Remus odtrhnul svůj pohled od jejích očí, ale stálo ho to jisté úsilí. Když pomalu sklouzával očima po její tváři s úmyslem odvrátit se od ní úplně, tak najednou na jejích lících našel spousty drobných jizviček. Okamžitě poznal, jakého jsou ty jizvy původu a udělalo se mu zle. Takové tenké jizvy mohli způsobit jedině dlouhé a tenké drápy vlkodlaka. Napadlo ho, že ji v minulosti musel nějaký napadnout a jí se nějak zázrakem podařilo vyváznout bez kousance. I tak mu bylo na zvracení a proklínal toho vlkodlaka, který se jí kdy zřejmě dotkl.

Sám pocítil nutkání se dlaní dotknout její tváře, ale kdyby se jí dotknul, třeba by poznala, že je vlkodlak i on. Třeba by se od něj vyděšeně odtáhla a tomu zoufalství v její tváři by on mohl propadnout. To nesměl dovolit. Teď jí musí přesvědčit, že ať viděla v Prasinkách cokoliv, tak nyní se musí vrátit aspoň za Lily. Že tady nemůže zůstat. Samozřejmě by jí taky mohl říct pravdu. Tedy ne to, že je vlkodlak, ale to že s Elisou nic nemá.

Chtěl jí toho říct tolik, ale nevylezlo z něj nic. Už si myslel, že mezi nimi bude ticho napořád, když promluvila: „Co tady děláš?" zeptala se.

„Hledám tě."

Jo. Jasně že jí hledá. Ve jeho nejnovějších nočních můrách se mu zdá, že je úplněk a on ji v lese hledá. Sám sebe se ve snu snaží přesvědčit, že ji ochrání tím, že ji nenajde, ale nic naplat. To zvíře v něm ho neposlouchá. Než se probudí, tak se mu za víčky vždy mihne obraz, jak ji našel. Vždycky ji najde, jde jen o to, jestli on, nebo to zvíře v něm.

„A našel si?"

„Zřejmě."

Zase bylo ticho. Remus ale toho, že Rachel nic neříkala využil a sednul si na studenou podlahu vedle ní. Zády se opřel o ještě studenější zeď a pro jistotu se od Rachel malinko odšoupnul. Podíval se na ní a neunikl mu bolestný výraz v její tváři, který se ani nesnažila nijak zakrýt.

„Proč?" vypadlo z ní.

Nebylo nutné se ptát na co přesně se ptá. Remus tušil, že bude chtít vědět proč se k ní chová tak, jak se chová. Než jí ale mohl dát jakoukoli odpověď, tak zase promluvila ona.

„Nic jsem ti neudělala. Tak proč..."

Remus Rachel nenechal domluvit. Jak se obával, tak surová bolest v její tváři ho vyvedla z míry.

„Měla by ses ptát jinak. Spíš c..." ve své neuvážlivé odpovědi se naštěstí zavčas zarazil. Přece jí rovnou nemohl říct, že by jí něco mohl udělat on.

„Řekni to." Řekla pevným hlasem, který se tolik lišil od hlasu, se kterým mluvila ještě před chvílí.

„Není co říct." Zavrtěl vztekle hlavou, protože opravdu jí nemohl říct skoro nic, co by ho v jejích očích vzneslo nahoru. To přece ani nemohl chtít - aby stoupl výš. Ostatně proto šel taky do Prasinek s Elisou. Ale když jí nemohl povědět, proč by neměl chtít, aby ho měla ráda, tak už nezbylo nic, co říct na tohle téma. Samozřejmě se s ní může bavit o čemkoliv jiném, ale to by pro Remuse bylo docela bolestivé.

„Jdeme. Všichni tě hledají." Taky se pokusil o pevný hlas. Při tom se zase postavil.

„Nikam nejdu, dokud mi to nepovíš." Odpověděla a zatvářila se neústupně.

„Tím to myslíš jako co?"

„Hm, tak třeba to, proč se ke mně chováš jako k nepříteli. Proč mě vůbec hledáš, když jsem teda tvůj nepřítel? Jak to k Elise ses tisknul až hamba a teď sis dal pozor, abys byl ode mě vzdálený minimálně dva metry? Nebojíš se vlastně náhodou, že by ses mohl ode mě nějak nakazit, když seš se mnou ve stejný místnosti? Jo, a taky proč všechny ty ubohé naschvály? Co jsem ti udělala tak strašnýho?!" křičela na něj z podlahy, ale on už to nedokázal snést.

Už byl na nohou a tak se sebral a odešel. Remus za sebou zabouchnul dveře, ale pak se opřel o jejich zárubeň. Neviděl důvod, proč by měl dál poslouchat všechny její výčitky a otázky, když s nima stejně nemůže nic dělat. Rachel totiž nesmí znát odpovědi. A dělá to přece pro její dobro.

Zavřel oči a zkusil si ta slova představit. V jeho knížkách se tohle dělo často. Mladík chtěl dívku uchránit před sebou samým, protože byl třeba alkoholik, nebo v novodobých románech byl chlapec třeba závislý na nějaké droze. Problém byl v tom, většina těch knih skončila tak, že sličná dívka chlapci pomohla dát se dohromady a pak se do něj zamilovala. Jenže jak by mohl chtít, aby ho Rachel dala dohromady? Vždyť to, že je vlkodlak změnit nejde.

