Sirius vešel do Nebelvírské společenské místnosti něco po půlnoci. Byl za Rosmertou v Prasinkách domluvit tu párty. Byla všema deseti proti. Ale tak Siriovi přesvědčovací schopnosti jsou vskutku dokonalé, takže to vypadalo nějak takhle:

„Dobrý večer, Rose. Dneska ti to sekne!"

„Nemáš tady co dělat, už skoro dvě hodiny máš po večerce." Zasyčela na něj, jen co ho spatřila u krbu.

Sirius se na ní ještě navíc ani nepodíval, a tak bylo zjevné, že přidrzlý kompliment nemyslel vážně.

„Ale no tak, jen jsem ti přišel něco oznámit." Zašklebil se na ní.

Rosmertu tipoval podle vzhledu tak na čtyřicet let, ale zdání klame. Brumbál taky vypadá na sedmdesát a Sirius minulý rok zjistil, že mu je ve skutečnosti něco přes stovku.

„Radši ani nechci vědět co." Vrátila mu úšklebek.

„Chtěj. Zítra večer bude v tý zadní místnosti s dobrou akustikou oslava."

„A to ti řekl kdo?" zeptala se bez zájmu.

„James." Odpověděl jednoduše.

„A tomu to řekl kdo?" naléhala dál čarodějka.

„Já. A mě zase James a Jamesovi zase já a mě zase James a Jamesovi..."

„Stačí!"

„...já. On je to takovej začarovanej kruh."

„Začaro-co?!" šla Rosmertě hlava ze Siriuse kolem.

„Tak jsme taky čarodějové, ne? Ne. Vlastně jsme kouzelníci, jenže kouzelnický kruh mi k tomu moc nesedí. Takže jsme čarodějové. Ty si ale každý představuje jako ošklivé stařečky a babičky, takže pokud bude někdo chtít důkaz, že existují, odkážu ho když tak na vás. Nebojte je to zařízeno." Usmíval se na ní a už couval ke dveřím. „Tak zítra večer Rose!"

„Blacku!" křičela na něj, ale on už mířil ke sklepu medového ráje.

Jelikož mu cestu nikdo nezatarasil, jako minule, tak se bezproblémově dostal do společenky, kde se mu naskytl zvláštní výjev. Kate seděla na pohovce a rukou za něco tahala. V obličeji měla přitom zuřivý výraz.

„Pche, omluva. Já ti dám ty malá, zrzavá..." nadávala a pořád škubala rukou za něco neviditelnýho.

„Popisuješ veverku Kate?" ušklíbnul se na ní od vchodu.

Byla tak roztomilá, jak jí vlasy spadaly do tváře a její rty měly rudou barvu od toho, jak se do nich urputně kousala. Proto se na ní ušklíbal. Kdyby to nedělal, tak radši nechtěl vědět, jak by se tvářil. Ale zřejmě tak nějak, jak se tváří James, když se o hodinách kouká na Evansovou.

„Ne. Lily." Odsekla mu.

Zřejmě není v nejlepší náladě, usoudil Sirius. To mu bylo líto. Že je na něj taková. Taková stejná jako tehdy na tý ošetřovně po prvním úplňku. Ale neměl se čemu divit. To on si z ní začal utahovat. Ale proč proboha volá Evansovou?

Proto mu úšklebek zmizel z tváře a řekl: „Ehm, ani veverka a ani Evansová tady nejsou."

„Jsem si nevšimla." Zasyčela na něj.

To už Sirius ale doopravdy nevěděl, která bije. Naštěstí když Kate spatřila, jaký úžasný štěněčí výraz nahodil, tak mu to vysvětlila.

„To Lily mě tady připoutala." Sirius se zatvářil ještě nechápavěji, protože netušil, proč by ji zrzavá Evansová měla poutat k sedačce. „Pohádali jsme se." Dovysvětlila mu to Kate.

„Aha, takže když se na tebe Evanska naštve, tak tě normálně poutá ke křeslům?" začal pomalu.

„To ne." Zafuněla zase, protože škubala rukou dál.

„A chceš pomoct?" zeptal se jí.

„Jo. Pomoc by se šikla."

„Tak uhni."

„Jak se mám asi tak uhnout?! Nemůžu jinak než ležet tak, jak mě tady nechala! Jinak to bolí." Zakňučela Kate.

„Tak zůstaň jak si. Jdu na to."

„Bude to bolet?" ptala se ironicky Kate, když viděla, jak soustředěně se Sirius tváří. Jakoby měl jít províst nějakou složitou operaci.

„Možná." Už podruhé se na ni za tenhle večer ušklíbnul.

