Pátek proběhl pro Kate jako kterýkoli jiný den. Vyučování jakž takž přežila bez poznámky či důtky, obědovou pauzu strávila s holkama ve společenské místnosti a v odpoledním vyučování dostala za pět z lektvarů a společně s Jamesem dokázali poté u večeře naštvat profesora Křiklana řečmi o Pánu Zla – strhl Nebelvíru 50 bodů. Od jiných dnů se lišil až večer. Jiné večery byla s holkama, jenže nyní musela živit drby o tom, jak je zamilovaná do Jonase a jak jsou šťastný pár, takže mu celý večer seděla na klíně a sem tam se s ním líbala. A asi měla štěstí, že Sirius v té společence tou dobou nebyl. Nevěděla, zda by dokázala být tak přesvědčivá, kdyby si byla jistá, že se kouká. Každopádně se nekoukal. Už podle jejích dřívějších odhadů, že je někdo z Pobertů vlkodlak, usuzovala, že jsou kluci někde spolu, když je dneska úplněk. Jen se modlila, aby snad vlkodlak nebyl James. To by bylo vzhledem k jeho a Lilyině schůzce v lese malinko nepříjemné.

Lily si ještě pořád neuvědomila, co je dnes za den. Kate sice už byla smířená s tím, že to nějak přečká sama a Rachel zvládne bez úhony, ale přesto byla malinko vystrašená, že už za pár hodin bude muset zopakovat její kaskadérský kousek s koštětem – vyletět z jejich ložnice a pak si zahrát na krotitele divoké zvěře. Asi díky tomu strachu se dokázala tak snadno schovat u Jonase v náručí.

„Kate?"

„Hm?" zamručela.

„Jsi nějaká tichá. Seš v pohodě?" ptal se jí Jonas.

Asi by měla ocenit, že si těch trhlin v jejím předstírání zamilovaných vůbec všimnul, ale nějak neměla náladu. Mnohem radši by se teď svěřila Siriusovi. Je tu totiž dost velká šance, že jeho kámoš je vlkodlak taky – buď Remus nebo James. Červíček to není zajisté. Ten by se prozradil, když s ním mluvila.

„Kate!" zatřásl jí Jonas ramenem. Zřejmě se ztratila v myšlenkách na moc dlouho. „Víš co? Dneska stačí. Dej mi třeba pusu na tvář a hlasitě se zasměj, a pak oba můžeme jít, ok?"

„Dobře." Stejně by už za chvíli musela jít ona sama. Kate věděla, že Jonas také něco obětoval, aby Brumbálův plán vyšel, ale stejně na něj nedokázala být milá. Zatím. To se totiž honem musí naučit, když spolu maj strávit život.

***

Remus seděl na posteli. Na vedlejší posteli ležel Sirius a ještě vedle byl Peter. James byl zrovna v koupelně a zřejmě se snažil udělat něco s vlasy, než půjde vyzvednout Lily. Jejich rande nikdo z nich neodvolal. James už jen z principu – tolik let se snažil Lily překecat na rande, a když zrovna kývne, tak to nešikovně naplánuje na úplněk. Prostě typický James. Remus mu to ani nezazlíval. Vždyť Sirius s Peterem už ho jednou zvládli bez Jamese. Nebyl důvod, aby to nedali i teď.

Co ale Removi vrtalo hlavou, bylo to, proč to nezrušila Lily. Rachel je vlkodlak a Lily ne, to jo, ale nechtělo se mu věřit, že by o tom Lily nevěděla. A pokud o tom teda ví – o tom nepochyboval – nepochyboval také ani na chvíli o tom, že by se snažila dopídit, jak by mohla své kamarádce pomoct. Při čemž by jistojistě musela dospět ke stejnému řešení, jako před pár lety James a Sirius a Peter. Musí být zvěromág. A dal by krk za to, že do toho zatáhla i Kate.

Ale podle všeho, jinou dobrou kámošku na hradě nemaj. Ne tak velkou, aby se jí v tomhle dalo věřit. Takže pokud Lily na rande přece jen jde, znamená to, že Kate bude Rachel hlídat sama. Jenže pokud se Kate nemění v dinosaura, nemá šanci Rachel udržet. Ať už pro její přeměny mají vyhrazený jakýkoliv prostor.

Zatřásl hlavou, protože mu bylo ze sebe špatně, když si uvědomil, že o tom vlkodlakovi, smýšlel jako o Rachel. To zvíře už Rachel nebude. Stejně tak jako on už nebude za chvíli Remus.

