„Mayo!"

I přes rádoby výcvik a přípravku jsem se svým jménem ještě moc nesžila. Sice mě tak museli všichni oslovovat od chvíle, kdy mi ho přidělili, ovšem že bych na něj slyšela, to se tvrdit vážně nedalo. Matce se už několik měsíců nestalo, že by se přeřekla a nazvala mě křestním, které vyhrkla v porodnici, jakmile zjistila, že všechny ultrazvuky tak trochu nezvládly svou práci a moje „mužská chlouba" byla jen pupeční šňůra. Nikdo jiný mě pod původním jménem neznal, ale i tak mi zůstávalo cizí. Zase když někdo sháněl mou spolužačku Rebeku Winterovou, to jsem se otáčela hned. Na všechny přezdívky, zkratky i zkomoleniny. A tak, když na mě volal Jason Armstrong – nejmenuje se tak každý hrdina dívčích románků? – jsem bez nejmenší reakce pokračovala v čmárání vykřičníků do diáře k připomínce písemky. S očima zabodnutýma do jeho stránek a s hlavou plnou nadávek, proč mě raději nemohli udělat o nějaký rok starší, abych si nemusela střední a hlavně maturitu zopakovat, jsem si to dál vykračovala chodbou. Mohli mi dát třeba alespoň bakaláře z archeologie...

„Mayo, počkej!"

Na okamžik jsem se zarazila. Rozhodla jsem se neohlížet pro případ, že dotyčný nesháněl mě, a dopsala si k datu příštího úterý poznámku, že paní Dixonovou potěší zajímavosti navíc.

Jason mě místo pozdravu plácnul po rameni, načež se přede mnou vyprsil jako největší celebrita. I když se svým titulem basketbalisty jí opravdu byl. Pohodil tmavými vlasy a vytasil jeden ze svých zářivých úsměvů: „Jsi dneska duchem mimo? Řval jsem na tebe už u laborek."

Pokrčila jsem rameny a rychle zvážila nejvěrohodnější výmluvy. „Zamyslela jsem se."

Asi je na čase, abych si pořídila bezdrátová sluchátka. Nebo si zvykla, že jsem Maya. Ne, vážně, podle čeho vybírají svědkům jména? Mají na to nějaké tabulky s výpočty nebo si prostě hodí kostkami a kombinaci čísel nalistují v kalendáři? Nebo si ta ženská v kanceláři se spoustou papírů a šanonů prostě řekla: „Jaké jméno se k ní vůbec nehodí a bude ho nesnášet?" Přesně tak to nejspíš bylo.

„Očividně," zazubil se a hlavou kývl ke schodišti na znamení, že mi bude několik příštích okamžiků dělat společnost. „Teď nevím, jestli jsi postřehla mou pozvánku nebo ne."

Zarazila jsem se: pozvánku?

V duchu jsem se pokusila si přehrát všechna jeho dnešní slova. Ani při hodinách, ani během pauz a ani teď jsem nepostřehla, že by mě někam zval. Ráno jsme se určitě nepotkali, ale jak jsem mu říkala – vážně jsem moc nevnímala.

Pozvánku kam? Znepokojeně jsem se ošila, když mě jako jednou z možností napadlo rande.

Už nějaký ten týden jsem tušila, že se mu líbím. Jako holka, která nastoupila rovnou do čtvrťáku, jsem očekávala pozornost (a to i po uplynutí měsíce od začátku školního roku). Jason se tehdy mile ujal role průvodce, který mě se vším seznámil a všechno mi ukázal. Nevím, kdy se z pomoci nováčkovi stalo něco víc, ale zcela upřímně, chvíli jsem doufala, že to „víc" přijde. Ne „víc" jako „víc", ale prostě... víc. Náplast v podobě kapitána basketbalového týmu a nejspíš i budoucího krále školy by se dala pokládat za dobrý tah, kdyby ovšem měla sílu na zakrytí všech ran. A já dobře věděla, že tu by určitě neměla, proto jsem se nechtěla pouštět do víc „víc", ale jen víc. I tak jsem jediné chvíle s Jasonem nelitovala. Možná jsem si tak akorát sem tam vyčítala využívání jeho dobrého srdíčka, ale takovým moralistickým úvahám jsem věnovala jen málo času. Přesto jsem teď vymýšlela jednu výmluvu za druhou, jak se z případného rande vykroutit.