Sirius si ale od toho úšklebku zase nemohl pomoct. Kdyby se neušklíbl tentokrát, tak jisto jistě věděl, že by se usmíval od ucha k uchu. No jo. Sám o sobě věděl, že je do ní zamilovaný, ale zatím neexistoval důvod, proč by to měli vědět ostatní.

Sirius tedy přešel ke křeslu a naklonil se těsně nad Kate tak, aby hůlkou mířil přesně na bod, kde si představoval připevněné neviditelné okovy. Snažil se hůlkou mířit co nejpřesněji, protože kdyby kouzlem Reducto zasáhl Kateinu ruku, tak by to bylo docela dost špatný. Ovšem jak se ke Kate naklonil zase blíž, tak už byl schopný rozeznat její parfém. Voněl po pomerančích a jahodách.

Což nebylo nijak neobvyklé, okřiknul se v duchu.

Přesně ten samej používá i Karen a její partička. Dá se koupit normálně v Prasinkách. Ale na ní voní prostě líp, zamyslel se.

„Siriusi? Už?" zašeptala.

To Siriuse probralo, a tak si představil, že míří hůlkou na Bellatrix a chystá se vyřknout mučící kletbu. Pomyslný bod zasáhl Reductem bezchybně. Do ní by se trefil vždycky.

„Dík." Zašeptala znova.

Asi byl Sirius zase hodně samolibý, ale zdálo se mu, že Kate dýchá rychleji než obvykle kvůli jeho blízkosti, a ne kvůli tomu, jak sebou bůhví jak dlouho předtím škubala.

„Není zač." odpověděl jí stejně tiše, ale snažil se o vyrovnaný dech a klidný ton.

„Ne, fakt dík. Zachránil jsi mě. Už mám být deset minut na schůzce s Jonasem." Řekla vděčně.

Sirius si jen pomyslel, že to nakonec přece jen bylo tím škubáním. Pak už jenom sledoval, jak jeho černovláska mizí portrétem pryč. Snad ani radši nechtěl vědět kam, když už je po půlnoci.

***

James se plahočil do postele hradem jako náměsíčný. Celej večer běhal po pozemcích školy a snažil se venčit skvorejše. Byl od nich popálený a od hry na babu, kterou si proti němu vymysleli, byl i zpocený. Celkově to bral jako zradu od Hagrida, že ho zaúkoloval zrovna tímhle. Stokrát radši by běhal ve své jelení podobě po Zapovězeném lese a sháněl nějaké bylinky.

Teď už byl ale před portrétem Buclaté dámy a myšlenky se mu stáčeli jen k zaslouženému spánku. Jakmile se ale dohodl s Buclatou dámou, že ho nenapráská McGonagallový za to, že se vrací takhle pozdě, a vešel do společenské místnosti, šly všechny myšlenky o spaní do kytek. Jako hromádka neštěstí tam seděl Sirius na jedné z pohovek a koukal se do plamenů skomírajícího ohně.

„Tichošlápku? Je ti něco?" ptal se ho lehce vystrašeně.

„Myslíš, že by bolelo, kdybych si na ty plamínky sáhnul?" odpověděl, ale ne na Jamesovu otázku.

„Opovaž se to vyzkoušet, ať už jsi v jakýkoli náladě." Zavrčel na něj.

Jen mu bránil v cestě k posteli. James zívnul.

„Hm. Ale asi to zkusím, už to stejně nemůže být horší." Řekl Sirius taky ospale.

„Siriusi... já tě k tomu křeslu připoutám, jestli toho nenecháš." Zkusil mu vyhrožovat.

Sirius se ale začal úplně nemístně smát jako potrhlý.

„Pojď spát." James si nad ním povzdechl.

„Musím ještě na někoho počkat." Odpověděl mu nezúčastněně.

„A na koho? Smím-li to teda vědět."

„Na Kate přece." Řekl, jako by to bylo snad zcela zjevné a James je prý imbecil, že mu to nedošlo.

„Už je určitě v posteli."

„Ne, před chvilkou odešla na rande s Jonasem."

„Dyť to říkám, že už je v posteli. Jdeme." Zavelel James, přičemž za ruku zvednul Siriuse z křesla.

„To od tebe bylo ošklivý." Ublíženě se na něj koukal kamarád.

James na něj nereagoval. Zasloužil si to, po tom, jak se mu posmíval v šestým ročníku kvůli Lily on.

Ahoj, lidičky.

Jako vždycky doufám, že se vám kapitolka líbila a chtěla bych vás jen upozornit, že příští týden budu měnit cover příběhu. Tak se pak nelekněte :-).

love you

Lucy