28.6.2014

,,Jsi si jistá, že tam chceš letět?" zeptá se mě snad už po sté moje spolubydlící.

,,Ano, jsem si jistá Helen, nevím kolikrát ti to mám ještě říkat." odpovím podrážděně a zapnu svůj černý kufr.

,,Já jen, že tu nechci být sama. Vždyť víš, jak moc se bojím být sama doma a co teprve, když začne bouřka nebo-"

,,Leno." skočím jí do řeči dřív, než jí napadnou další věci.

,,Není ti 10, aby si to beze mě nepřežila 2 měsíce." dodám a přejdu k ní.

,,Když ono to tu bude, tak hrozně prázdný." řekne smutným hlasem.

,,Budeme si každý víkend volat ano?" povím a poté jí obejmu.

,,Fajn, ale opovaž se to nesplnit, v tu chvíli si zarezervuju nejbližší let na Ukrajinu a najdu si tě." řekne varovně a já se na ní usměju.

,,Prosím tě, třeba díky mé nepřítomnosti si někoho najdeš a nakonec to budeš ty, kdo bude zapomínat na naše víkendové volání." odpovím.

,,Prosím tě já jsem věrná jenom tobě Amie." poví a usměje se na mě.

,,Jen aby. Navíc zdržuješ mě v tuhle chvíli jsem měla být už na cestě na letiště." řeknu a zamračím se na ní.

,,Tak si dáme aspoň poslední společnou fotku ne?" zeptá se umučeným hlasem a já nad tím protočím očima.

,,Děláš jako, kdybych jela na konec světa a už se nikdy neměla vrátit." povím a stoupnu si vedle ní, aby nás mohla vyfotit.

,,Jedeš na Ukrajinu to je konec světa." řekne, když nás vyfotí. Povzdechnu si a přejdu ke svým dvou kufrům a odnesu je ke dveřím, kde poté na sebe navlíknu lehkou bundu.

,,Máš všechno?" zeptá se a podívá se na mě.

,,Snad ano,tak to tady beze mě ty 2 měsíce přežij a nezboř barák." povím a naposled obejmu svojí nejlepší kamarádku a zároveň spolubydlící a opustím náš malý, ale útulný byteček.

Stopla jsem si první taxi na silnici a zadala jsem instrukce kam chci, aby mě odvezl. Tím, že jsme bydlely v centru Londýna jsem byla všude kousek a letiště nebylo výjimkou. Ochotný řidič mi pomohl vyndat kufry z auta a já se s nimi rozejdu do letištní haly.

Čekal mě jeden přestup, kdy moje letadlo přistane v Německu a odtamtud budu muset přestoupit na další letadlo do Kyjeva. Celkově 5 hodin s čekáním a cestou tam. Jestli tohle zvládnu, tak už zvládnu doopravdy všechno. Mohla jsem jenom děkovat někomu nahoře, že na Ukrajině budu aspoň někoho znát a nebudu bydlet v hotelu jako turista. Před několika lety se tam odstěhovala moje sestra, která si tam našla přítele a momentálního manžela. Díky tomuhle budu mít vlastně čestné místo v pokoji pro hosty.

Povzdechla jsem si a očima jsem hledala na tabuli svůj let, abych si tak mohla odvodit kolik hodin respektive minut budu ještě moc trávit na anglické půdě.

Po několika minutách začali hlásit můj let a já se, tak vydala na odbavení. V duchu jsem si přála, aby moje zavazadlo nepřekročilo stanovenou hmotnost a nesmírně se mi ulevilo, když mě bez jakýkoliv slov pustili k letuškám, kterým jsem poté ukázala svojí letenku.

V letadle jsem našla svoje místo, které bylo u okna a posadila se na něho. Hodinu a půl poletím do Frankfurtu nad Mohanem. Poté 2 a půl hodiny poletím do Kyjeva. Tohle bude sakra zajímavá cesta. A i přesto, že moje ukrajinština není zrovna dobrá těšila jsem se, těšila jsem se na nový lidi, nový prostředí a zkrátka nový věci.

Do svého telefonu jsem zapojila sluchátka a najela na svůj playlist a pustila náhodnou písničku a líp se uvelebila na sedačce.

-

První dojem z Ukrajiny? Hodně a hodně zvláštní. Vlastně to vypadá jako trochu hezčí a zajímavější Londýn. Rozhlídla jsem se okolo a okamžitě mojí pozornost upoutala dívka s hnědými vlasy, která se na mě se zářivým úsměvem dívala.

,,Amie!" zakřičí šťastně a rozeběhne se ke mně a stáhne mě do svého objetí.

,,Sarah." zamumlám do jejího krku a také se usměju.

,,Já jsem tak šíleně šťastná, že tě vidím!" poví a odtáhne se ode mě. Nic neodpovím pouze se na ní usměju.

,,Mám ti toho tolik, co říct!" pokračuje dál.

,,Kde máš Maxima?" zeptám se a ignoruju, tak její předchozí větu.

,,Pracuje až do večera, ale neboj ten se na tebe taky těšil." poví a vezme moje kufry a vydá se s nimi pryč. Okamžitě zareaguju a rozeběhnu se za ní, abych s ní tak mohla srovnat krok.

Sarah odemkne bílého Mercedesa a sedne si za volant. Překvapivě si celé auto prohlídnu a poté si sednu na místo spolujezdce.

,,Asi se ti daří co?" zeptám se a očima zkoumám prostor auta.

,,Jasně, že ano! Dělám to co mě baví a to je navrhování oblečení a Maxim si ve své práci taky nevede zrovna špatně." odpoví a nastartuje auto a vyjede na rušnou Kyjevskou silnici.

,,Doma mi musíš všechno říct." řekne a odtrhne svůj pohled od vozovky a přesměruje ho na mě.

,,Není co." odpovím a dál sleduju cestu.

,,Neviděly jsme se 2 roky neříkej mi, že není nic novýho!" Ppví vysokým hlasem a já protočím očima.

,,Dobře, dobře. Tak hlavně nevyšiluj na co si vzpomenu, tak ti to samozřejmě řeknu." odpovím ihned a usměju se na ní.

,,S tím také počítám." řekne a zabočí do ulice plné luxusních domů.

,,Neříkej mi, že tady bydlíš." povím se zatajeným dechem.

,,A proč ne?" odpoví a usměje se na mě a zaparkuje u velké bílé vily.

,,No to si ze mě děláš prdel." řeknu jedním dechem, když vylezu z auta a celý dům se přede mnou tyčí jako mrakodrap.

,,To je ještě malý barák, kdyby ses šla projít trochu dál, to uvidíš úplně něco jiného." poví, když uvidí, jak jsem z téhle velikosti mimo.

,,Jdeš dovnitř anebo tam budeš stát ještě zítra?" zakřičí a já sebou trhnu. Rukou si projedu ve vlasech a vydám se do toho obrovského domu za svojí starší sestrou.