Prohlášení, že nejsem na mladší by asi velký úspěch nesklidilo už jen proto, že jsem podle občanky byla pravděpodobně já ta mladší. Ne, že bych ve třiadvaceti vypadala tak staře, abych se nemohla vydávat za maturanta. Dále jsem zvažovala taková ta klasická klišé jako moc práce, ohrožení přátelského vztahu, ale to také okamžitě padlo, protože v ohrožení vážně nic z toho nebylo. Nakonec jsem usoudila, že to bude lepší nechat na improvizaci podle toho, co se dozvím, a když vytáhnu něco jakože se na nějaký techtle po stěhování a tak dále necítím, určitě mi to nebude mít za zlé a ani ho tím neurazím. Snad.

Vytasila jsem omluvný úsměv, diář zavřela i s propiskou a konečně navázala oční kontakt, který vydržel déle, než půl vteřiny. „Někam jsi mě zval?"

Jason pobaveně zakroutil hlavou. Pravděpodobně ho dostalo, jak jsem celý svět včetně něj dokonale vytěsnila. „Tak trochu."

„Tak povídej," vyzvala jsem ho a sundala si batoh z jednoho ramene, abych do něj mohla naházet nálož z rukou.

„Ptal jsem se, co děláš dneska večer."

Dobrá taktika. V případě, že bych svůj nudný program označila za „nic", přišla bych o výmluvu, proč s ním někam jít. Tedy pokud bych se vymlouvala na zaneprázdněnost. Vždycky tu zůstávala možnost syrové upřímnosti, po které se mnou odmítnutý přestane mluvit. Alespoň dočasně.

„To je dost mizerná pozvánka," ušklíbla jsem se a následovala ho po schodech dolů.

Jason ze srandy obrátil oči v sloup. „Na lepší jsem se nezmohl. Tyhle fráze jsou prostě slušnost."

Pokrčila jsem rameny. „Tak bez frází rovnou k věci."

„Ty na okecávačky moc nejsi, co?"

„Ani trochu."

„Dobře tedy," odkašlal si a začala formulovat svůj dotaz. A já výmluvy. Ať už by tu pozvánku pojal jakkoli.

Mám vztah na dálku. Musím se učit na test z geometrie. Sushi mi nechutná. Ne, to by mi nikdo neuvěřil. Jsem na holky. Na randění se necítím.

„Jestli máš tedy dneska volno, napadlo mě, že by ses mohla stavit u mě. S klukama z týmu pořádáme menší mejdan před zápasem, tak jsem myslel, že by ses taky mohla stavit. Třeba se seznámíš s nějakými lidmi a nebudeš tu pořád chodit sama. Ale...jen návrh." U poslední věty zvedl ruce v obranném gestu a já si s úlevou, ale i lehkým zklamáním uvědomila, že vůbec nešlo o pozvánku na rande. Vlastně byl jeho návrh hrozně milý.

Neochotně jsem si připomněla, že ne všichni populární studenti jsou grázlíci. Třeba jsem se dostala do alternativního světa, kde tahle škola byla přesným opakem mé střední. Úsměvná myšlenka.

„Tak co na to říkáš?" připomněl se mi. „Přijdeš?"

Proč ne? Znělo to neškodně a měl pravdu: byla to šance seznámit se s více lidmi. Když mě napomínali, abych na sebe neupozorňovala, určitě nemysleli přátelství s Jasonem a běžné zapadnutí mezi ostatní studenty, ale přihlášky do Superstar, castingy do reklam nebo vystupování na protestech.

„Proč ne?" zopakovala jsem své myšlenky nahlas.

„To jsem nečekal."

„Ne?" podivila jsem se. Až takhle asociálně jsem působila?

„Ne. Už jsem viděl, jak mě pošleš někam s anatomickou přesností," uchechtl se a seskočil tři schody na odpočívadlo. „Ale očividně jsem se spletl."

„Asi jo," broukla jsem a podívala se na telefon na hodiny.

„Takže to zkusím ještě jednou: se mnou bys někam nešla? Nemyslím párty nebo zápas, jen prostě... my dva."

Po tom, co jsem se uklidnila, že mě chtěl pozvat jen na mejdan, mě jeho slova tak překvapila, že jsem stejně jako on posledních několik schodů seskočila. Jediný rozdíl se našel v tom, že já to neudělala schválně a – dobře, rozdíly byly dva – že on se nerozplácl na podlaze. Celé patro tu ránu muselo slyšet.

Hlavně na sebe nepřitahovat moc pozornosti.

