Jen co Grace doběhla do hradu, začala se rozhlížet na všechny strany, kde je Sirius Black a James Potter. Celou dobu měla pocit, že je jen pár metrů za nimi a že je každou chvílí musí dohnat. Ale vlastně jí mohlo dojít, že jí v hradu utečou těmi svými zkratkami.

Nešťastně si povzdechla a vydala se do dívčích umývárek, kde si doufala nerušeně znovu nasadit její andělskou podobu. Vůbec se jí do těch zlatých kudrlinek a božských kukadel a křivek nechtělo vracet, i když to byla podoba vskutku atraktivní. Vypadala jako anděl v té podobě – až moc nedosažitelně. Takhle už jí s její pravou podobou dokonce i pozdravilo pár lidí. Sice černá taky není vstřícná barva, ale aspoň vypadala lidsky.

„Prosím tě?!" zavolal někdo na konci chodby. „Prosím! Zastav!"

Grace se otočila i přes to, že si byla jistá, že ta osoba nevolá na ní. Koukla se pořádně a v křičící osobě poznala Leigh. V poslední době Leigh brečela často, takže Grace začaly připadat červené flíčky na její tváři normální, ale většina lidí, co byli na chodbě se od té bělovlasé Leigh odvraceli, aby jí a jejímu utrpení nedělali křena.

„No jo... myslím tebe."

„Mě?" podivila se Grace. V duchu si musela poznamenat, že Leigh vlastně neví, že je to ona.

„Jo. Viděla jsem tě běžet od famfrpálu. Nevidělas, co se tam stalo?" vypadala dychtivě.

Grace se na ní smutně usmála. „Z přímého přenosu."

Leigh popotáhla nosem a rukou si utřela oči. „A co?"

Grace věděla, že tím zkazila nějaké Leighiny plány (tím, že pomohla Karen), ale nevěděla, jak moc ty plány jsou pro Leigh důležité. Každopádně měla sto chutí jí otevřeně říct, ať se tím nemučí, že stejně už ví, co se tam dělo. Neřekla to. Namísto toho jí přesně popsala, co se stalo.

„Proč?" zeptala se Leigh.

„No, já..." začala, než jí došlo, že to byla spíš řečnická otázka a že se od ní nečeká odpověď.

„Vždyť mě Kate říkala, že miluje Siriuse. Říkala mi to."

Ehm... cože? Grace nastražila uši v domnění, že jí Leigh řekne úplně všechno, protože neví, kdo ve skutečnosti je.

„Kate miluje Siriuse. Je to tak a on miluje ji." Znovu popotáhla Leigh. „Tak jak to sakra mohlo všechno Karen tak bezchybně vyjít?!"

Po pravdě... to Grace netušila. Věděla jen o tom, že její účast v plánu ublíží Siriusovi. A tečka. Sama sebe utěšovala tím, že Kate k němu nic necítí, tudíž by mu stejně někdy to srdce zlomit musela sama.

„Už půjdu." Odkašlala si nakonec Grace.

Byla zmatená a ze všeho nejvíc už se chtěla Leigh zbavit. Ani se jí nechtělo vypočítávat, kolik lidí dneska zčásti kvůli ní trpělo. Zavřela oči a bez jediného otočení na Leigh se rozešla do umývárek. Sice slyšela, jak se jí ještě spěšně ptá Leigh na jméno, ale stejně – co by tak asi měla odpovědět?!

Teď momentálně na téhle škole byla nikdo. Neexistovala. A rozhodně jí to nevadilo.

***

Remus si o sobě nemyslel, že je slídil nebo něco na ten způsob, a tak nečekal, že to půjde tak lehce. Každopádně dva dny poté, co se něco jako pohádal u famfrpálu s Kate, se dokopal k tomu, aby konečně začal realizovat svůj plán. Naskytl se k tomu všemu navíc dost příhodný čas, protože jim odpadly odpolední hodiny, takže měl celé odpoledne volné. Rozhodně ho nechtěl trávit se Siriusem a Jamesem. Sirius by se postaral o to, aby byla co nejponuřejší atmosféra a James by přes své růžové brýle ani nezaznamenal, co se děje.

