James se spolu s Petrem chystal na snídani. Sirius se někam vypařil a Remus byl pořád na ošetřovně. Tipoval, že by ho mohli do dneška pustit, ale kdo ví, co se té babizně Pomffreyové honí hlavou. Taky jim ho tam může nechat do konce roku. Pitomá je na to podle Jamese dost.

S Petrem se rozešel ke společence. Už míjeli, krb a pár čalouněných křesel, když do něj někdo narazil. Ten někdo byl dívka a ta dívka byla Rachel. Než stihla ale dopadnout k zemi, tak ji James chytil.

Zmateně se na něj koukla. Proto ji radši postavil na nohy a pustil. Ona se ale zakymácela, a tak ji vzal za ramena, aby neupadla.

„Dík Pottere." Zamumlala a pomalu jeho ruce chtěla setřást.

James ji ale nepustil, protože nechtěl, aby si ublížila a nebyl si jistej, jestli se jí už nemotá hlava.

V tom se ozvalo tleskání. James se kouknul tím směrem a uviděl Lily, jak se usmívá. A usmívala se na něj. Asi proto, že viděla, jak jí zachránil kámošku. Šťastně si myslel.

„Bravo Pottere. Konečně si se začal zajímat o někoho jiného, než o mě. Jsem ráda, že ti konečně nějaká holka padla do oka, ale že zrovna Rachel... No jo. Teď to sice budeš mít s Potterem Rachel těžký, ale až se naučíš správný nadávky, tak už to bude lepší." Rozplývala se štěstím Lily. „Lidičky, já jsem tak šťastná. Pottere, můžeme být kámoši. Teď, když se ti začala líbit Rachel by to možná šlo a..."

„Ale já pořád miluju tebe." Zmateně se na ní koukal James.

„Jo jo. Tak proč se s ní objímáš?"

„Já přece..." James nic nechápal. Jak si hlavně po těch letech, co jí vyznával lásku, může myslet, že se jen tak zamiluje do někoho jiného?

„Hele Pottere neštvi. Celých šest let ti nedělalo problém říct, kdo je prý láska tvého života a teď to Rachel neřekneš? To od tebe není hezký."

„Já jí jen držím, aby nespadla. Ty jsi pořád láska mého života." Vysvětloval jí opatrně, protože se mu s ní zrovna teď nechtělo hádat.

„Opravdu? Takže se mezi váma nic nestalo?" ptala se smutně rudovláska.

„Nic Lily." Odpověděla jí s klidem Rachel.

„Ach jo. A já už doufala, že bude klid." Povzdechla si Lily.

To už ale James nevydržel a zeptal se jí narovinu: „Co ti na mě vadí? Ale teď odpověz vážně."

„Vadí mi, že se chováš jako debil a děcko. Taky mi vadí, že na každýho, kdo se ti jen něčím znelíbí, metáš kletby. Vadí mi, že metáš kletby i na někoho, kdo ti nic neudělal!" zvyšovala hlas Lily, která to opravdu vzala vážně.

„Jako debil a děcko se nechovám. Metám kletby jen na tvé nápadníky a na zmijozeláky." Bránil se James, protože už se z toho hádka stejně stala.

„Ale proč? Já si vždycky myslela, že takhle strašně se chovaj jenom ti zmijozeláci."

„To taky že jo!" Už křičel i James.

„No!"

„No, co?!"

„No nic. Dej mi pokoj."

„Ty sis začala."

„Jo a taky to skončím."

„Neskončíš! Ještě jsi mi neřekla, co ti na mě vadí." Vyštěkl James udělal krok směrem k ní.

Lily o krok ustoupila, a když se James zase přiblížil, tak zvolala:„Nech toho. Si horší, než Snape a Malfoy dohromady."

„Ale oni chodí do zmijozelu." Podotkl chytře James.

„A ty do Nebelvíru." Konstatovala zas Lily.

„No vidíš." Odpověděl James samolibě, protože konečně se Lily uklidnila.

Stejně ale řekla ještě jednu větu, která ťala do živého: „Tak proč se chováš jako oni?" Smutně a podle Jamese i vyčerpaně se na něj usmála. Nato v klidu odešla do Velké síně, jako kdyby se žádná hádka nikdy nekonala.

Jamesovi nakonec došlo, že mu vlastně řekla, že je zmijozelák.