Jason mi okamžitě přispěchal na pomoc se posbírat. Vytahoval jednu omluvu ta druhou, jako kdyby mi nohy podrazil sám a když jsem konečně pevně stála, nabídl mi, že mě sveze k doktorovi. To jsem vzhledem k řezavé bolesti v ruce ocenila.

„Když už tě to mé dvoření tak rozsekalo," zasmál se a já vyprskla taky.

A tak jsem se díky pozvánce na rande, ocitla v nemocnici s podezřením na zlomené zápěstí.

***

Tam jsem naštěstí už osaměla, jelikož Jasona čekal ještě poslední trénink před zápasem, a tak mě s přáním, ať je ruka v pohodě a další miliardou omluv, opustil. Nic lepšího se nemohlo stát – vzhledem k okolnostem. Ne že bych mu to zazlívala, ale raději jsem si počkala v čekárně v klidu sama, než aby mi dělal společnost a neustále opakoval, že ho moc mrzí, kde jsem skončila.

Namířila jsem si to na traumatologii, kam mě nasměrovala protivná sestra na recepci, a při pohledu na tu spoustu lidí, co vysedávala v čekárnách, jsem zvažovala, zda má vůbec cenu si ruku nechat kontrolovat. Pokud se mi jí povedlo zlomit, stejně stroste dřív, než se dostanu na řadu.

S povzdechem jsem se vecpala na poslední volnou židli a doufala, že se tu během příštích deseti vteřin nejeví nějaký důchodce, kterého bych musela pustit sednout.

Měla jsem ale báječnou společnost. Po mé pravici seděl chlap s hadrem od krve na zápěstí – raději jsem nechtěla vědět, zda šlo o nehodu nebo nevydařený pokus. Naproti byli čtyři pacienti, kteří se pravděpodobně vymlátili na motorce, kluk s maminkou (ten si nejspíš vyhodil rameno podle toho jak divný mělo tvar) a z druhé strany vedle mě sedel starý manželský pár, jehož problém jsem nedokázala odhadnout. Dalších sedm čekajících sedělo za rohem naproti ordinaci. Ty jsem si ale prohlédnout a diagnostikovat nedošla.

Otráveně jsem se protáhla a udělala si pohodlí. Podle smíchu, co vycházel ze dveří, jsem usoudila, že se nikdo na pacienty zrovna nehrne.

Napsala jsem mámě krátkou zprávu, kde jsem se nacházela, aby nemusela hysterčit, že mě nějaký tátův kámoš unesl, přičemž jsem se na telefon nezapomněla náležitě zašklebit. Žila jsem sama víc než dva roky a vracet se k hlášení každého svého kroku jsem úplně ochotná nebyla. Ale co jsem mohla dělat? Byla ze mě zase středoškolačka, která bydlela s matkou, a někdy nebyla dokonce ani dost stará na to, aby si koupila pivo. Zadoufala jsem, že na Jasonově mejdanu nějaké bude. I kdybych měla pít na léky.

Telefon škemrající po nabíječce jsem naprdnutě uklidila a přemýšlela, jak tu strávím čekání, než přijdu jako patnáctá na řadu, když na scrollování po nových sociálních sítích nezbyla baterka. Cukla jsem sebou smíchy, když jsem si vzpomněla, jak jsem kvůli novým účtům ryla do pracovnice programu na ochranu svědků.

„Ne, nebude podezřelé, že máte nový profil," řekla mi, „když se nad tím někdo pozastaví, prostě budete tvrdit, že vám starý účet někdo hacknul, stává se to. Samozřejmě to musíte říct fakt naštvaně. Asi jako když jsem vám řekla, že na ty staré už nebudete mít přístup. Jako kdyby to nebylo jasné..."

Jasné to možná bylo, ale se všemi těmi událostmi mi to nějak nedošlo. Přesto když jsem i teď po téměř půl roce zadala do vyhledávače Facebooku „Rebeka Feyrerová", jsem svůj starý profil našla hned. Prý vymazat ho by bylo podezřelé a kdyby se nás někdo snažil hledat, po tomhle by mu bylo jasné, co se stalo, a nevěřil by, že jsme obě s matkou mrtvé. Mrtvým se prý účty mažou hodně zřídka. Znepokojivá informace. Doufala jsem, že všem mým přátelům přišlo před dvěma měsíci upozornění o mých narozeninách, když všichni ví, že jsem „mrtvá".