„Je ti dobře?"

Remusovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že se to James, který právě vykouknul z koupelny, ptal jeho. Po jejich menší rozepři před pár dny se chvíli sobě vyhýbali, ale už se zas usmířili.

„Ani ne." Odpověděl popravdě. Byl nesmysl jim ohledně tohohle lhát.

„Vypadals, jako by se ti chtělo zvracet." Ušklíbnul se Dvanácterák.

„Zato ty vypadáš dost dobře." Oplatil mu ušklíbnutí. Jamesovi vlasy totiž po styku s kartáčem byly mnohem rozcuchanější než obvykle. Remus to přisoudil prostě tomu, že se James neumí česat

„Je to tak strašný?" zaúpěl James, když se znovu kouknul do zrcadla.

„Ale ne. Jen už ten hřeben polož." Smál se Sirius.

„Kam se hlavně podělo tvoje ego, které ti vždycky říkalo, že jsi nejlepší a nejhezčí i bez hřebenu a tak?" přisadil si zas Remus.

„Já nevím." Povzdechnul si teatrálně James. „Asi ho jdu rychle najít, protože bych řekl, že mám fakt trému."

„No. Tak to je bych řekl poprvé." Divil se Sirius. „Nebál ses ani zpívat před McGonagallovou."

„Ale tohle je rande s Lily. To je úplně jinej level, než zpívat „Born to be wild"."

„Jak myslíš. Ale my bysme Reme asi měli vyrazit, co myslíš? Seš už dost bledej." Poznamenal Sirius.

„Jo. Asi vyrazíme. Jdeš Petře?"

„Jo, jo." Zamumlal Červíček a seskočil ze své postele.

„Půjčím si od tebe, Jamesi, neviditelný plášť, jo?"

„Jasný. A ať to dobře dopadne!" zavolal ještě za nima, když všichni tři opouštěli ložnici.

Sirius přes ně ještě přehodil plášť, a poté se už jako každý úplněk začali plížit k Vrbě Mlátičce.

***

Lily seděla u krbu ve společenské místnosti Nebelvíru, v černých legínách a zeleném triku. V ruce držela tlustou mikinu, pro případ, že by jí byla zima. Zrovna uvažovala o tom, že si ji doopravdy obleče, jelikož se začala klepat, když k ní ze schodů sešel James. Měl na sobě bílé tílko s černou rozepnutou košilí a oříškové oči měl jako vždy schované za brýlemi a jeho vlasy jevili určitou snahu o učesanost. Celkově mu to slušelo, až si byla jistá, že se červená. Mimochodem v ruce nesl piknikový koš, přes který byla přehozená červená deka.

Došel až k ní a přeměřil si ji od hlavy až k patě. To jí přimělo se začervenat podruhé. Nicméně vstala, aby výškový nepoměr vyrovnala aspoň o kousek.

James k ní natáhnul volnou ruku a ona se jí s menším zaváháním chytla. Jeho ruka byla pevná a teplá a celkově jí pomáhala se uklidnit.

„Jsi krásná, jestli to nevíš." Prohodil k ní James, když už byly venku před hradem.

„Taky ti to sluší." Poznamenala. Lepší kompliment ji hold v tu chvíli nenapadl. Nicméně ten od Jamese dost potěšil.

Přehodila si rukou vlasy na druhé rameno, aby jí nezakrývali výhled na něj a zbytek cesty si nepokrytě prohlížela jeho tvář. Přes vystouplé lícní kosti až k jemné křivce jeho rtů a ostré hraně čelisti. Byl krásný – i když se tohle o klucích moc neříká. Jenže jí tak připadal.

„Ty na mě zíráš." Řekl to, co mu bylo jasné určitě už dlouho.

„To nemůžu?" zeptala se nevině.

„Můžeš. Ale je to divný." Zasmál se.

Lily se taky zasmála a ze srandy ho bouchla do ramene. „Není."

„Ale jo, je."

„Možná trochu." Usoudila nakonec.

„Tak vidíš."

Když došli ke kraji Zapovězeného lesa, na chvíli se James zastavil, jako kdyby si říkal, nakolik je to jejich rande ohroženo tarantulemi a kentaury. Každopádně to zastavení bylo jen chvilkové. Nyní už se společně zastavili na malinké louce, kterou ozařovali fialově svítící rostliny a světlušky.

James rozložil deku a jen co se na ní oba posadili, vyndal z košíku láhev vína a dvě skleničky. K tomu pak měl spousty lesního ovoce, které Lily milovala.