***

Lily si sedla ke svému kolejnímu stolu a začala si nabírat ovesné vločky. Kate je na ošetřovně, a Rachel se šla asi umýt do koupelny, takže na ně nemusela s jídlem čekat.

„Ahoj. Můžu si přisednout?" promluvil na ni krásný chlapec, který jí na včerejší snídani donutil k slzám. Na obraně se k ní ale choval hezky, a tak neměla důvod mu říkat ne.

Patric si k ní přisednul. Seděl vedle ní, takže mu při jídle neviděla do tváře, ale nevadilo jí to. Hlavně, že tu je. A když nechodí s Myrou, tak u něj šanci ještě snad má.

„Co máme první hodinu?" zeptal se jí z ničeho nic.

„Asi věštění." Odpověděla mu nevzrušeně. Téma škola – jak věděla – se vždycky nasazuje, jenom když někdo neví, co říct. A jí bylo líto, že Patric nemá co říct.

„A co bys řekla, kdybychom se místo toho někam zdejchli?"

Tohle Lily nečekala. Takže to co řekl před tím nebylo jenom prázdné plkání.

„Co navrhuješ?" otočila se na něj a zvedla obočí.

Jindy by sice nikdy za školu nešla, ale tohle by mělo být její první rande. To je rozhodně důležitější, než věštění. Jen doufala, že se to nedozví Potter.

„Tak můžeme jít k jezeru." Usmál se na ní.

„To můžem." Usmála se na něj ona. Tohle ráno bude ještě zajímavý.

„Jdem?"

„Jo."

Podal jí ruku a už ji nepustil. Společně vyšli z Velké síně i z hradu. Pořád si povídali. Patric byl úžasnej, ale něco jí na něm chybělo. A to něco rozhodlo, když se k ní na kraji jezera naklonil k polibku.

Držel ji za předloktí a obličejem byl těsně u ní. Koukal se jí do očí a hledal tam důvod, proč se od něj odtáhla. Nic nenašel.

Jak by taky mohl. Lily totiž žádný důvod neměla. Jen se zase ona snažila v jeho očích najít to chybějící něco. Také pohořela.

„Měli bychom se vrátit." Řekla nakonec.

Patric krátce pokývl hlavou. Oba se rozešli k hradu.

Cestou si neměli o čem povídat. Ruce jim volně viseli podél těl. Ty Lilyiny žmoulaly kus hábitu. U Velké síně se zastavili.

„Promiň..."

„Nechtěl jsem..."

Vyhrkli oba zároveň. Dál pokračoval Patric. „Nechtěl jsem na tebe tlačit. Promiň."

„Hm. Promiň, že jsi kvůli mně zameškal hodinu." Lily se kousala do rtů.

„Prosím tě. Za to se neomlouvej. Jen mi řekni, co jsem udělal špatně." Naléhal na ni a přiblížil se k ní, až byli jen stopu od sebe.

„Ty nic. Ale všichni říkaj, že máš rád tu Myru. A tak."

„Já s ní ale nic nemám. Ty sis myslela že jo?" přistoupil k ní a rukou jí zvedl bradu.

„Já..." Lily se nadechla k odpovědi, ale nakonec jen zavrtěla hlavou. „Nemyslela."

Nato jí Paric opatrně, ale naléhavě políbil. Polibek byl překrásný, ale to něco vrtalo Lily hlavou a tak mu dlaněmi zatlačila na hruď a o krok od něj ustoupila. Nakonec se zeptala.

„Co to bylo?"

„Promiň. Já teď taky nemyslel."

„To je vidět." Zabrumlala Lily. Byla naštvaná, že jí ukradl její první pusu a s těží se držela, aby mu nedala facku. „Hele, já nevím jak bych to řekla, ale něco"

„Něco ti tam chybí, viď?" doplnil ji. „Mě totiž taky."

„Tak proč ta pusa?!" vyjela na něj.

„Chtěl jsem to vyzkoušet." Odpověděl jí ledabyle a už se otáčel k odchodu.

Pár metrů od ní ještě zavolal: „Kámoši?"

„Asi jo."

Ukradl jí polibek, zmeškala kvůli němu hodinu a teď by se s ním měla ještě bavit? Jo, asi jo. Vlivem tohoto rozhodnutí se za ním rozešla, a pak společně šli na hodinu přeměňování.

Ahojky!!!'

Víkeeeeeeeeeend!!! Já se na něj tak moc těšila. Mimochodem snad se kapitola líbila :-D

Lucy