní v síni jen vyjeveně koukali. Novináři zapomněli fotit, reportéři si nevšimli, že kameramani nechtě sklopili kameru. Bylo zvláštní, že v kouzelnickém světě fungovalo něco, jako mudlovská televize. Ale bylo to tak. Jen to nebyla televize, ale obrazovku to skutečně připomínalo. 

Na krk Severuse se ovšem přitiskl hrot hůlky rudovlasé paní Potterová.

„Ginn, co to sakra děláš?!" okřikl ji Harry Potter, který pro jednou netušil o co přesně jde, ale vzhledem k tomu, že po dlouhé viděl v Hermioniných očích tu jiskru, která tam nebyla již řadu let, rozhodl se jednat. Namířil proto svou hůlku na krk své manželky. 

To vyvolalo zděšené výdechy přihlížejících. Na Harryho záda zamířila hůlka Molly Weasleyové. Arthur, který měl oči vykulené tak, že mu málem vypadly, vytáhl svou hůlku a namířil ji na Rona, který zrovna vytahoval tu svou a zřejmě chtěl mířit na Hermionu, která mířila na Molly. Arthur věděl, že něco není v pořádku, ale rozhodl se vyčkat na správnou chvíli. Pokusil se být jednou jako Severus a vše perfektně načasovat. To bylo klíčové. George byl jediný, kdo neměl na koho mířit. První kouzlo vyslal Arthur, čímž dostal Ronaldovu hůlku do své dlaně. Molly se naštvaně otočila, přičemž ztratila pozornost a tak Hermiona odzbrojila ji. Ginny nedostala možnost vyslat své kouzlo, jelikož té Harry vyrval hůlku o hodil ji Hermioně a svou manželku následně spoutal po příkladu Arthura. Hermiona ještě omráčila Ronalda a se slzami v očích se vrhla Severusovi do náruče. Severus prudce vydechl a bezpečně mladou hubenou čarodějku ukryl v uklidňujícím sevření, tedy, alespoň doufal, že je ukliňující. Stále si neobstaral ty kurzy. 

„Může mi tady někdo laskavě vysvětlit... O co tady jde?" zeptal se George, který jako jediný poklidně seděl na židli. Kdyby Fred stále žil, nejspíš by se bezhlavě pustili do tvorby nejbizardnějších teorií, ale od Fredovy smrti se změnil k nepoznaní. Osobitý humor nahradila bezvýrazná tvář, ani malinké pousmání se neobjevilo na jeho tváři již pár let. Vizuálně zestárl snad o patnáct let. Severus ho chápal, sám takto žil ještě donedávna. Asi si s ním později promluví. Jako jediný asi chápal, co se mu odehrává v hlavě. I když nešlo o stejný vztah, který k zesnulému měli. Opatrně se odtáhl od Hermiony.

„Vlastně nic a přesto moc." odpověděla Hermiona s pokrčením ramen. Otočila se na oddávajícího, něco mu pošeptala, ten přikývl s jemným úsměvem na tváři. Potom se otočila na stále zaražené nezvané hosty.

„Svatba se nekoná, můžete odejít, díky." rozezněl se její hlas, který po letech zněl šťastně. Museli to poznat i ti, kteří ji v životě neměli tu čest poznat. Nejspíš budou zítřejší noviny tohoto plné. Už se těší, co si zase někteří nejmenovaní vymyslí. 

***

Následující ráno bylo jako probuzením ledovou vodou. Přišlo příliš brzy. Se spokojeným úsměvem na tváři se podívala na poklidně spícího Severuse. Její úsměv se ještě rozšířil, že je konečně všechno vysvětleno, už nemusí nic předstírat. Především před Harrym, Arthurem a Georgem. Trochu ji zabolelo, že Harry požádal okamžitě o rozvod, veděla, jak to pro něj musí být těžké. Miloval ji skutečně dlouho. Sám ale uznal, že tohle je i na něj moc a tohle jen tak přejít nedokáže. Arthur se k ničemu nevyjadřoval, potřeboval si utřídit myšlenky. Severus se s Georgem někam vypařili, ale když se vrátili, Harry s Hermionou, Nevillem a Lenkou nemohli uvěřit svým očím. Oba muži se usmívali. Všem se hlavou prohnala myšlenka, u kterého z nich je momentálně úsměv překvapivější. 

S lehkým nežným úsměvem jemně pohledila Severuse po uvolněné tváři. Ten se ze spánku pousmál. Po tomhle Hermiona toužila. Probouzet se vedle někoho, koho miluje. Tiše se k němu nahnula a dala mu lehkou školáckou pusu na tvář. To se Severusův úsměv ještě rozšířil.

„Dobré ráno." zašeptal, jakoby se bál, že zmizí. Že se zase něco pokazí, že se z ničeho nic zvedne a uteče. Tak moc se bál, až se ani neopovážil otevřít oči. 

„I tobě dobré ráno." odpověděla mu šeptem také.

Severus se otočil na bok, zvedl se na lokti a svou druhou rukou si dovolil pohladit Hermionu po tváři a dát jí pár neposlušných pramenů stranou. Hermiona pozorovala jeho něžný výraz ve tváři, jak se snaží. Jak se jemně soustředěně usmívá. Jeho černé oči se na celý její obličej podíval, aby zhodnotil svůj výtvor. Zdálo se, že je spokojen. Potom ale jeho tvář zvážněla a pohledem vyhledal její oči. 

„Prosím, hlavně neodcházej, Hermiono." zašeptal s patrnou prosbou v hlase. Pomalu se k ní naklonil a o dost jistěji, než včera večer, ji políbil na jemné růžové rty. 

„Už nikdy, Severusi, už nikdy." odpověděla, když se od ní odtáhl...