Lily se při pohledu na Jamese, jak jí nalévá plnou skleničku sektu, laškovně usmála.

„Jamesi Pottere, ty mě máš v plánu opít?"

„To bych si nedovolil, má drahá Evansová. Věřím, že na mě budeš milá a hodná i bez alkoholu. To je jen pro jistotu." Usmál se na ní navýsost vznešeně a podal jí její sklenku. Beztak jí tam nedal víc jak polovinu, aby se náhodou doopravdy neopila. Polovina je tak akorát dost na rozvázání jazyka.

„Takže, na co si připíjíme?" zeptala se, když i James už držel v ruce svou sklenku plnou rudého vína.

„Na co bys chtěla?" vrátil jí to.

„Ehm... na vítězství strany dobra v téhle válce?" zkusila to.

„Čekal jsem něco osobitějšího. Ale proč ne. Ty jsi hold takové nesobecké stvoření."

Lily se od něj malinko odvrátila. Prý nesobecké! Ona sama si připadala jako ten největší sobec na světě, když mu pořád nepověděla, co k němu cítí.

„Víš, co? Dáme to na naše štěstí." Změnila to radši.

„Jenže Lily, moje štěstí je možné jen po tvém boku. Bacha na to, co si přeješ." Řekl to sice se smíchem, ale Lily tušila, že by ho teď doopravdy zajímalo, co si myslí a co řekne.

A tak si dala na odpovědi záležet.

„Přeju si přesně tohle, Jamesi."

***

„Do háje, Remusi." Zavrčel Sirius. „Ještě vydrž. Za chvilku tam budeme."

Sirius s Peterem už mezi sebou poslední metry tajnou chodbou do Chroptící chýše Remuse doslova nesli. Zatím to vypadalo, že tahle přeměna bude dost obtížná pro ně všechny. Červíček se navíc musel z krysy, která zastavila Vrbu Mlátičku znovu přeměnit, aby mu s Remem pomohl, což ho stálo spoustu sil.

„Siriusi," fňukal Peter. „Já už nemůžu."

„Péťo... ještě kousek."

„Siriusi." Zamumlal nyní Remus. „Já už to nevydržím."

„Sakra ne, ne, ne. Ještě se nesmíš přeměnit. Tady tě neudržím." Umanutě opakoval Sirius.

Sám ale věděl, že Rem svou přeměnu nemůže nijak zastavit, nebo ještě jen o chvíli posunout. Peter mezitím omdlel vyčerpáním. Sirius by se možná jindy smál nad jeho chabou fyzickou kondicí, ale nyní mu to připadalo k pláči. Ne že by Peter pomáhal s nesením Remuse nějak výrazně, ale pořád... aspoň ho podpíral.

Nyní, když Peter upadl ke straně, se on a Remus převážili a žuchli na jednu hromadu. Remus si při dopadu musel něco udělat s rukou, protože doširoka rozevřel oči a zamrkal bolestí, když si ruku přitáhnul k tělu.

Sirius sám se bouchnul do hlavy a musel se za ní chvíli chytit, než usoudil, že kolem něj už nejsou hvězdičky, a že se s ním už netočí podlaha. Ta chvíle ale zřejmě byla delší, než se mu zdálo. Remusova zlomenina musela celý proces proměny ještě urychlit, protože najednou se Rem svíjel bolestí na zemi a Sirius se jako každý úplněk koukal, jak se mu prodlužují končetiny a hlavně zuby a nehty. Oči dostaly zářivě červenou barvu.

Siriusovi blesklo hlavou, že stejně červená je i Jamesova deka. Najednou měl ale málo času. Tyčil se nad ním vlkodlak v plné síle – snad až na zlomenou tlapu – a on pořád nebyl přeměněný. A co hůř, vedle vlkodlaka bezvládně ležel Peter.

Nakonec měl tak akorát dost času na to, aby pomocí hůlky odhodil Petra stranou. Pak mu vlkodlak udělil pořádnou herdu tlapou do hlavy a tím ho uspal.

No... tak vás zas vítám u téhle povídky. Jo, uznávám. Jsem hodně zlá, že jsem vás nechávala čekat tak dlouho, a tak se za to chci omluvit. Snad vám to malinko vynahradí vědomí, že knížku hodlám dokončit do konce školního roku (max. pár dní poté). Pokud budete mít zájem o epilogy všech příběhů, které tady jsou (páry, postavy atd.) napište mi do komentáře. Pár jich už mám vymyšlených, kdybyste o ně stáli.

Lucy