Po chvilce mi začal docházet dech a já se od Denise odtáhla a vyplavala na hladinu. Zhluboka jsem oddechovala a dívala jsem se na Denise, který vyplaval chvíli po mně. Tenhle 'vztah' který se mezi námi za tu dobu udělal se mi absolutně nelíbil a hlavně nelíbilo se mi, že by mezi mnou a ním mohlo být něco víc než dvoumetrový odstup. Bez jakýkoliv slov jsem se k němu otočila zády a doplavala až k molu, kde jsem poté vylezla nahoru a odešla jsem směrem k domu a Denise jsem, tak nechala sama s jeho myšlenky ve studený vodě.

-

,,Ty někam jdeš?" řekne překvapivě Denis, když mi vletí do mého provizorního pokoje.

,,Ano, ty dveře jsme otevřely nemá cenu tu déle být." odpovím a navlíknu si bundu ve který jsem s Mayou přišla do tohohle domu a obešla jsem Denise, který stál ve dveřích.

,,Ale proč?" zeptá se a v rychlosti mi zastoupí cestu, abych nemohla projít do obýváku.

,,Proč bych tu s tebou měla déle zůstat, když je cesta volná?" odpovím s otázkou v hlase a nakloním hlavu na stranu.

,,Třeba kvůli tomu, že se mezi námi něco děje?" poví a zvedne obočí a upře na mě svoje hnědé oči. Na sucho se zasměju a poté nevěřícně zakroutím hlavou.

,,A co tím "něco" přesněji myslíš Denisi." řeknu a přivřu k sobě trochu oční víčka.

,,Že se mezi námi vyvíjí něco, než jen pošťuchování a neustále hádky." poví klidným hlasem a já si povzdechnu.

,,A to je přesně ten důvod proč odcházím." odvětím a snažím se ho obejít, ale on mi znovu zastoupí cestu.

,,Tak mi řekni jeden debilní důvod proč?! Proč odcházíš, když už se konečně začínáme mezi sebou chovat normálně!" zvýší nepatrně hlas a já se nadechnu teplého vzduchu a vydechnu.

,,Kvůli tomuhle! Kvůli tomuhle zasranýmu baráku, který způsobil to, že každých pět sekund máme potřebu toho druhýho políbit!" i já zvýším hlas a cítím, jak se moje oči začínají pomalu samovolně zaplňovat slzy.

,,A to je podle tebe špatně?" odpoví překvapeně a nepřestává se mi dívat do očí.

,,Jo.. Nechci žádný vztah jak s tebou, tak s nikým jiným. Nechci zažívat ty hloupé motýlky v břiše anebo být zamilovaná, aby mi pak ten dotyčný mohl zlomit srdce a já byla na dně." řeknu a sklopím pohled na moje černé tenisky, aby neviděl moje oči plný slz.

,,Vážně si myslíš, že jsem takový? Že bych tě nejdřív nechal se do mě zamilovat a pobláznil bych ti hlavu a pak bych se s tebou rozešel?" promluví udiveně a ve svém hlase neskrývá naštvání.

,,Nemyslím si to přímo o tobě, jen to prostě nechci zažít." odpovím a povzdechnu si.

,,Nemyslíš si to o mně? Vždyť to, ale právě teď dokazuješ! Myslíš si o mně jenom to, že jsem hajzl, a že mi na tobě nezáleží. A víš co? Já tě v tom nechám, klidně si to o mně mysli a běž si pryč. Uteč ode mě a od těch citů, který ke mně cítíš. Však proč ne, tohle ti jde asi nejlíp." řekne ironicky a ustoupí mi z cesty.

,,Ani mě neznáš, tak se prosím tě ušetři těch hrozně chytrých keců o tom, že k tobě něco cítím." povím a vydám se k rozbitým proskleným dveřím.

,,Neznám tě? Myslím, že v tomhle tě znám, až moc dobře Amie." řekne klidným hlasem, až mi z toho přejede mráz po zádech a jemně sebou trhnu, když mě osloví celým jménem nikoliv přezdívkou, co mi dal hned první den našeho setkání.

Nic mu na to neodpovím a svojí ruku položím na hnědou kliku a otevřu dveře. Vítr mi okamžitě rozcuchá vlasy a studený vzduch se otře o mojí holou pokožku na krku. Bundu si proto přitáhnu víc k sobě a rozejdu se do tmavého lesa, ačkoliv jsem neměla ani ponětí, jak se dostanu pryč a kde jsem. Jediný co jsem, ale věděla jistě, že nechci už více trávit čas s Denisem. Nebylo to ani z důvodu toho, že mě štval a já měla nutkání ho urážet po každý větě co řekne, ale ten největší důvod bylo to, že měl pravdu. Utíkám od citů k němu a snažím se před ním schovat. Sama bych si ani nejradši nepřiznala, že k němu něco cítím, ale po tomhle co mi řekl on? Bylo mi to okamžitě jasný. Sobě si to přiznám, ale jemu ne a ani nikomu jinému. V dálce jsem uslyšela ránu vycházející z domu a potom roztříštění skla. Měla jsem okamžitě nutkání se otočit a vrátit se, abych se ujistila, že je všechno v pořádku, že on je v pořádku. Obě ruce jsem sevřela v pěst a otočila se směrem k domu, který spíš vypadal jako nějaká chata. Povolila jsem stisk a pravou rukou jsem si projela ve vlasech.

,,Nevrátím se tam." zamumlám si pro sebe.

,,Já se tam nevrátím." promluvím potichu a pak se otočím zpátky k lesu a rozejdu se do něho.

-

Čím déle jsem šla a čím víc jsem byla hlouběji v lese mi začalo docházet jaký hloupý plán bylo sem jít. Neulehčovalo mi to ani to, že už se stmívalo a já začala paranoidně slyšet za sebou chůzi a šustění v křoví.

,,To jsou jenom zvířátka Amie, nevinná zvířátka." zašeptám snažíc se uklidnit sama sebe. V tu chvíli se kousek ode mě na levé straně ozve prasknutí větvičky a mně se okamžitě zastaví srdce a dech mi uvízne v krku.

,,Já nejsem vaše Sněhurka, tak mě prosím nechte." zvýším nepatrně hlas a automaticky odejdu co nejdál od toho místa. Během minuty se na mých paží objeví dvě teplé ruce a já nejsem schopná ani vykřiknout. Dotyčný za mnou mě strhne do keře, které byl kousek ode mě a svojí dlaň položí na moje ústa.

,,A teď si spolu užijeme kočičko." zašeptá mi dotyčná osoba do ucha a mě ihned přejede mráz po zádech. Proč jsem se jenom rozhodla jít do tmavého lesa? Prolítne mi okamžitě v hlavě.