Když jsme u nápadnosti, taky nám mohli vybrat lepší příjmení, než Cartier. Sice se mě zatím nikdo nezeptal, zda mu seženu hodinky zadara, ale zrovna o časté příjmení vážně nešlo. Ta myšlenka mě vlastně zaujala natolik, že jsem zbytky své baterky ohrozila kvůli vyhledání, kolik lidí chodí po světě s tímto jménem. Dobře – víc, než jsem čekala, ale dostat příjmení Smith, to už by nás nikdy nikdo nevystopoval. A ještě bych mohla oslňovat na večírcích s tím, že je Will Smith můj nevlastní strýček.

Otráveně jsem si povzdechla a když se mi začalo zdát, že se vážně vůbec nic neděje, zeptala jsem se muže vedle mě, kdy naposledy ošetřovali nějakého pacienta. Připadal mi podivně povědomý – ale odkud?

„No," zamyslel se, „tak před půl hodinou si tam brali kluka s rozbitou hlavou."

„Aha," broukla jsem. „Díky." Teď jsem nemohla být ani naštvaná. Jestli tam někomu sešívali hlavu a ještě kontrolovali případný otřes mozku a bůhví co dalšího, nemohla to být práce na deset minut. Jen mě děsilo, kolik dalších pacientů stráví takovou dobu v ordinaci. Kdyby mě ta ruka nebolela jako čert, asi bych se už dávno zvedla.

„S čím sem jdete vy?" zeptal se slušně, aby řeč nestála. Nejspíš už tu taky seděl pěknou dobu. „Zlomené zápěstí?"

„Jste věštec nebo tak něco?" uculila jsem se a podívala se na ruku, zda to bylo tak jasné, nebo měl prostě dobrou trefu. Paži jsem měla až po dlaň schovanou v rukávu mikiny a ani jsem se za ní nedržela. Nedala jsem mu zkrátka žádná vodítka.

„Hádám, že to tak vypadá," pokrčil rameny. „Nejste náhodou Maya?" Mile se usmál.

Pobledla jsem. Rozhodně lepší, než kdyby mě oslovil mým původním jménem, ale stejně: jak mohl vědět, kdo jsem?

Zamračila jsem se na něj a snažila se vymyslet co nejlepší otázku na to, odkud má tyhle informace nebo odkud zná mě, aniž bych vyzněla úplně paranoidně a vyděšeně. Než jsem však ze sebe stačila něco vysoukat, už pokračoval: „Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyděsit. Syn mi říkal, že vezl spolužačku do nemocnice, tak jsem si to spojil."

To bylo... kupodivu velmi dobré a neděsivé vysvětlení.

„Každopádně váš výraz beru jako souhlas," ušklíbl se a prohlédl si mě, aby zjistil, jak velké psychické škody na mě napáchal. Kdybych za sebou neměla tenhle úžasný půlrok, nejspíš bych se tomu smála, jenže já namísto toho cítila srdce až v krku a snažila se uklidnit tím, že Jasonův otec určitě nebude někdo, kdo by šel po mně a mé matce.

„Jo, jsem Maya," nasucho jsem polkla a doufala, že v hovoru bude pokračovat on, protože mně hlasivky jaksi vypověděly službu.

„Doufám, že tu ruku budete mít v pohodě, jinak bych ho asi musel roztrhnout," zamumlal o něco vážněji a věnoval mi omluvný pohled.

Doteď jsem moc nevěřila, že spolu mohli sdílet krev. Zdálo se mi, že si nebyli vůbec podobní, ovšem když se na mě zadíval, jasně jsem v jeho promiň výrazu poznala Jasonovy rysy. Nebo jeho v Jasonově. Nebo prostě jak to je.

„Určitě bude," řekla jsem, i když jsem začínala zvažovat, že se vloupu do nejbližší ordinace a vyházím všechny šuplíky, co v ní budou, zda v nich náhodou nebudou injekce s morfiem. „Plus za to nemůže, to já nekoukala pod nohy."

Jasonův otec se zatvářil zmateně. „Já to pochopil tak, že do vás strčil. Je hrozně roztěkaný."

Zakroutila jsem hlavou. „Ne, když jsem padala, stál už pod schody."

„Alespoň, že tak."

Krátce jsem kývla a zvažovala, zda něco dodávat nebo raději ne. Přeci jen vykecávat s otcem kluka, který mě ani ne dvě hodiny zpět pozval na rande, asi není moc příjemné nikomu z nás. Což mi připomíná, že jsem se nějak zapomněla vyjádřit.