Ale aby Jamesovi nekřivdil – po tom co se Sirius koukal, jak se Kate líbá s Jonasem, mu pomohl Dvanácterák. On sám, když viděl, co hádkou s Kate způsobil, se šel první projít k jezeru, aby si pročistil hlavu. A až po tom, šel za Siriusem. Ale ta cesta kolem jezera mu pomohla vymyslet, jak přijít na Racheliino tajemství.

Nyní šel svižným tempem a mířil za bradavické pozemky. Díky tomu, že se v přetvařování učil od nejlepších, dokázal ukecat Brumbála k tomu, aby mu dal povolení navštívit rodinu. Bylo to doopravdy lehké. Brumbál si asi myslel, že chce navštívit svoji rodinu, protože už zbývají jen tři dny do úplňku. Jenže on se při jejich rozmluvě v ředitelně ani slovem nezmínil o tom, že ta rodina, kterou chce navštívit, je jeho.

Prošel bránou kolem zaparkovaných kočárů a zkontroloval, jestli má v kapse hůlku. Musel Brumbálovi jen slíbit, že ho nikdo neuvidí, jak se přemisťuje – prý by to pak chtěl takhle každý. Remus se tedy znovu ujistil, jestli mu Jamesův neviditelný plášť zahaluje celé tělo a pak pro jistotu ještě zašel za jeden strom.

Před přemisťováním měl vždy trému, při něm se mu vždycky motala hlava a po něm se mu chtělo zvracet. Takže sečteno a podtrženo, když mohl, cestoval radši jinak. Dneska se to nakonec obešlo bez pocitu, že bude zvracet. Namísto toho mu jenom malinko chyběl dech. Když ho ale popadl, shledal, že se objevil před kanárkově žlutým domkem s malou předzahrádkou s houpačkou. Když si na ní představil malou Rachel, vyvolalo to na jeho tváři úsměv a přebilo to stopy nervozity z toho, co chce právě udělat.

Přišel ke zdobené brance a zazvonil na zvonek na ní. čekal jen pár vteřin, než uslyšel zvuk odemykajících se dveří. Žena, která z nich vyšla, mohla mít jen od pohledu kolem čtyřiceti let. Měla vyšisované od sluníčka bledé vlasy a když přišla blíž, všiml si i velkých hlubokých vrásek a čokoládových očí – Racheliiných očí.

„Dobrý den." Pozdravil ji. „Já jsem..."

„Z Bradavic?" nenechala ho domluvit. Hned mu podala ruku a když si jí s ní potřásl, vřele se na něj usmála. „Jste tu kvůli mé Rachel?"

„Jmenuju se Remus Lupin. Jsem její přítel."

Nebo tak nějak. Prostě bylo jednoduší to takhle říct než zdlouhavě vysvětlovat, jaký vztah je mezi ním a její dcerou.

„Takže tu určitě jste kvůli ní." úsměv jí z tváře malinko sklouzl. „Pojďte radši dál." Opatrně se rozhlédla po sousedství.

„Děkuji." Překročil práh domu a jeho majitelka ho posadila ke kuchyňskému stolu. Měl tak akorát hezký výhled na Racheliiny školní fotografie z Krásnohůlek. Měla krásný úsměv a oči jí na všech fotkách jen zářily. A co bylo nejdůležitější – na žádné z nich neměla jizvy.

„Tak povídejte," vyzvala ho Racheliina matka. „Jak se mé holčičce daří?"

„Vede si v nové škole dobře." Odpověděl neutrálním hlasem a dál nenápadně studoval fotky.

„Aha... to jsem moc ráda. Vy, ehm – řekla vám to, že? Když spolu chodíte."

Nyní nastal Remusův čas, aby vytáhl své jediné eso z rukávu. „Myslíte to o těch jizvách?" No jo. Prostě jen tipoval.

„Ach ano. Strašně jsem se bála její první přeměny." Rozpovídala se a Remus nestíhal registrovat všechny informace, které mu právě sdělovala. „Bylo to strašné. A když omylem kousnula toho pána. No prostě hrůza."

„Já..." zakoktal se. „Přeměny? Přeměny na-"

„Vlkodlaka." Dopověděla to za něj.

Remusovi se zatmělo před očima. Tohle nečekal. Anebo čekal, ale doufal, že to nebude pravda. „Mrzí mě to." Dostal ze sebe a vstal od stolu.

„Copak? Stalo se jí snad při posledním úplňku něco?"