Remus si pomyslel, že jeho knížka mít asi happy end nebude, a tak otevřel oči s úmyslem, že dojde Lily a ostatním říct, kde Rachel je, ale od toho nápadu ho odradily tři osoby – Mlafoy, Snape a Bellatrix.

Kouknul se Luciusovi do tváře a našel tam jen pohrdání. Kouknul se do tváře Bellatrix a viděl v ní lhostejnost. Ti dva však stáli v pozadí. Před nimi stál Snape. V jeho tváři se zračila touha po pomstě.

Věděl, že z téhle situace jen s těží může vyváznout dobře, a tak vzal do ruky kouzelnou hůlku. Tak, aby si toho zmijozelští nevšimli, vyslal silné zamykací kouzlo na dveře učebny, kde pořád seděla na podlaze Rachel. Na dveře vyslal ještě jedno zaklínadlo, které před dveře postavilo těžké neviditelné a i nehmotné závaží, takže kdyby si Rachel kouzlem Alohomora odemkla, tak by stejně nemohla vyjít kvůli té blokaci.

„Kde je Potter a Black?" vyštěknul na něj Snape a z Remuse spadla aspoň trocha strachu, protože ta touha po pomstě nepatřila Rachel ani jemu. Patřila jeho kamarádům, ale jeden z nich je v kuchyni u skřítků a druhej je poblíž Lily a Kate, takže se o ně zatím tolik nebál.

„V Nebelvírské věži." Přese všechno zalhal, protože jim přece jen tak nemůže říct, kde přesně jsou. Nehodlal je zradit.

„Ne. Náš informátor říkal, že od večeře tam nebyli. Kde jsou?" Snape nekřičel. Byl na straně, která měla početní převahu, tak proč by měl zvyšovat hlas.

Když tak prostě řekne Belle, ať mě chvilku pomučí a bude to, pomyslel si.

Jasně, že se mu vyhlídka na to, že by ho někdo mučil kletbou Cruciatus nelíbila, ale jednou už ji na něj použil Sirius, když byl on sám ve vlkodlačí podobě a jeho kamarádi ho nezvládali. To nic necítil, takže doufal, že to nemůže být zas až tak hrozné.

„V koleji Nebelvíru." Opáčil zarytě Remus a připravoval se na bolest.

Věděl, že přijde. Poznal to na Bellatrixiných očích. Podle všeho neměla ráda, když jí nebo Snapeovi někdo lže.

Když ho do hrudi zasáhl červený paprsek světla, tak jeho první myšlenka byla ta, že se spletl. Strašně se spletl. Bolelo to neuvěřitelně moc. Bylo to, jako kdyby se ho pokoušeli rozkrájet tupými noži. Někde o téhle taktice s nenabroušenými noži četl, ale teď si zaboha nedokázal vzpomenout kde. Dokázal myslet jen na tu oslepující bolest. K tomu mu připadalo, že do něj bodá tisíce ostrých jehel. V kombinaci s tupými noži se mu z toho začali dělat mžitky před očima. Myslel si, že už konečně omdlí, ale místo toho bolest ustala.

„Říkal jsem, ať ho nemučíš. Potřebuju jen zjistit, kde je Potter a Black."

Uslyšel, jak se Snape utrhnul na Bellatrix, když už byl schopen se soustředit. Taky z nějakého důvodu zjistil, že leží na zemi a tak se začal zvedat. Zvedal se pomalu, protože si nebyl jistý, zda ho bude tělo poslouchat. Chytil se za rám dveří a vytáhl se na nohy. Kupodivu zjistil, že ho tělo poslouchá, ale je strašně slabé. Prostě se neudržel na nohu. Remus se zakymácel a nahmatal kliku ode dveří. Vděčně se o ni opřel celou svou váhou a poslouchal rozhovor Snapea a Bellatrix. Luciuse neslyšel.

„Tak pardon. Takhle se ale těm tupcům pomstíš líp. Tohle je přece mnohem lepší – mučit jim kamarádíčka. To je bude bolet o hodně víc." Říkala zrovna Bellatrix a Remus, i když ji neviděl, protože jeho smysly nezačali ještě plně fungovat, z jejího hlasu poznal, že se usmívá.

„Severusi," pronesl líným arogantním hlasem Malfoy. „Drahá Bella má pravdu. Nech to na ní. Takhle se doopravdy pomstíš lépe."

Remus tak nějak poznal, že Snape přikývl hlavou, protože se na něj vrhla nová sprška bolesti. Nové nože a nové jehly. Remus se svezl na zem a hlavou se udeřil o tu mosaznou kliku, ale bolest, která právě teď ovládala jeho tělo s ránou do hlavy neměla nic společného. Také už Remus nedokázal držet rty pevně semknuté, a tak vykřikl. Ne jen jednou. Už se ani nepokoušel přestat křičet. Ví, že by se měl s bolestí pokoušet bojovat, ale nešlo to. Zvlášť, když přes dveře slyšel Rachel křičet bolestí a zoufalstvím. Možná by mohl přestat křičet aspoň kvůli ní, ale už to nešlo. Kletba ho zády přišpendlila na dveře, a proto ještě malinko cítil, jak se dveře otřásají. Kdyby byl při smyslech, tak by mu došlo, že do nich Rachel buší a kope, ale nyní...

„Remusi!!!" zaslechl ještě její nářek, než ztratil vědomí.

No a teď mě asi většina z vás nenávidí. Nedá se ale nic dělat. Pro další vývoj příběhu byla tahle kapitola docela důležitá.

Lucy