„Sakra," sykla jsem, když jsem si uvědomila, že bez odpovědi to nepůjde. Vážně se mi do toho ani trochu nechtělo.

„Prosím?"

„Ale nic, jen jsem na něco zapomněla," mávla jsem zdravou rukou a přemýšlela, jak Jasona co nejšetrněji odmítnout. Fráze o nepřipravenosti na vážný vztah se mi vytahovat nechtělo, přestože momentálně asi seděly nejvíce. Třeba by pak nabídl nevážný vztah... „Snad tu nebudeme trčet ještě o půl noci."

„To doufám," přitakal muž okamžitě. „Za čtyři hodiny se má náš dům proměnit v teenagerskou párty a já bych ho nerad nechal bez dozoru. I když Jas by z toho měl vážně radost."

Stiskla jsem si kořen nosu. „A jo vlastně."

Jak je možné, že mi ten mejdan úplně vypadl?

„Na to jste taky zapomněla, co?" zeptal se mile.

Kývla jsem. „Úplně."

„Myslím si, že po tomhle vám absenci nikdo nemůže vyčítat."

„To asi ne, ale přijdu. Slíbila jsem to."

„Alespoň se konečně zeptal," zasmál se a zkontroloval, zda mu rána stále krvácí.

Konečně? Takže to probíral i doma s taťkou? To snad ne.

„A co se stalo vám?" Zkusila jsem se změnit téma. Teorie o pokusu o sebevraždu mě pustila, takže mě přemohla zvědavost, co prováděl. Nebo to bylo nudou.

„Zmrzačil jsem se při přípravách těch Jasových výmyslů," řekl přísně, ale jen na oko. Dobře jsem na něm poznala, že to hrál a téměř se nad tím rozesmál. „Pořezal jsem se o zbytky skleniček, které se odmítly stát součástí pyramidy."

Obdivně jsem zvedla obočí. „Bude pyramida ze šampaňského? Jak to mají zbohatlíci ve filmech?"

„Z piva," opravil mě.

„To zní mnohem líp," souhlasně jsem přikývla. Proč taky puberťáky nalívat šampaňským, když si vystačí s levným pivem?

Odhrnula jsem si rukáv ze zápěstí, abych se mohla podívat, zda alespoň nezačínám chytat nějakou pěknou barvu. Docela mě uklidnilo, když jsem spatřila namodralou kůži. Naraženina možná bolela víc než zlomenina, ale rozhodně byla praktičtější.

Konečně se otevřely dveře a do čekárny nakoukla sestřička. V letech, ale moc hezká.

Přelétla pacienty pohledem, načež se zastavila u mého souseda. Nechápavě se zamračila, ale hned na to se mile usmála a namířila si to rovnou k nám. K němu.

„Co tu proboha děláš?" zeptala se ho a dlaní ukázala na obvaz. „Řekni mi alespoň, že tě někdo přepadl, protože takhle nešikovný nemůžeš být ani ty."

Jasonův táta se široce usmál. „Hrdině jsem zastavoval hořící vlak, co se řítil do strže, a tohle se dozvím?"

Pobaveně jsem se ušklíbla, načež jsem schytala od sestřičky nepříjemný pohled. „A copak se stalo vám?" zeptala se na oko mile.

„Spadla jsem a asi mám něco se zápěstím," broukla jsem.

„Něco? Co něco?"

Stáhla jsem obočí k sobě. „Proto jsem tady. Abych to zjistila."

„Jason se vyznamenal," uchechtl se jeho otec. Takže tohle byla manželka? To už by dávno věděla, že tu je. Sestra? Exmanželka? Kamarádka?

Sestřička na něj mávla, ať jde do ordinace. „Alespoň se nevyznamenal o patro níž."

„To už bych ho asi vážně přerazil," zamumlal, zvedl se a obrátil se ke mně. „Jindy bych se choval jako prvotřídní gentleman a pustil vás, zvlášť když vás syn očekává, ale začínám se bát, aby mi zůstala alespoň nějaká krev."

Upřímně jsem se usmála. „To je jasný. Hlavně ať to máte v pohodě."

„Tak na viděnou za pár hodin, Mayo. Těšilo mě."

„I mě, pane Armstrongu."

Zvedl oči ke stropu. „Jamesi. Nesnáším to příjmení."

Zdravíčko,
zde je první kapitola mého nového díla Hellbound. Jak se vám líbila a nelíbila? Jaké máte od příběhu očekávání?
Budu ráda za všechny názory. ❤️