Remus už chtěl říct, že ne. Jenže v tom si vzpomněl na to padající brnění. Na zkrvavenou Kate a podrápanou Lily. A na Rachel, která s ním pak na ošetřovně na přání lékouzelnice zůstala.

Opřel se rukou o zeď a zakázal si přemýšlet o tom, koho mu výjev těch tří na té tmavé chodbě připomíná. A jestli to je pravda – to všechno... Stop!

„Je v pořádku." Přinutil se k odpovědi a malému úsměvu. „Ale mrzí mě, že je také vlkodlak."

„Také, drahoušku?" vydechla nešťastně žena.

„Také." Naposledy se kouknul na Racheliiny fotky bez jizev a pomyslel si, že už je čas odtud vypadnout.

***

„Lily!" zavolal na ní podvědomí hlas.

„No?" protáhla.

Zrovna si četla a byla skoro na konci knížky. Děj vrcholil a zápletka se začala konečně rozplétat a doopravdy neměla chuť se s Remusem bavit. Nic proti němu neměla, – naopak ho měla dost ráda – ale dočítá knížku!

„Potřebuju s tebou mluvit. S tebou a Jamesem." Nevzdával to Remus. Podle jeho udýchaného hlasu poznala, že běžel.

Ale bylo jí jedno, za kým a proč. A taky na něj byla možná malinko naštvaná kvůli Kate a Siriusovi. Z toho důvodu na něj spíš štěkala, než normálně mluvila. „Chceš nám taky udělat přednášku?"

Kdyby se koukala, viděla by, že se Remus zatvářil asi tak, jako by mu dala facku.

„Ne, to nechci." Odpověděl jí stejně.

„Fajn. Tak dobrý."

„Můžu s tebou teda mluvit?" zeptal se nadějně.

„Ne! Je dobrý, že když mi nechceš dát přednášku, můžu si zas v klidu číst."

„Lily... Nemůžeš na mě být naštvaná navěky. Navíc, to co ti chci říct, je důležitý." Prosil ji a Lily malinko začínala polevovat. Zřejmě proto, že věděla, že Remus by se nikdy nikoho takhle nedoprošoval – opravdu to muselo být důležitý.

„Navěky ne." Řekla pomalu a zvedla k němu hlavu. „Ale než dočtu tuhle knížku tak ano."

„Jak myslíš." Prohodil. „To pak ale nebudeš vědět, co se bude dít tu noc, co budeš s Jamesem na rande."

Tím si konečně získal její plnou pozornost. „Cože?"

Najednou do toho vpadl James. „Remus se snaží říct, že si to určitě moc užijeme."

„Ok." Zatřásla nad nimi hlavou. Kdyby neměla rozečtenou tak dobrou knihu, zřejmě by se pokoušela to z Remuse dál dostat, ale takhle...

***

James si Remuse odvedl o pár pohovek dál, než na něj udeřil.

„Co si myslíš, že děláš? A jak to kruci víš?" rozzuřeně do něj strčil.

„To je jedno." Odseknul mu Remus a mnul si rameno.

James netušil, odkud ví o tom rande. Řekl to přece jen Siriusovi, ale tak třeba ho slyšel. A už vůbec nevěděl, proč se do toho motá.

„To se hodláš plést do vztahu i mně?" vyjel na něj a dál na něj nasupeně zíral.

„Zapomeň na to." Zavrčel na něj Remus.

„Ne vážně. Cos jí jako chtěl říct? To že je úplněk určitě ví – má přece kalendář a chodí na věštění, ale tím že bys jí na to upozornil, si jí mohl úplně prozradit, co jsi zač a co dělám o tom úplňku já a kluci!"

„Jak říkám zapomeň na to. Už jí nic říkat nebudu. A tobě taky ne."

„Já taky nepotřebuju abys něco říkal."

„Buď klidnej. Už mlčím. A užij si to rande." Řekl Remus sarkasticky a otočil se od něj.

„Spolehni se!" zakřičel James ještě za ním.

Poté si šel sednout k Lily. Nemusel si s ní povídat. Úplně mu stačilo se na ni dívat. A představovat si, jak nádherně jí v pátek bude slušet svit měsíce. Měl malinko výčitky, že v tom Remuse nechá, ale už to dohodli se Siriusem a neměl by ten úplněk představovat problém.

Jen mu prostě nešlo do hlavy, o co se to teď Remus snažil.